Kam půjdeš, půjdu

Ta poušť popravdě nebyla zase tak zajímavá. Spousta písku a skal, občas nějaký ten had nebo škorpion. A lidé. Ve stále více vybledlých šatech, se stále tmavšími obličeji a delšími bradami. Občas šli mlčky, občas s reptáním, výjimečně s jásotem. Následovali jsme Toho, kdo šel před námi. K tomu jsem byla určená.
Když jsme zastavili, postavili můj stan vždycky jako první. A rozebrali ho jako poslední. Jeho látka nějakým zázrakem zůstávala purpurová. Tam za mnou lidé nechodili. Zato On se odtamtud nehnul.
Jeho společnost byla naplněním mého poslání.
Dnes konečně překročíme tu řeku. Nechají mě jít první. A voda ustoupí.