Linie se spojují. Kam odsud povedou?
Konstruktivní kritiku beru všemi deseti. Buďte prosím shovívaví co se gramatiky a pravopisu týče (dobré rady samozřejmě přijímám), logické problémy mi klidně vytýkejte, sypu to sem bez bety.
Po návratu domů už Anna naštěstí nepotkala paní Dvořákovou ani nikoho dalšího ze sousedů.
Byl to náročný výlet. Zula si boty, tašku hodila do kouta a s úlevou se sesunula na pohovku. V tramvaji ji začala ukrutně bolet hlava, jako by se ta větší vnitřní lebka snažila prodrat na povrch skrz tu menší vnější. Chvíli zvažovala se zvednout a vzít si nějaké léky, ale pak si jen přetáhla deku přes hlavu a usnula.
Vzbudila se v posledních minutách západu slunce. Svět na hranici mezi dnem a nocí byl magický. Nafialovělé šero, hluché ticho rezonující absencí běžných zvuků přírody poté, co se denní hmyz a ptáci uložili ke spánku, ale noční tvorové ještě nepřevzali vládu nad vzduchem. V sedě na pohovce zmateně mžourala do temnoty pokoje, pořád ještě rozespalá s mozkem ponořeným v pěně odeznívající bolesti. Spustila nejisté nohy na podlahu a vrávoravě se postavila. Udělala krok a musela se opřít o stůl, aby neztratila rovnováhu. Potřásla hlavou, aby se zbavila mlhy. Nepomohlo to. Odšourala se na toaletu a hlasitě za sebou zabouchla, aby přelomila to dusivé ticho. V koupelně si pak strčila hlavu do proudu vody. Trochu to pomohlo. S ručníkem na mokrých vlasech a ostřejším viděním se vrátila do obýváku. Mimochodem se podívala do dvora a strnula.
Už zas ten zvláštní třpyt, který viděla dopoledne. Bylo to vůbec dnes? Jak dlouho vlastně spala?
V kapse nahmatala mobil, ťukla do displeje a nic. Zatracený krám, už je zas vybitý!
Potichu se přiblížila k oknu a pátravým pohledem prohlížela malý dvorek. Támhle! U keře zlatého deště se něco třpytilo a poletovalo to nahoru a dolů. Žeby světluška? Ale světlušky jsou přece takové bludičky, nepadá z nich třpytivý zlatý prach a obvykle se vyskytují ve skupinkách, ne osaměle.
Otevřela okno, aby se lépe podívala a zaslechla tichounké zadržení dechu a ozvěnu zděšení.
„Šálí mě zrak či sluch?“ zamyšleně se otázala do náhle tíživého a mnohoznačného ticha dvorku.
Bimbác držel Cinka v klinči, aby se ani nehnul. Sasanka s Podbělem mladším čušeli jako pěny, zamrzlé děsem.
Obloha potemněla. Nafialovělé šero se změnilo v tmavě modrou noc, místy narušenou ostrůvky světla z oken. Ticho narušilo cvrlikání a slabý svist křídel prolétajícího netopýra. Napjatý okamžik se rozplynul.
Anna ještě chvíli stála v otevřeném okně a naslouchala zvukům noci. Když na zídku doskočily sousedovic kočky na své obvyklé noční procházce, pokrčila rameny a okno zavřela. Mávnutím ruky si rozsvítila, nepřítomně přešla do kuchyně, cestou z podlahy zvedla tašku s nákupem a vyložila ji na linku.
Vílám na větvi spadl kámen ze srdce. Neviděla je!
Bimbác konečně pustil Cinka, který si s nadávkami protáhl křídla a sedl si až za Podběla mladšího.
„Co teď?“ zeptala se po chvíli Sasanka.
„Pořád nemáme důkaz, že je to ona,“ zachmuřeně pronesl Cink. „Neudělala žádnou magii, jen se na nás koukala.“
„Ale někdo bez magické podstaty nás přece nevidí!“ pípl Podběl mladší.
Bimbác mlčel a mračil se na okno.
Čarodějnice za oknem přešla do vedlejšího pokoje, takže na ni neviděli. Něco na té scéně mu nesedělo, ale ta myšlenka, která ho pálila na hranici nevědomí, se nechtěla nechat chytit. Zavřel oči a přehrál si ji celou ještě jednou v hlavě. Otevřela okno, pronesla nějaká slova, rozhlédla se, pak ty kočky, zavřela okno, mávla rukou, rozsvítilo se světlo, sehla se k podlaze, odešla ve-. Mávla rukou a rozsvítilo se světlo!
Bimbác otevřel oči. „Udělala magii - rozsvítila světlo.“
„To není magie, ale elektřina,“ zasmál se Cink.
„Tohle byla,“ klidně pokračoval Bimbác: „Nezmáčkla čudlík, netleskla ani neťukla do krabičky, prostě mávla rukou a objevilo se světlo. Navíc to nebylo to ostré bílo-žluté světlo jako vedle, ale jiné, měkčí světlo, dívejte se.“
A opravdu, její okno svítilo měkkým slunečným přísvitem, ne jako ta ostatní umělá světla.
„Máme důkaz.“ spokojeně kývla Sasanka. Zvedla se a rozletěla se k domovu. Ostatní víly ji následovaly. Jako poslední se odlepil Cink. Pořád ještě nebyl úplně přesvědčený. Na rohu se zastavil a ještě jednou si pozorně prohlédl svítící okna i rozdíl mezi tím jedním a ostatními. Co to pro nás znamená? Bude to dobré nebo zlé?
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit