12. Nahlédnutí dopředu a nahlédnutí zpět

O dva dny později udržel Fanred v žaludku misku řídké kaše. Byl to malý úspěch, ale povzbudivý. Lycva zrovna odkládala nádobí, když se ve stanu objevil Laivo.
„Veliteli,“ pozdravil ho. „Smrt nemá žádný vkus, když nad tebou ohrnula nos.“
„Taky jsem rád, že jsi v pořádku,“ zamumlal Fanred temně. „Prý tu byl někdo ode dvora, víš, kdo?“
„Dovolila jsem Laivovi návštěvu, ale jen krátkou,“ přerušila je Lycva. „Pak si lehneš a budeš odpočívat. Žádná politika.“
Fanred a Laivo si za jejími zády vyměnili vědoucí pohled.
„Talzid,“ odpověděl Laivo.
„A do psí mateři,“ procedil Fanred skrze zuby. „Co ten dělá tak daleko od paláce?“
„On měl vždycky čich na to, jak dosáhnout svého,“ pokrčil Laivo rameny.
„Kdo to vůbec je, tenhle Talzid?“ zeptala se Lycva.
Fanred si povzdechl a zvážil, kolik toho prozradit. Cítil na sobě Laivův pohled, když odpovídal: „Je to můj bratranec z druhého kolene. Ale podobně jako mají v Deabartu knížata svého vybraného následníka a deabartský král svého zvoleného prince, králové Ollienu mají svého Ochránce. Je to dospělý muž z královské krve, obvykle ten, který je druhým následníkem trůnu, a jeho úkolem je ve všem králi pomáhat. Pokud král zemře a jeho následník není plnoletý, Ochránce pečuje o království i krále po dobu jeho nezletilosti.“
„A to je Talzid?“ zvedla Lycva obočí.
„Rád by byl, ale král mu tenhle titul neudělil,“ odvětil stručně a doufal, že se Lycva nebude vyptávat dál. Začínala se mu točit hlava.
Od dalších otázek ho zachránil příchod hubené stařenky o holi. Lycva jí bleskově přistavila špalek na sezení. Žena se na něm uvelebila a předklonila se, aby si Fanreda mohla dobře prohlédnout.
„Pořád vypadáš, že jednou nohou stojíš na Věčné cestě, ale řekla bych, že ses k ní otočil zády. Nevěřil jsi mi, když jsem ti říkala, že se ještě setkáme.“
Zamrkal a zamračil se. Její tvář mu byla povědomá, ale kdy on se setkal se starou ženou z Ai Ciligh?
Rozetínačovi Supi už je dohnali a odřízli jim cestu. Hrstka deabartských válečníků a jedna sliennská rodina, ke které se připojili, se zastavily na ostrůvku v močálu, odkud vedla jediná pěšina po úzké šíji mezi zrádnými tůňkami. Velitel deabartských špačkoval a vztekal se nad neuváženou odbočkou, která je zavedla do pasti, ale zároveň nechal své muže udělat řadu mezi Ai Ciligh a blížícími se ollienskými. Teď stáli proti Supům a všichni čekali, aniž by věděli, na co.
Fanred Rozetínače znal, viděl už následky jeho řádění. Nedokázal by přihlížet, zatímco by Supové všechny ty zrůdnosti prováděli na nevinné skupince Ai Ciligh.
Obrátil se ke staré ženě, která seděla nejblíž, a nastavil jí svázané ruce.
„Rozvaž mě, paní. Zkusím s nimi promluvit, třeba se spokojí se mnou a odtáhnou.“
Ohlédla se. Supové už vytahovali zbraně a Rozetínač v jejich čele si lačně oblízl rty. Zatím neřekli ani slovo, ani náznak nabídky kapitulace.
„Na to nepotřebuješ volné ruce,“ odvětila.
„Slibuji ti na svoji čest, že jestli zaútočí, tak vás budu bránit. Dokud budu dýchat, nedopustím, aby se vás tyhle nestvůry dotkly.“
„Postavil by ses svým vlastním lidem? Proč?“
Někde za ním se rozplakalo děcko. Jeho matka se ho snažila utišit, i když zněla, jako by se k němu nejradši přidala. Jeden ze Supů šťouchnul svého souseda do žeber a pošeptal mu něco, co vyvolalo výbuch smíchu, souhlasné přikývnutí a přejetí palce po naleštěné čepeli meče.
„Jsou hranice, které se nepřekračují. Ani ve válce.“
Znovu zvedl ruce. Stařena zaváhala a pak vytáhla nůž.
Dnes měla ve tváři víc vrásek a klouby ztuhlejší, ale byla to ona.
„Rád vidím, že ses v pořádku dočkala konce války,“ řekl.
„Tvůj pobloudilý král nebyl první, kdo do Slienny přišel s ohněm a mečem. Ai Ciligh přetrvali a přetrvají, dokud přetrvá skála, voda a obloha. Stačí nám píseň na rtech a cesta pod nohama. Což mě přivádí k důvodu, proč jsem přišla. Lycvo, potřebuje tvůj raněný ještě krvepěvkyni?“
Dívka zaváhala. „Kdyby byl v bezpečí mezi svými, tak ne.“
„Rodina ale musí jít dál,“ prohlásila Pramáti hlasem, který nepřipouštěl námitky. „Jestli budeme otálet tady, nenajdeme včas dobré letní tábořiště.“
Fanreda bodnul osten provinilosti. Kmen Ai Ciligh trávil zimu pohromadě, ale s příchodem jara se rozprchnul po celé Slienně. Každá rodina si našla místo, kde pak celé léto jejich zeměpěvci nutili chudičkou půdu, aby plodila rostlinu za rostlinou. S příchodem podzimu obvykle okolí tábořiště úplně vyčerpali, a tak se vydali zpátky na Zimoviště, aby se další rok cyklus opakoval. Pokud by si včas nezabrali vhodné tábořiště, mohli by hladovět, a to by si Fanred na svědomí nevzal.
„Můžete se vydat dál, já se o sebe postarám.“
„Ty tak,“ vyprskla Lycva. „Matko, jestli ho tu necháme, i kdyby s ním zůstal Laivo, tak je zranitelný. To už jsem se s ním vůbec nemusela namáhat.“
„Rodina je nadevše, děvče,“ odtušila Pramáti a pozvolna vstala. „Až ollienští přijdou na to, že jsme je oklamali, chci být už daleko odtud. Přeji ti hladkou stezku a veselou píseň, válečníku.“
Všichni tři bez pohnutí sledovali, jak se její sehnutá postava pomalu vzdaluje. Najednou sebou Lycva škubla a rozběhla se za Pramáti.
„Pokud vím, je tu velký ollienský tábor poblíž jejich Zimoviště,“ prohlásil Laivo. „Tam bys měl najít někoho důvěryhodného, kdo ti pomůže ke dvoru.“
Fanred se pokusil lehnout si, ale bolest ho div neoslepila. Nakonec to dokázal a zavřel oči. Pod víčky mu tančila rudá kola a cítil se jako by jeho přikrývka byla z řeřavých uhlíků.
„Jestli se tam dostanu,“ zamumlal tiše.