31. Mezi námi děvčaty

Když Maila chvíli po obědě vplula do domku, ve kterém bydleli Ai Ciligh, následována několika služebnými, které nesly náruče látek, Lycva se zamračila.
„Myslela jsem, že hostina je až večer?“
„A že se nekoná v půlmetrové sněhové závěji,“ zamumlal tiše Rain při pohledu na hromady oblečení.
„Tohle jsem přinesla pro tvé společníky, ať si vyberou,“ prohlásila Maila. „Tady děvčata jim budou k ruce, aby jim vysvětlila co a jak, a už jsou na cestě muži s kádí a teplou vodou na umytí. Ty,“ ukázala na Lycvu, „půjdeš se mnou. Pro tebe mám připraveného něco zvláštního.“
Při těch slovech Lycvu zamrazilo. Měla něco tušit, když ji včera odpoledne Maila přepadla s provázkem, kterým měřila všechny možné i nemožné části jejího těla, a slibovala překvapení. Lycva měla na jazyku stovku otázek, ale Maila si jí nevšímala a vydávala příkazy služebným. Proto se obrátila ke svým společníkům.
„Nechte si poradit, dnes večer chceme vypadat tak, jak se očekává,“ nařídila jim.
„Nebudeme dělat potíže kvůli takové drobnosti jako je oblečení,“ odvětila Deira. Od hádky se k sobě s Lycvou chovaly chladně, ale slušně.
„Tak, děvčata,“ prohlásila Maila, „svou práci znáte. Kdyby někdo sháněl paní Lycvu, je se mnou a nepřeje si být rušená.“
Odvedla Lycvu do svého domku, který stál na druhém konci Švestkového sadu. Oproti ostatním vypadal daleko zabydleněji, na každé volné ploše se nacházely každodenní drobnosti – tu kartáč na vlasy, tu odložený pohárek, támhle zase rozpracovaná výšivka.
„Tvoje šaty už jsou připravené, ale ještě jsem se nerozhodla, jak tě učesat,“ vykládala Maila. „Nevaia slíbila, že přinese nějaké šperky, tak uvidíme, jak to půjde dohromady.“ Zastavila se, otočila a bez okolků odhrnula Lycviny vlasy a prohlédla jí ucho. „Vy nenosíte náušnice, že?“
„Některé rodiny, hlavně ty, co chodí rády hodně na východě, to dělají,“ odpověděla Lycva. „Naše ne.“
„To vůbec ničemu nevadí. Stejně chci, abys působila přirozeně, když přijdeš ověšená zlatem, nikomu nebudeš připadat jako Ai Ciligh. Ale všem vyrazíš dech, jako že se Maila jmenuji.“
Poslední věta zněla jako volání do bitvy a jak Lycva brzy pochopila, nebylo to daleko od pravdy. Místo válečníků Maila velela několika dívkám a ženám, ale dělala to se stejnou nenucenou autoritou, s jakou rozkazoval její bratr. Za tenkou zástěnou už stála dřevěná káď s teplou vodou, do které poslala Lycvu jako první. Dvě dívky ji tam vydrbaly dočista, rozpletly copánky v jejich vlasech a každý korálek opatrně uložily stranou. Osušily ji, přetáhly jí přes hlavu prostou bílou košili a poslaly ji do vedlejší místnosti.
„Tak tady to je,“ ukázala Maila vítězoslavně na šaty, pověšené na hrubém modelu ženského torza.
„To je pro mě?“ vydechla Lycva.
Spodní šaty měla barvu trávy u potoka, nahoře přiléhala těsně k tělu a od pasu dolů padala široká sukně. Přes ně byla přetažená druhá vrstva z jemné, skoro průsvitné látky, od krku i od země prostřižená až ke zlaté sponě v pase.
„Líbí se ti? Původně jsem je navrhovala pro přítelkyni jako svatební výbavu, ale pak přišel převrat a ona se vdala, než jsem je stihla dokončit. Zkoušela jsem si je, ale nějak se v nich necítím, a pak jsem si říkala…“
„Jsou nádherné,“ přišla k nim Lycva a opatrně vzala do ruky lehounkou látku svrchních šatů. Celou ji zdobily zlaté výšivky s rostlinnými motivy. „To jsi dělala všechno sama?“
„Základ jsem přenechala svým děvčatům, ale na výšivky jsem je nenechala sáhnout.“
Lycva zvedla rukáv a zkoumala šev. „Jak to, že se ti tak jemná látka netrhá?“
„Ty rozumíš šití?“
„Zašívám lidem rány a tyhle stehy by na ně fungovaly skvěle,“ prohlásila.
Maila se zasmála. „Tak se pojď obléknout a když nám zbude chvíle času, ráda tě něco naučím.“
Když k ní šaty přilnuly jako druhá kůže, napadlo ji, jestli nemůže Maila mít nějakou svoji vlastní píseň, zaměřenou na jehly a nitě. Oblečením ale nic nekončilo. Maila jí na kůži kápla parfém, líčidlem zvýraznila oči a dobarvila rty. Právě ji rozčesávala, když do místnosti vstoupila Nevaia, již ve slavnostních šatech a s dřevěnou skříňkou v ruce.
„Dobře že jdeš,“ uvítala ji Maila. „Vymysli jí nějaký účes, já se musím jít obléknout, jinak to v živote nestihnu.“
Než stačila Lycva zaprotestovat, Maila zmizela. Nevaia postavila skříňku na stolek a začala se jí probírat. Občas nějaký šperk přidržela proti Lycvinu obličeji, vlasům nebo šatům, občas odhodila stranou kousky, které by nepochybně koupily všechno, co Lycvina rodina vlastnila. Celý obsah skříňky měl nejspíš cenu Slienny a ještě kousku Deabartu.
„Být královnou mělo i své výhody,“ poznamenala Nevaia, když si všimla Lycvina výrazu. „A vím, co si myslíš – kvůli tomu jsem si Hanbeta nevzala. Kdyby bylo po mém, nevzala bych si ho vůbec.“
Jistě, vzala by sis Fanreda, pomyslela si, ale nahlas řekla: „Pořád tomu manželství úplně nerozumím. Jak určujete, koho si někdo může a nemůže vzít? Vím, že to souvisí s původem, ale Fanred má přece také královskou krev.“
„V tomhle případě to bylo snadné,“ odpověděla Nevaia, aniž by se přestala probírat šperky. „Král mě požádal o ruku, a kdybych mu dala jakoukoliv jinou odpověď než nadšený souhlas, pomstil by se na celé mojí rodině.“
„Ale proč?“ Lycva nechápala, proč by někdo toužil po ženě, kterou si získal zastrašováním.
„Protože o mě měl zájem Fanred. On a korunní princ, Briwalův starší bratr, si byli hodně podobní, oba válečníci až do morku kostí, muži podle králova gusta, ale Fanred měl něco, co princi chybělo – páteř. Vojáci ho milovali a král v něm viděl hrozbu.“
„A proto si tě vzal za ženu?“ Ollienské vztahy nedávaly smysl.
Nevaia k ní přistoupila a vzala do ruky hřeben. „Učešu tě sama. Běžte pomoct vaší paní,“ odehnala služebné. Zatímco Lycvu česala, mluvila dál: „Tenhle příběh asi nikdo nezná celý, ale můžu ti říct alespoň tu část, která se týká mě. Myslím, že si to zasloužíš.
Bylo mi sedmnáct let, když mě rodiče přivedli ke dvoru, aby mi tu našli manžela. S Fanredem jsme si padli do oka hned během prvního setkání, ale líbilo se nám naše námluvy tajit – žádné otravné poznámky rodičů, jeho nesledoval král, mohli jsme překračovat hranici slušného chování…“
Lycva si náhle živě představila temný kout paláce, Nevaiu s vyhrnutými sukněmi, Fanredovy rty na jejím krku…
„Jednou jsme se i políbili.“
Lycva sebou trhla a sykla, když ji zatahal hřeben.
„U vás je to možná jinak, ale tady se nepovažuje za vhodné, aby muž líbal ženu, které se oficiálně nedvoří. Seděli jsme v zahradách, mysleli jsem si, že nás nikdo nevidí, ale to jsme se pletli. V paláci se vždycky někdo dívá. Utrhnul kopretinu, dal mi ji do vlasů a políbil mě.“ Česání na moment ustalo, pak si Nevaia povzdechla a dala Lycvě do ruky hrst sponek, ozdobených drobnými skleněnými kvítky. „Podávej mi je, až ti řeknu. Druhý den mě král při večeři posadil vedle sebe. Třetí den mě pozval na projížďku. Čtvrtý den mě požádal o ruku. Pátý den Fanred nastoupil do armády a bez slova rozloučení odjel na nějakou Otcem zapomenutou pevnost na východě. Během půl roku už ze mě byla královna.“
„Ale proč odjel?“
Nevainy prsty hbitě kmitaly Lycvinými vlasy. „Na to se budeš muset zeptat jeho. Nejspíš musel. Léta plynula a my se potkávali jen na oficiálních příležitostech. O samotě jsme spolu mluvili jen jednou, když jsme se náhodou setkali v zahradě. Tolik jsem se bála, že mě za to král potrestá, že jsem mu řekla sotva dvě věty. Odjel brzy poté a do roka ho zajali. Sponku.“
„A teď je zpátky,“ ponoukla ji Lycva a podala jí požadovanou ozdobu.
„Vrtá ti hlavou ta moje noční návštěva?“ Nevaia zněla pobaveně. „Povím ti to takhle: tohle všechno se stalo dávno a příliš mnoho se od té doby změnilo. Sponu. Fanred bude mít v mém srdci vždycky zvláštní místo, ale ani jeden z nás nechce navazovat, kde jsme skončili, nemusíš se bát.“
„Já se nebojím,“ vyhrkla Lycva možná až příliš rychle.
„Samozřejmě že ne. Ještě jednu sponku. Fanredova minulost a přítomnost tě samozřejmě zajímá čistě kvůli vyjednávání.“
Nevaia ji obešla, vzala ji za bradu a natočila jí hlavu nejdřív na jednu, pak na druhou stranu, a pak pokračovala v zaplétání. „Vypadáš jako urozená paní.“
„Obě víme, že je to jen přetvářka,“ sklopila Lycva oči.
„Možná. Ale lepší neurozená s ryzím srdcem, než někteří, kdo chodí ve zlatě, ale v jejich duši najdeš leda hnilobu. Naši dvořané na tebe čekají, jsou trochu zvědaví a trochu se tě bojí, ale teprve dnes večer se spousta z nich bude rozhodovat, co si o tobě vlastně myslet. Sponu. Tahle hostina bude také bitevní pole, jen jiného druhu, a šaty a šperky jsou tvojí zbrojí. Dívej se po ostatních ženách, jak se chovají – ne po mužích, od těch se čeká něco jiného – a napodobuj je. Mě ne, já mám na hostině jinou roli než ostatní paní, ale Maila bude dobrý vzor. Dáme na tebe pozor, můžeš kráčet se zdviženou hlavou a beze studu.“
„Jak?“ hlesla.
„Vzpomeň si na chvíli, kdy sis připadala klidná, rozhodná a silná, a kdykoliv budeš potřebovat, alespoň v hlavě se do ní vrať,“ upravila Nevaia poslední pramen vlasů.
Lycva zavřela oči a vybavila si rytmus jednoho houževnatého, neúnavného srdce, které odmítlo přestat tlouct. Ten pocit, že se před ní otevírá jedna jediná cesta, a zbývá jen vykročit.
Vykročit a dojít až na konec.