Bible

"Tomu, kdo rozdává, přibývá stále. Ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek."

Je v módě dívat se na to všechno, co ztrácíme. Čeho ubývá. A dělat si starosti.

Od počátku nám bylo dáno rozmnožovat dobré, plodit prospěšné, naplňovat a zúplňovat zemi a vše, co je na ní.

Snad proto tak hluboce cítíme každou ztrátu, nebo stagnaci. Občas se zdá, že jediné, co roste, vzdouvá se, zaplavuje svět, je zlo.

A ani za nic si nemůžeme vzpomenout na to zdánlivě jednoduché a logické slovo "dost".

Možná máme ale v srdci nádobu, která může vařit tak dlouho, až celý svět zaplaví tsunami lásky.

„Přijde den, kdy budete naříkat, že jste se rozhodli pro krále, ale Hospodin tehdy vaše volání nevyslyší.“

Lidé si měli být rovni. Ale ze "spásy na stejné úrovni" se brzy vyvinul pocit, že potřebujeme někoho "nad sebou". Někoho, kdo nám řekne, jak se ke spáse dobrat. Paradoxně, to ale nemůže být sám Bůh, který nás přece tolik převyšuje a vyžaduje od nás dokonalost, které nejsme schopni. Musí to být někdo, kdo je nám jen "rovnější".

Tak jako Izrael nás pak překvapí, když od nás ten, komu jsme darovali moc nad svým životem, sebere majetek, pak budoucnost a nakonec i svobodu.

„Za hranicemi Egypta spočinula svatá rodina v městě tak malém, že zde nepostavili ani pyramidu nevlastnímu bratranci faraonova nejméně talentovaného písaře.

Tu si jich povšimla jedna vdova a poslala jim trochu kaše, kterou vařila.

Za to měli všichni ve městě po tři dny misky plné kaše.

Jenže brzy se jí přejedli a začali žehrat.

I stalo se, že kaše přetekla z nádob, zaplavila město a lidé se brodili po kolena za svou nespokojenost.“

Marie chtěla vypravěče opravit, že zázrak ve skutečnosti vznikl, když při vaření usnula a hrnek nepřestával chrlit kaši.

Ale nikdo ji neposlouchal.

Možná to tak bylo lepší.

"Moudrá žena vzdělává svůj dům, bláznice pak rukama svýma boří jej."

V popisu důsledků hříchu je zajímavý rozdíl dopadu na obě části člověka.

Íš, stvořený, aby 'byl služebníkem' země se dozví, že jeho služba bude těžší, protože země ponese prokletí zla a bude vydávat nejen plodiny vhodné k obživě.

Íššá, stvořená pro vztah, jako spása na úrovni íše, ponese zármutek nerovnosti vztahu, i odpovědnost za potomstvo, které je nadějí záchrany.

Čím víc se Íššá bude snažit, tím více Íš bude vzdorovat, aby udržel zdání, že má vše pod kontrolou.

Přitom jediné, nad čím má Íš s Íššou vládnout, je hřích.

A potom... 

Sousta jim ještě ani nestihla doklouzat do žaludku. Jejich pohledy se střetly, v očích blýsklo náhlé porozumění. Barvy zářily jasněji. Kontrasty vystupovaly ostřeji.

"Měli bychom..." začala váhavě.

"Je to potřeba," souhlasil, než dořekla.

Pátravý pohled padl na cosi, co do té doby v Zahradě neviděl. Zdvihl to. Bylo to černé, hebké... a tvarované tak akorát, aby do toho schoval ten kousek sebe, který byl jiný.

"Myslím, že bychom měli mít stejné!" podala mu pás listů svázaných stonky. 

Zdálo se mu to, nebo v jejím hlase slyšel... žárlivost?

Divná věc mu vypadla z ruky, když se ozval Boží hlas.

Přiběhl, po svých a sám. Na těle cáry obvyklé slávy, na tváři výraz autority trhaný strachem. 

Její instinkt velel konejšit. Namazat klidná slova jako hojivou mast do hlubokých ran pýchy. Pohostit - vždyť dobré jídlo a pití spolehlivě léčí všechny útrapy světa. Ochránit - posadit se mezi vchod a jeho lůžko, jako hradba před nepřátelským světem.

Sotva zavře oči, její výraz se změní. Ruka nahmátne nástroje, tak důvěrně známé, stále potřebné. Poslední služba, kterou může prokázat nezvanému hostu.

Když znovu otevře vchod do stanu, naskytne se bojácnému králi a odvážné prorokyni pohled na soka, jehož spánek je připoután k věčnosti stanovým kolíkem.

Rozžehnat se s otcem, opustit pohodlí vyspělého města. Zabalit jen to, co unesou jeho ruce a několik zvířat. Vykořenit milovanou manželku. Pro zaslíbení z nebe se vydat do nejistoty.

Písku pod nohama, vykázaného za bránu a dláždění ulic i hvězd na temnějícím nebi, oproštěném od jasu svítilen, každým krokem přibývá. Smlouva s Věčností nabírá konkrétnější obrysy.

K Ur nikdy víc neobrátí svou tvář. 

Z jeho minulosti zbydou sutiny, připomínající pomíjivost lidské slávy.

Z jeho stanů jde stále dál vstříc budoucnosti živá stavba národa, připomínající neměnnost Boží milosti.

K Ur nikdo dnes nepřichází pro budoucnost.

K Izraeli a jeho Bohu ano.

"Slyš Izraeli, Hospodin je tvůj Bůh, Hospodin jediný."

Možná je ve "třech osobách", ale je jen jeden. Jenže když kolem vás jsou kultury, které trvají na tom, že jeden nestačí - a když se ty samé kultury tu pokoutně, tu otevřeně, tu dokonce oficiálně, přimíchávají do té vaší...

Tak vám najednou přijde vlastně logické, že Hospodin, který vítězí nad Baalem (a nad každým jiným mužským bohem) by měl mít právo na to, prohlásit Ašeru (či jinou bohyni) za svou válečnou kořist, za svou vydobytou partnerku.

Její kněží a kněžky jsou tedy od té chvíle vlastně taky kněžími Hospodina. Proto uniknou smrti.

Již od intertestamentární doby se tradovalo, že největším učitelem je ten, kdo dokáže Zákon jinému vysvětlit za dobu, po kterou se udrží ve stoji na jedné noze. 

"Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou. Miluj svého bližního, jako sám sebe."

Zbytek jsou jenom výklady a upřesnění. Nakonec to stejně je o řečech až na posledním místě.

Bůh nás vyzývá k dialogu - dokonce nám nechává prostor i pro monolog. 

Víme, že naše slova nepotřebuje k porozumění situaci. Proč tedy nepřestaneme opakovat Bohu to, co říkal ďábel... a nezačneme ďáblu opakovat to, co řekl Hospodin?