32. Hostina

Hostina měla probíhat v přátelském duchu, jako přivítání dlouho ztraceného člena královské rodiny. Proto byl zrušen zasedací pořádek, místo toho místnost zaplnily nízké stolky, lehátka a stoličky, kde lidé posedávali ve skupinkách, jak je to zrovna napadlo. Jen jídla na stolech kolem zdí se zatím nikdo nedotknul, všichni čekali na Briwala a Nevaiu.
Fanred postával s několika známými jeho rodičů, ale sotva je poslouchal. Něco viselo ve vzduchu, ale nevěděl, jestli je to něco dobrého nebo špatného. Věděl jen, že tomu nechce čelit sám.
„Tady jsi, bratře drahý,“ přitočila se k němu Maila.
„Myslel jsem, že přivedeš i Lycvu, když sis ji na půl odpoledne ukradla,“ poznamenal a nenápadně se rozhlédl.
„Ještě čekala na svoje společníky. Šla jsem napřed, abych…“ kousla se do tváře a zdálo se, že přemáhá smích. „Ale to máš jedno. Támhle ti jde.“
Otočil se a srdce mu div nevynechalo úder. Jak to mohla vědět? blesklo mu hlavou.
Protože Lycviny šaty vypadaly jako slunce, tančící na bukovém listí, a ve vlasech měla ozdoby, připomínající kvítky ptačích třešní.
Lycva ho uviděla skoro hned, věnovala mu stejný úsměv, který ho provedl horečkami a blouzněním, a vykročila k němu. Jenže se nedostala ani na půl cesty, když herold ohlásil vstup krále a královny vdovy.
Briwal uvedl do sálu Nevaiu. Fanred si všiml, že drží ruce sice blízko sebe, ale s nepatrnou mezerou, aby se ve skutečnosti nedotýkali. Briwal všechny krátce uvítal, vychválil Fanredovu odvahu a trpělivost v dlouholetém zajetí, a poté přijal od Nevaiy kousek chleba, který snědl, a pohár, ze kterého se napil. Hostina tím byla zahájena.
Fanred bez váhání zamířil k Lycvě.
„Moc ti to sluší,“ řekl.
„Děkuji, je to…“ nejistě zatahala za sukni, „nezvyk.“
„Opatrně na tu látku,“ napomenula ji Maila. „Fanrede, myslím, že máme trochu žízeň.“
„Já můžu…“ začala Lycva.
„V žádném případě,“ zastavila ji Maila pánovitým gestem. „Na hostinách se pánové starají o své dámy, ne naopak. Kromě toho, nepůjde pro to sám.“
Fanred se pousmál a vyhledal nejbližší páže, chlapce, pověřeného obsluhováním hostů, a poručil mu donést občerstvení. Většina hostů si nabírala ze stolů jídlo sama, ale hostina na Fanredovu počest pro něj znamenala jistá privilegia.
Usadili se u jednoho stolku a páže jim doneslo pět pohárů pomerančového vína a dva talíře naložené kousky masa, zeleniny, pečiva a ovoce. V rohu začali hrát louteníci. Všichni tři Ai Ciligh se zaposlouchali, Deira si začala mimoděk jedním prstem vyťukávat takt o svůj pohár a Lycva se nepatrně pohupovala do rytmu. Rain zanotoval pár slov velmi podobné melodie a obě ženy se zasmály nějakému soukromému vtipu. Uzobávali kousky jídla a snažili se zdvořile konverzovat, ačkoliv Fanreda neustále rozptyloval Deiřin zakyslý výraz a Maila, která sotva zadržovala smích, i když nikdo neřekl žádný vtip. A ať mluvil s kýmkoliv, jeho oči se pořád vracely k Lycvě, jako by měly vlastní vůli.
Jen co večer trochu pokročil, Briwal s Nevaiou vstoupili do volného prostoru na jednom konci místnosti a zahájili tanec.
„Plánujete se připojit?“ zeptal se Fanred Lycvy. „Není to sice křepčení kolem ohně, které končí nepřístojnostmi…“
„Vy přece za nepřístojnost považujete i polibek,“ přerušila ho Lycva s poťouchlým úsměvem, „natož to, co se děje, když se Ai Ciligh skutečně pustí do tance.“
Maila se zakuckala pomerančovým vínem.
Fanred vstal a natáhl k Lycvě dlaň. „Tak pojď, naučím tě, jak se to dělá v Anlonně.“
„Tanec?“
„Samozřejmě.“
Vybral si chvíli, kdy hrála pomalá píseň a kroky byly jednoduché. Lycva se zorientovala rychle, a její cit pro hudbu jí hodně pomohl. Díky tomu se Fanred nemusel tolik soustředit na to, aby ji vedl, a místo toho dokázal plně docenit její teplou ruku ve své, způsob, jakým se její pružné tělo opřelo do jeho dlaně, jak se dokáže zhoupnout v bocích nebo pohodit hlavou, až se mu tajil dech.
Píseň dohrála a oba zůstali stát, ruku v ruce, a Fanred na okamžik zalitoval, že ollienské tance nevedou k žádným nepřístojnostem.
Pak se ale Lycva podívala někam za něj, povzdechla si a kouzlo chvíle se zlomilo.
„Ale ne,“ zamumlala a vydala se zpátky k jejich stolku.
Tam právě proti sobě stáli Deira a Arzhel a vzduch mezi nimi div nejiskřil. Maila se neúspěšně snažila situaci uklidnit, a vedle stojící Talzid vypadal, že se dobře baví.
Fanred si také povzdechl a následoval Lycvu.
„Nebudu s tímhle netvorem v jedné místnosti,“ protestovala právě Deira.
„Talzide, odveď si svého ochočeného kněze, prosím,“ požádal ho Fanred. „Je nevhodné, aby sem chodil někdo, kdo čeká na Tribunál.“
„Protože ty jsi svého ochočeného Supa musel nechat doma?“ zvedl Talzid obočí.
„Odveď ho odsud. Hned.“
„Ale samozřejmě,“ usmál se Talzid. „Pojď, příteli, dnešní večer patří zrádcům a divochům. Urozený Fanred má pravdu, tady nemáme co dělat.“
Natáhl se, aby vzal kněze za rameno, a při tom drbnul kolenem do stolku. Poháry se zakymácely a jeden z nich Talzid zachytil na poslední chvíli. Upil z něj, pak se pousmál a podal ho Lycvě.
„Užívej si oslavu, má paní,“ řekl. „Jaké příjemné překvapení, že jsi zavítala mezi nás.“
Potom on i Arzhel zmizeli v davu. Teprve tehdy se Lycva uvolnila a s úlevou si zavdala pomerančového vína.
„Všechno v pořádku?“ ozval se za nimi králův hlas.
Lycva na okamžik zavřela oči, potom se znovu pořádně napila, než se otočila a uklonila.
„Vaše Výsosti.“
Briwal se pohodlně opřel na jednom lehátku. „Mailo, hledala tě Nevaia, někde támhle,“ mávl neurčitě rukou. Dívka pochopila náznak, vstala a zmizela.
„Posaďte se,“ vyzval král Ai Ciligh a Fanreda. „Slíbil jsem, že si popovídáme, a jsem tu, abych ten slib splnil.“