„To je Žofka,“ hlásí hrdě Bára a její dvě mladší sestřičky nadšeně přikyvují.
„Hm…“ říkám a snažím se od toho víc jak metr dlouhého hada, kterého má Bára nenuceně položeného kolem ramen, udržet v bezpečné vzdálenosti.
„Vytáhneš nám z akvárka Bertíka?“ loudí Gabča. „Táta nám zakázal, abychom ho otvíraly samy…“
Bertík je… vlastně netuším. Připomíná mi kombinaci strašilky, chlupatého pavouka a žáby (to ty oči…). Prostě typický mazlíček mých střelených neteří. Jeho klepeta – nebo co to je – výhrůžně cvakají.
„Nechcete si radši něco zahrát?“ zkouším zoufale.
„Ne, chceme Bertíka,“ ujišťují mě.
Mám pocit, že sem zase dlouho na návštěvu nepřijdu…
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit