DMD č. 27. pro 27. 4. 2019. Téma: Zvíře které nechce odejít

Sluneční světlo kreslící zelenozelenou mozaiku mezi listy mladých buků. Ve vzduchu čerstvá vůně jara. Zdáli slabý zpěv kosa a sýkorek - opakující se písnička o třech tónech. Jemné křupnutí větvičky. Pohyb. Až smyslně ladná křivka šíje. Hluboký pohled. Možná mírný, možná mírně vyčítavý. Chceš se přiblížit, ale nohy jako by ti vrostly do země. Chceš odejít, ale nehybnost tě neopouští. Stojíš jako přikovaný. Nic se nehýbe. Samotný vzduch jako by se změnil v nazlátlý sirup. Jsi okouzlen. Jsi zhrozen. Jsi znechucen. Přeješ si, aby zůstala a zároveň doufáš, že odejde.

Stojíte tváří v tvář, v podivně surrealistickém okamžiku.

Lovec a laň.

Drahá Dezinvektilo,

s ohledem na dvojí podstatu člověka není divu, že mnozí lidé jednu či druhou popírají nebo zavrhují. To nás těší.
Vytvořili jsme pacienty, kteří zcela odmítli podstatu duchovní a pyšně se označují za „pouhá zvířata“. Rádi poukazují na vzorce chování šimpanzů apod., aby obhájili vlastní chování. Často hovoří o „návratu k přírodě“.
Pak jsme vytvořili pacienty, kteří cokoliv živočišného zavrhují a svou zvířeckost touží odehnat. Marně.
Zvláštní skupinou jsou pacienti zaměňující zvířecí podstatu se sexualitou.
Nejpyšnější jsme ale na pacienty, kteří věci nerozumí, zato rádi zařazují své konkrétní bližní do některé z uvedených skupin.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Někdy stačí málo. Ithunn Snapeová si v mudlovské školce opatřila veš. Ale když z Ithunn přeskočila na Harryho, už to nebyla veš mudlovská, ale kouzelná, a ta na mudly nejde. Brzy se drbaly celé Bradavice. I špehové a zrádci, kteří kouzelné vši přinesli až na Ministerstvo. Zlatoslav Lockhart omdlel, když zpozoroval nákazu odolného parazita ve svých loknách. Dolores Umbridgeová okamžitě zařadila přirovnání o mudlech jako vších, co nechtějí odejít, do aktuálně vznikajícího letáku. Kingsley Pastorek zažíval jedno z nejšťastnějších období svého života. Byl to první úspěšný útok na totalitu, který ochromil veškeré dění a spojil všechny kouzelníky v jediném boji.

Jednou se Petr vracel domů. Při otevírání dveří uslyšel ránu. Mládě vlaštovky narazilo do skla a spadlo na zem. Po rychlé návštěvě veterináře (byl to jen otřes) si Petr vzal vlaštovku domů. Prý na zahojení bude potřeba pár dní.

Vlaštovka se brzy začala vzpamatovávat. Pomohlo pravidelné krmení a občasné opečování. Dařilo se jí letět pár metrů v kuse, ale delší lety jí dělaly problém.

Petr se bál aby si na něj vlaštovka moc nezvykla. Vlaštovky přece na zimu odlétají na jih. Pokud neodletí do týdne, už to nestihne včas. Také se ale bál že nezvládne dlouhý let.

Byl paralyzován.

Čekal.

„Šel za mnou sám, nijak jsem ho nelákal,“ hájil se mistr Qui-Gon Jinn.
„Ale pak jsi ho začal krmit,“ poukázal mistr Windu.
„Nechat ho o hladu by nebyl dobrý nápad,“ argumentoval Qui-Gon.
„Sám viděl jsem, že tvůj padawan pokousán byl,“ začal mistr Yoda.
„To bylo jen škrábnutí,“ zastal se svého mistra Obi-Wan.
„Přesto však Chrám vhodným místem pro norga není,“ pokračoval Yoda. „Mistru Mundimu to zvíře boty rozkousalo a v koutech po něm loužičky zůstávají.“
Na to neměl Qui-Gon žádný protiargument.
„Není měsíce, abychom nemuseli řešit takovéto problémy,“ povzdechl si mistr Windu. „A přitom to pořád dokola opakujeme: Žádná zvířata.“

„Soudružko, moc té bajce nerozumím,“ přihlásí se Zdenka. „Vlk hledá důvod, proč beránka sežrat, obviňuje ho z různých věcí. Beránek obvinění vyvrací, ale vlk ho nakonec obviní, že kvůli němu má hlad, a sežere ho. Proč ten beránek prostě neutekl?“
„Na bajce je důležité naučení,“ vysvětluje Eliška.
„Kdo uteče, vyhraje?“
„Ne, že slabý proti silnému se spravedlnosti nedovolá.“ Měla by asi dodat něco o tom, že Krylov zobrazuje zkušenost z carského ruska, ale v socialistickém řádu že to již neplatí, neboť jsou si všichni rovni. Nedodá. Tahle chytrá holka totiž skončí ve fabrice, kádrově nevyhovuje. Žádná spravedlnost v tom není.

V Síni ohně to popraskávalo, hřálo a zvalo k posezení. I hosté na cestách se tu cítili dobře. Dost dobře, aby - i v doslechu elfů - zapředli důležitý hovor.
"Jak ho odtamtud dostanem, ptám se já!"
"Stejně jako lišku z kurníku."
"Správně. Je to jen škodná!"
"Měli jsme jednou v kurníku lišku a máma po ní hodila vidle."
"A trefila?"
"Trefila."
Uznalé mručení.
"Potíž je v tom, že nemáme tak velké vidle."
"Obtížný zvířata se dají taky třeba vykouřit!"
Jeden z hostů seděl stranou. Zádumčivě hleděl do plamenů, s pocitem, že ono zvíře je pravděpodobně bystřejšího rozumu než celá jeho společnost.

Zažil toho na cestách hodně, ale tím nejhorším byl Muž beze rtů. Často se mu zdálo, že se nad ním ve tmě sklání a chystá se ho probudit dalším polibkem. Ještě teď si dovedl vzpomenout, jak chutnal kus syrového lidského masa.

Nakonec přišel za bílého dne. Ve skupině průzkumníků, co se vrátila zpět do města, byl nepřehlédnutelný. Napjatá oválná jizva místo rtů. Kojot s vyceněnými tesáky. Noční můra před příchodem tmy.
Pozornost byla vzájemná. Poznal Jacka, pozdravil ho pokynutím a nemravně si olízl oschlé zuby. Usmát se však nedokázal.

Té noci Jack poprvé Redforda požádal, aby pro něj zabil člověka.

Ležím naznak na matraci. Nemůžu se hnout.

Pod postelí je zvíře. Jen zavřu oči a vidím jeho drápy, slyším hemžení jeho křídel, cítím, jak se otírá o mou kůži svou vlhkou, studenou srstí. Právě proto se nemůžu hýbat. Nesmím mu dát jedinou záminku, aby se znovu dalo do pohybu. Ale dokud se nepohnu já, zvíře nikdy neodejde.

Dovedu si ho představit v nadživotní velikosti. A čím déle si ho představuji, tím větší je.

Ležím naznak na matraci a usilovně se snažím na zvíře zapomenout. A tak tu jsme spolu - zvíře a já. Jako dvě věty, které zůstaly viset ve vzduchu.

Vyzvedl jsem si noty k jedenáctce deváté a s úsměvem převzal klíčky od vozu. 9214 byla moje oblíbená tramvaj.
O dvacet minut později jsem vyrazil na trať.
Hrnek kávy po mé levé ruce vydával příjemnou, povzbuzující vůni.
Na Horkách se z nonstopu vykolébal dvoumetrový chlap v gorilím kostýmu a nastoupil.
Na Spořilově jsem ho musel jít vyhodit.
"Co si to dovolujete?" Zdařile imitoval gorilu nížinnou nejen hlasem, nýbrž i gestikulací. "Já jsem velký zvíře, jasný? Já jsem chtěl na Vinohrady!"
"Pokud jste takové zvíře, tak si příště zavolejte taxíka."
"Počkat!" zaryčel a zmateně mžoural na Škodu 15T. "Vy nejste Uber?"

Mrakoplas mel toho prave dost. Tisice nozicek za nim pochodovalo se slepou zurivosti. Komu co udelal, ze se na nej ta bedna zavesila, nevedel. Ne ze by obcas nebyla uzitecna, to zas ne. Vzdyt naposled snedla tri muze, kteri sli Mrakoplasovi po krku. A byla i bezudrzbova. Proste jen byla. Vsude tam, kde se Mrakoplas zrovinka nachazel. A priznejme si, ze pro normalniho muzskeho je to trochu neprijemne. I kdyz je to zrova mag. Magove zkratka nemaji domaci mazlicky. Tim mene oddane domaci mazlicky.
A tak Mrakoplas zjistil, ze na odehnani Zavazadla funguje nejlepe smirit se s jeho stalou pritomnosti.

V rohu pokoje, pod odchlípenou tapetou, sedí krysa.
Říká se, že soused Trepanov krysy lovil. Jednou Nataše kousek masa dal výměnou za stakana vodky. Bylo to naposledy, co jedla maso.

Nataša by krysu ráda ulovila, ale neví jak. Do pasti se nechytí, Nataša ji nemá na co nalákat. Ten kousek chleba, co dostává jako příděl, ani nedonese domů. Vždycky ho sní už cestou z konzumu, prostě se nedokáže ovládnout.

Nataša nemá sílu, aby ji ulovila. Nemá sílu, aby ji odehnala. A je jí zima. Krysa to ví, nebojí se.

Nataša pozoruje krysu. Krysa pozoruje Natašu.

Zítra bude o krok blíž.

Naši psi mají sice jména uvedená v průkaze původu, nicméně jsou používána zřídka. Spoustu dalších jmen si vysloužili na základě povahy a vzhledu.
Neli často říkáme Glaurung. Pravda, že nepouští čpavé dýmy a hrůzu a zamořuje byt akorát svým chlupem a roztomilostí. K přezdívce přišla díky své tělesné konstituci – dlouhé zavalité tělo a krátké nožky.
Její přirozené prostředí je gauč a postel a to především tehdy, kdy jsou tam i páničci. A teď si představte, že vás přelézá, sune se nekonečně dlouho nahoru a v půlce se zasekne. Zaboří loket pod žebro a odmítá se dále hnout. Sedmnáct kilo draka.

Když byl Wilhelm Sternbach, budoucí soudce a pochybné centrum mnohých romantických vztahů, ještě malý, vodil a nosil si s sebou domů z procházek rozličnou divou zvěř – ptáče, co vypadlo z hnízda, hraboše s pochroumanou nohou, ztracené lišče. Jeho otec zvířata (krom koní) nenáviděl a Beatrix si dávala záležet, aby udržela bratříčkovy chráněnce v bezpečné vzdálenosti od Wilhelma staršího. Když ovdověla, nastěhoval si ji bratříček do bytu, proti její vůli a chabým protestům. Bylo v ní cosi zlomeného, co potřebovalo ochranu. Vzpamatovala se, roztáhla křídla, ale vyletět ven se jí nechtělo. Zahnízdila se v jeho životě jako nápomocný parazit, který soudí.

Je to jen bělavý opar, který se k ránu převaluje na hladině. Není to... Nemůže to být přízrak bílého koně.
Nejsem blázen, ujišťoval se.
Nebylo ale větší šílenství věřit, že on jediný si zachoval příčetnost? Proč by jinak šel po cestě, která nikam nevede? Pár posledních kroků k lávce nad náhonem...
Dřevo mu zavrzalo pod nohama. Kůň zvedl hlavu a zafrkal.
“Mám jít tou cestou, kterou všichni odešli?”
Kůň neslyšně přišel až k němu. Natáhl hlavu a nechal se pohladit po šíji.
Já zůstávám.
Hra skončila. Jen oni dva zbývali. Černý muž a bílý kůň na lávce u mlýnské hatě.