Bez nároku na bodík.
Linie kluků z Ostrovů, na pokračování nebo napřeskáčku.
To bude skvělé odpoledne, pomyslel si Norman. Jenže...
„Hej!“
Při zvuku Charlesova hlasu sebou škubl.
„Co je?“ zeptal se opatrně, ale přece jen s částečnou jistotou, kterou mu dávali dva větší chlapci po jeho boku.
„Jseš pěknej neřád, když zanedbáváš svýho bratra. Našel sis kamarády nějaký? Tak já půjdu s váma. Máš se o mě přece starat, nemůžeš myslet jen na sebe... sobče.“
Normana zaplavila zlost. Asi poprvé v životě.
„Já jsem sobec? To ty sám seš sobec. Vod-vodprejskni ty vejš-vejškrabku! Nebo u-uvidíš!“
„To,“ sykavě se nadechl Charles, „si vypiješ. Počkej doma.“
Takže jako vždycky. Žádnej rozdíl.
A přece.
Svoboda.
Skoro mám chuť se zeptat, co,
Apatyka
Skoro mám chuť se zeptat, co, u vší magií zamořené bavlny, zatím dělají dospělí. Někde tam přece nějací být musí, ne? Rodiče, učitelé...
Dospělí jsou nepodstatní.
Tess
Dospělí jsou nepodstatní.
Když je ti dvanáct.
Ze školy odejdeš a jsi volná!
Neboj, oni tam časem prolnou.
To musí být na pendrek mít
Terda
To musí být na pendrek mít takovýho bráchu.
Ono se to časem nějak utřepe.
Tess
Ono se to časem nějak utřepe. Může za to částeřně nastavení osobnosti, ale taky postup rodičů a chův. A chův a chův.