Sherlock Holmes

Ten den, na který jsme tak dlouho čekali, konečně nadešel. Holmes se na mě podíval, jako kdyby se ptal, jestli jsem připravený. Mírně jsem pokývl hlavou, abych ho ujistil a vytáhl jsem pistoli. Musel ale vědět, že jsem se, stejně jako on sám, tohoto dne nemohl dočkat. To pátrání se zdálo být nekonečným. A pak jsme konečně získali ten poslední dílek skládačky.

Společně jsme se vydali k zadnímu vchodu do budovy. Před tím hlavním stál téměř celý Scotland Yard. Moriarty neměl kam uniknout. Vítězství bylo konečně naše. Plně jsem tomu věřil. Alespoň než jsem ucítil na týlu kovovou hlaveň pistole.

Tělo, ke kterému byli zavoláni, byl muž s několika bodnými ranami, podle stádia rozkladu mrtvý delší dobu. 

„Nebude jednoduché přesně určit dobu smrti,“ poznamenal doktor Watson.

 „Bylo to zřejmě minulý týden, nejdříve v úterý,“ oponoval detektiv. 

„Jak jste to mohl tak rychle poznat?“ 

„Má v kapse noviny z minulého úterý.“ 

Watson, obeznámený s Holmesovou poučkou o vylučování všech možností, namítl: „Počítal jste i s tím, že tam ty noviny mohl někdo dát později?“ 

„Jistě, Watsone,“ nenechal se znejistit Sherlock Holmes, „skvrny na novinách přesně odpovídají poloze novin vůči krvi vyteklé z těla a krev je i na pohled stejně zaschlá.“

Londýn byl zdánlivě stejný.
Svět se změnil.
Nitku po nitce rozplétal můj geniální přítel zločineckou síť, až do londýnského podzemí, až k hlavě hada.
Na malý okamžik nám bylo dáno uzřít ten strašlivý obraz. Tajemné přístroje, malé slídivé oči, viděly vše, zaznamenávaly vše. Děsivá mechanika ovládala Londýn, Anglii, svět. A v jejím středu Pán strojů – nelidský, chladný, cizí, nepřátelský. Z jakých pekel, z jakých vesmírů přišel? Nevíme.

Nic není jako dřív. Genialita mého přítele se rozpouští v kokainových rauších. Jeho neméně geniální bratr se ujídá k smrti. A já? Nejde ujít všudypřítomným očím strojů!

Lahve na příborníku mi přátelsky kynou.

Sherlock Holmes prozkoumal pokoj, kde byl nalezen mrtvý. Totéž učinil ve vedlejší místnosti, načež se vrátil a začal prohmatávat tygří kůži na podlaze.
„Případ je uzavřen, Watsone,“ prohlásil vítězoslavně, zvedaje ze země jakýsi úlomek.
„Vážně?“
„Ovšem, byla to nehoda.“
„Jak to?“
„Na tygří kůži jsou otlaky od stolku. Ten stojí ve vedlejší místnosti, ale z jeho rohu byl vylomen tento kousek slonoviny. Ale hlavně – služebná tvrdí, že lorda Greenforda našla mrtvého, když šla vytřít podlahu, ale ta byla dokonale čistá. Lord musel uklouznout na mokré dlažbě a udeřit se o stolek. Služebná pak zpanikařila a přestěhovala stolek do vedlejší místnosti.“

Doktor Watson seděl v obývacím pokoji a popíjel brandy. Právě se vrátili z místa činu jednoho z nejbrutálnějších zločinů, se kterým se setkali. Matka byla umučena k smrti vlastním synem. To mučení trvalo hodiny. Ona byla pravděpodobně celou tu dobu plně při vědomí.
Případy jako tenhle byly náročné. Watson si chtěl nalít další skleničku. Místo toho ale zamířil do Holmesovy laboratoře.
Holmes ležel na stole, pravděpodobně pod vlivem své speciální směsi. Watson mu pomohl na nohy a vedl ho do ložnice. Dříve si myslel, že Holmese tyhle případy neovlivňují tak jako jeho. Teď už však věděl, jak moc se pletl.

"Nový obraz?" zeptal se Holmes, jakmile vešel do obývacího pokoje.
"Ano."
"Moc hezký soutok. Podle fantazie, že?"
"Ano. Děkuji," odpověděl jsem a doufal, že tím je téma vyčerpáno. Že si nevšimne...

Soutok.

Jedna řeka útlá, prudká, dravá. Druhá širší, poklidná, tichá voda, co břehy mele.
Jedna plná vírů, proudů a dramatických zvratů, druhá jednoduše přímočará.
Jedna ledová bystřina, druhá vyhřátá laskavým sluncem.
Tak různé, tak protikladné... A přece je jakási nepostihnutelná, prudká přírodní síla neodvratně přitahuje k sobě.
Váhavě se jedna druhé dotknou, sladí krok a vzájemně se přivítají ve svém náručí. Až nakonec...

Splynutí.

Holmes se pousmál... A mlčel.