DMD č. 13. pro 13. 4. 2013. Téma: Klepeta

Principál se olízl. Chuť báječné humrové majonézy na toustíku nebyla ani v sebemenším rušena blábolením přednášejícího. A to je jen naložený talířek od cofeebreaku, raut bude až večer.
Je potřeba si vybrat tu správnou konferenci a přesvědčit organizátory, že jste ten pravý zvaný přednášející. A nemusí hnout prstem. Satirik si vleze do nápovědní budky a principál celý referát pochytá tak, jak je zvyklý.
"Dámy a pánové! ... Z celého díla Moliérova miluji nejvíc... Truffle... žeru je stejně jako prasata..."
Principál zavyl. Sevře Satirika do klepet a vyrve mu jeho prostořeký jazyk!
Satirikův smích zněl celou dobu, co sjížděl výtahem do propadla.

"Poppy?" "O nic nešlo." potřásla odmítavě hlavou lékouzelnice. "Obávám se, že ti to věřím, ale slečna Parkinsonová podala oficiální stížnost, takže jsem nucen zjistit, o jaké nic šlo." povzdechl si pokradmu ředitel.
"Nic jí není." "Ano?" "Škrábnutí." "Jaké?" "Něco ji štíplo." "Taková výřečnost se ti nepodobá." začínal být nepokrytě zvědavý. "Mělké zranění na pravé ruce." "Způsobené?" "Klepety." "Péče o kouzelné tvory, lektvary nebo bylinkářství?"
"Večeře." "Co prosím?"
"Slečnu Parkinsonovou napadla její večeře." doplnila hlášení madam Pomfreyová. Užaslý výraz na tváři Severuse Snapea nemohl být opravdovější. "Netušil jsem, že zde podáváme tak nebezpečné pokrmy."
"Ani já ne. Napadl ji rozčilený humr."

"No není to roztomilá příšerka?" rozplýval se Hagrid nad novým přírustkem do svého zvěřince.
Nebyla. Hlavu s takovým šklebem, který by přinutil k útěku i zapřísáhlé milovníky zvířat, držel ohyzdný šroubovitý krk, který jí umožnil rotovat dle libosti. A ta klepeta - nepřirozeně velká, na první pohled ostrá. Na ten druhý - neskutečně ostrá. Právě jimi pokácela menší stromek.
"Ehm, Hagride, určitě si ji chceš nechat?" ozvala se vyděšeně Hermiona, když zjistila, že si jich "příšerka" všimla a vydala se směrem k nim.
"No tak jasňačka, chudinka nemá maminku."
Další den přišel Hagrid na večeři s nově sestřiženým vousem - a patřičně zasmušilý.

Zoufalé brouzdání ve snaze ulovit na nějaké stránce inspiraci mě dovede až na stránky obce Černá. Po prolétnutí textu o symbolech následuje další konzultace s Googlem. Tentokrát na téma "Chroustenští z Malovar".
Když přelouskám článek na wiki plný jmen a dat, jen si potvrdím, že to je, alespoň pro mou maličkost, šílený chaos, v kterém se odmítám snažit vyznat. V jistém směru jsem vždy obdivovala a zároveň nikdy nechápala lidi, které tyhle seznamy zajímají a kteří se v nich vyznají.
Ale to, že klepeta ve znaku zřejmě skutečně zbyla po pánech Chroustenských, je dnes náramně zajímavá informace i pro mě.

Kolem půlnoci se přikradla liška. Měla chytré oči a načechraný kožich v odstínu zelenkavě šedé. Usadila se, zoranžověla a začala žhnout. Taky ho pozorovala. Upřeně. Čas míval v noci pozoruhodné zvyky, kupříkladu ztrácet soudržnost. Ale cítil ho. Věděl, že mu trvalo dobrých pět minut si uvědomit, že na něj liška mžourá skrz brýle. Starodávné. S nakřápnutým pravým sklem.
Pak naklonila dlouhý čenich až k jeho spacáku, a důrazně podotkla:
„Otrava jídlem!“
Odvrátila se, diskrétně počurala kameramanův batoh a zmizela v houští jako duch.
Bear Grylls procitl hrůzou. A intenzivním pocitem, že sníst ta šedá gumovitá klepeta pravděpodobně nebyl nejlepší nápad.

2. vlevna
Asi jsem nemocný. Moje klepeta slábnou, měknou. Paraca říká, že se mi to zdá, ale co může vědět!
28. kořance
Na ošetřovně mi odmítli udělat testy a tvrdí, že mám poruchy vnímání. Nevěřím jim.
Spiknutí! Musí to být spiknutí…
21. kořance
Jsem si jistý, že se se mnou něco děje. Nejsem schopen přestřihnout stéblo. Paraca to stále popírá. Copak je slepá?
9. kořance
Povrch měkne, ale uvnitř zůstávají tvrdá. Vypadá to, že se rozpadají!
47. srodna
Na každé noze mi zbylo pět výčnělků. Hýbají se do všech směrů. Neovládám je!
Klepeta moje, co se to s vámi stalo?

„Nedovolím, aby se má dcera provdala za nějakého krabovitého netvora odněkud z hlubin, kterému pod nosem rostou chapadla!" běsnil kníže.
Čarodějka obrátila oči v sloup a zavolala na svého manžela, ať jde s Aglovalem pít a promluví mu do duše. Vždyť je holka po něm.
Takovou žádost Geralt rád vyplnil.
„S rukama to půjde snadno," sdělila Yennefer princezně, „nejtěžší je předělat žábry na plíce."
„Naopak."
„Ne, Wopullop má přeci žábry."
„Proto je potřebuju i já," nedala se princezna. „A uděláš mi taky taková pěkná chapadla pod nosem? Wopullop říká, že mám šikovné prsty, ale tam dole budu potřebovat něco tvrdšího."

„Ano, je to bjørkhallenská pečeť,“ přisvědčil Sigurd Holden. Nemusel se na list ani podívat: viděl, jak byl napsán. Bohužel pouze v mysli a bohužel pozdě.
„Ano, je pouze mechanická,“ přisvědčil podruhé. Samozřejmě. Leila neměla právo s pečetí nakládat. Sigurd by nikdy nevěřil, že ji vůbec napadne oficiální školní pečeť použít.
„Ano, toto je můj vlastní list,“ přisvědčil potřetí.
„Proč je v naprostém rozporu s tím prvním?“
Sigurd se odmlčel. Co teď? Má říct pravdu a zradit – a ztratit – ženu, nebo lhát – a ublížit hostu?
„Má žena se... zmýlila. Mistr Severin neměl špatné úmysly. Potřeboval Lisinu krev, aby holčičce zachránil život.“

„Mám pro tebe takový malý návrh,“ pošeptal do ouška mladík své dívce.
„Povídej a nenapínej mě,“ nemohla se dočkat překvapení.
„Napadlo mě něčím ozvláštnit náš vztah.“
„Máš na mysli něco konkrétního?“
„Nooo, ještě jsem to nepromýšlel. Ale kino, večeři jsme už několikrát prožili, tak něco zajímavějšího.“
„Doufám, že se to týká jen nás dvou,“ ubezpečovala se.
„Neboj, nikoho dalšího k nám přizvat nechci. Ale chtěl bych zkusit přivazování.“
„Hedvábný šátek mám, to není problém. To bychom zkusit mohli. Být vydáni sobě napospas.“
„No já myslel spíš klepeta.“
„Klepeta?“
„No jako ty policejní.“
„Myslíš pouta? To rozhodně nepokládám za dobrý nápad.“

"Well, this is the enemy line. And here..." a hand reached out, indicating several flags crowded on the map, "...is our artillery."
"So I'm thinking, we use the artillery to engage the enemy and keep them busy, while our riflemen move into a flanking position over here. And I want the scout snipers and several skirmisher groups up on that hill over there. That way, we'll get the enemy into a crossfire he won't be able to withdraw from."
Prince Zhan Ahrmahk looked over his precisely ordered ranks of tin soldiers. He will be a great military commander one day...