Květy stromu

Září. Myslím, že úterý?

Markéta už odešla. Její přítomnost už mi nevadila tolik - jak když si zvykneš na vykotlaný zub.
Půjčila jsem jí dnes mantichoří zub, silný akorát pro učednici. Moc si musíš vydobýt, říkala jsem tolikrát.
Teď jsem jí ho prostě podala. Nemůžu jí mnoho předvést, ale učí se rychle - připravit léčivý lektvar, zapálit oheň.
Její magie je lehká a rychlá. Když ji cítím, zapomínám - na samotu, na dřevo prorůstající kůží, na svoje prohry.
Jen kdyby se tolik nebála - nevím, kdo ji naučil strachu z chyb.
Ale tuším to. A mám vztek - i na sebe.

Tentokrát budu lepší učitelka.