Tuhle čáru nepřekročíš

To bude skvělé odpoledne, pomyslel si Norman. Jenže...
„Hej!“
Při zvuku Charlesova hlasu sebou škubl.
„Co je?“ zeptal se opatrně, ale přece jen s částečnou jistotou, kterou mu dávali dva větší chlapci po jeho boku.
„Jseš pěknej neřád, když zanedbáváš svýho bratra. Našel sis kamarády nějaký? Tak já půjdu s váma. Máš se o mě přece starat, nemůžeš myslet jen na sebe... sobče.“
Normana zaplavila zlost. Asi poprvé v životě.
„Já jsem sobec? To ty sám seš sobec. Vod-vodprejskni ty vejš-vejškrabku! Nebo u-uvidíš!“
„To,“ sykavě se nadechl Charles, „si vypiješ. Počkej doma.“
Takže jako vždycky. Žádnej rozdíl.
A přece.
Svoboda.