1. Sobota

Hepčí! Hepčí!
Zatracená rýma. To je opravdu to poslední, co mi zrovna teď chybělo ke štěstí, pomyslela si Anna. Hlasitě se vysmrkala a vyhrabala se z postele. V hromádce oblečení našla teplé ponožky a odšourala se do kuchyně, kde dala vařit vodu na čaj. Unaveně se opřela o linku, přejela si dlaněmi přes obličej, pak chvíli civěla do zdi a počítala praskliny mezi kachličkami.

Ve vedlejším bytě bouchly dveře a bylo slyšet hádku tlumenou vzdáleností a několika zdmi do ostrého šumu.

Konvice se blížila k varu. Hluk varu zesílil, skleněným průzorem byly vidět stoupající řetízky bublin a tělo konvice se lehce třáslo. Tak moc se snaží ten proces urychlit, ale fyziku neoblafneš.

Anna se natáhla do nejvyšší police pro čaj a ten náhlý pohyb vyvolal záchvat kašle.
Ještě toho trochu, pomyslela si otráveně, to máme krev, mouchy a teď mor. Žáby a štěnice asi PPL zapomnělo dodat, ale co není, může být. Ještě není všem dnům konec.

Horkou vodou si zalila čaj, nastavila minutku a odšourala se zpátky do postele. Po shlédnutí několika krátkých vtipných videí se ozvalo pípání. Těch deset minut uběhlo nějak brzy. Vykulila se z postele, málem se přerazila o zapomenutou hromadu oblečení, kterou pak naštvaně nakopla cestou do kuchyně. Minutka mezitím vzdala svoje marné pípání. Anna si vytáhla pytlík z čaje, zamíchala do něj lžičku medu a vzala si hrnek do křesla pod okno. Toužebně se koukala na dvůr, kde si v ranním slunci hrála dvě koťata, a popíjela mátovo-zázvorový zázrak, který sliboval uklidnění pro krk i hrdlo a podporu imunitního systému.

Sobota, krásné jaro, teplo, sluníčko, a já tady sedím jak hromádka neštěstí. Určitě za to může Martina. Její tři haranti furt nosí ze školky a školy nějaké vražedné viry a každý týden má v kanclu některé dítě na jedno či dvě odpoledne. To ty příšery nemají otce? Nebo školní družinu? Moje matka nás nikdy netahala do práce! Pak se zarazila a zastyděla se. Zním jako boomer. Vždyť to můžu mít i z klimatizace nebo z tancování.

Koutkem oka si všimla za oknem nějaký zvláštní třpyt. Napřímila se a soustředěně si prohlédla dvůr. Koťata si už nehrála, ale vyhřívala se na zídce. V paprscích dopoledního slunce se třpytil zlatý déšť v rohu zahrady a poletoval nějaký hmyz. Nic na první pohled podezřelého se tam nedělo. Stejně se nemohla zbavit toho zvláštního pocitu.

V tu chvíli jí otřásl další záchvat kašle následovaný vydatným kýchnutím. Opatrně položila hrnek na zem a zašátrala na stolku po balíčku kapesníků. Zatracená nemoc!
Hlasitě se vysmrkala a odsupěla do ložnice, prohrabat lékárničku. Třeba tam bude něco užitečné. Vrátila se s Paralenem, Vincentkou a lišejníkovými pastilkami. Nic moc. Bude muset navštívit lékárnu. Ale to počká. Zatím si vyloupla jednu pastilku a začala ji cucat. Ble. Bylo to tak odporné, že to musí pomoct.

Ze dvora k ní dolehlo jemné cinkání. Jako ty kovové zvonkohry, které loni na dovolené v Řecku slýchala po večerech. V záchvatu kašle si to málem nevšimla. Byl to moc příjemný zvuk, který ji pohladil po duši. Proč mě to nenapadlo taky? Můžu si koupit zvonkohru a dát ji na balkón. Ideální společník na vlahé letní večery.
Pořád se nemohla zbavit pocitu, že je něco jinak.

Další záchvat kašle ji zlomil v pase, napůl ocucané pastilka jí zaskočila a způsobila nový záchvat kašle. Teď se tady udusím pitomým lišejníkem. Zkoušela si dát sama sobě herdu do zad, ale akorát si natáhla sval a křuplo jí v rameni. Po nekonečně dlouhé vteřině se jí povedlo zrádný kousek želatiny vykašlat. Asi bych tu návštěvu lékárny neměla odkládat.

V předklonu opřená o křeslo chvíli prodýchávala nepříjemnou situaci než nabrala dost sil, aby se došla do kuchyně napít vody. Radši opatrně a po malých doušcích, jedna málem smrt udušením jí pro dnešek stačila.

Když dostala svůj dech a tep zas pod kontrolu odebrala se do koupelny, zkusmo si změřila teplotu (jen lehce zvýšená, nic, co by stálo za zmínku), svlékla se a dala si rychlou sprchu.

Ve sprše si uvědomila, že pořád slyší od sousedů hádku. Ostrý šum hlasů dosáhl crescenda, pak se ozvalo prásknutí dveřmi a to zvláštní napjaté ticho hrozící výbuchem.

Kdy to Alena definitivně vzdá? Nebo Libor? Mají vůbec ještě něco společného kromě výčitek?

Anna na sebe nechala dopadat proudy horké vody aspoň deset minut. Když měla kůži dostatečně rudou jak rak, vypla vodu a usušila se ručníkem.
Chvíli na sebe civěla do zrcadla. Nevypadala nemocně. Hodila na sebe spodní prádlo, ponožky, halenku, džíny a mikinu, pro jistotu zkontrolovala, že má v kabelce peněženku, popadla kapesníky, telefon, klíče a vyrazila ven.

První nádech čerstvého vzduchu podráždil její nakřáplou imunitu a vyústil v mohutné kýchnutí.
„Pozdrav pánbu,“ pronesla paní Dvořáková, která zrovna zalévala kytky před domem.
„Děkuji,“ zahuhlala Anna, zatímco lovila v kapse kapesníky.
„Slečno Svatošová, slyšela jste to?“ stará paní na ni spiklenecky mrkla a nenápadně ukázala ke třetímu patru.
„No jo, zase měli nějaké neshody.“ Ani nepředstírala, že netuší, o koho jde. Alena a Libor byli v domě známí.
„Ale hned po ránu? To není zdravé,“ mudrovala stará paní
„Nezlobte se, ale musím už běžet, nashledanou,“ vymluvila se Anna a rychlým krokem vyrazila směrem k tramvaji. Dobromyslnou stařenku měla ráda, ale zrovna teď nechtěla rozebírat cizí vztahy.

Takže do lékárny pro něco na kašel a do nosu, do krámu pro zásoby a aspoň na chvíli si užít sluníčka.

Svezla se tramvají na Anděl, nakoupila a s čerstvým croissantem a zeleným smoothie se usadila na lavičce v parku Sacré Coeur.
Nechala šum velkoměsta proplouvat kolem a zamyšleně žvýkala. Najednou znovu zaslechla to cinkání zvonkohry. Úplně stejné jako dopoledne za oknem na dvoře. Zmateně se rozhlédla. Kde se ten zvuk bere tady? Žádný balkon není tak blízko. Zvláštní pocit se vrátil a přidal se k němu ještě nezřetelný dojem, že ji někdo sleduje. Opatrně se rozhlédla, ale kromě unavené matky se žvatlajícím batoletem na dece a odpočívajícího pána s pejskem na vedlejší lavičce v parku nikdo další nebyl. Asi jsem jen přetažená a ta nemoc mi leze na mozek. O chvíli později ji přepadl další záchvat kašle.

Čas vyrazit domů a prozkoumat dávkování těch sirupů a kapek z lékárny.