DMD č. 9 pro 9. 4. 2024. Téma: Jsi-li sobec; opusť obec!

Na agore bolo toho dňa rušno. Aténčania prichádzali vo veľkom, aby kúskom keramiky určili budúcnosť toho či onoho spoluobčana. Mená napísané na hlinených črepinách mali obrovskú moc. Keď posledný z občanov zahlasoval, bolo rozhodnuté. Archonti začali s rátaním.
Kôpky s menami pomaly rástli a rovnako i napätie. Šesťtisíc hlasov bola hranica, ktorú nechcel nikto prekročiť. Toľko hlasov stačilo, aby dotyčného odsúdili k vyhnanstvu.
Napokon bol verdikt jasný.
„Hlasovanie rozhodlo. Oriandes, syn Silaria, musí opustiť Atény.“

Stalo sa, čoho sa mladý politik bál. Mesiace o ňom nepriatelia šírili reči, že ohrozuje budúcnosť mesta; toto bol výsledok.
Desať rokov. Vydrží. Nevzdá sa.

Hledám cestu co by byla
co nejsnazší pro mě.
Altruismus neuznávám,
netvářím se skromně.

Já jsem já a nikdo jiný
nemá nárok na soucit.
O své místo v tomhle světě
bez milosti se hodlám bít.

Nechápu co pořád máte
s empatií, s láskou k lidem.
Tyhle city jiným tady,
přenechávám zcela s klidem.

Neuhýbám, nebrzdím,
nečekám na zelenou.
Klidně smetu cizí vozy,
když přede mě se ženou.

Možná nejsem v kolektivu
člen oblíbený zrovna.
To mě vůbec nezajímá,
však ono se to srovná.

Že mám radši rychle zmizet?
Stejně se tu necítím.
Nechcete mě? Půjdu klidně.
Však se jinde uchytím.

Několik medojedích zápasníků bylo vykázáno z olympijské vesnice. Čelí totiž obvinění, že se vloupali do kuchyně a ukradli většinu zásob medu. Recepty na přípravu pokrmů pro tisíce olympioniků kvůli tomu musely být narychlo upraveny.

Nikdo další prozatím nebyl obviněn, je však pravděpodobné, že zápasníci měli při loupeži komplice. Podezřelá je například jedna z medozvěstek pracující v kuchyni.

Medojedí sportovci nicméně musí shánět nové ubytování, což považují za nespravedlivé. Je pravděpodobné, že o to urputněji budou zápasit v turnaji.

„Jen ať se soupeři těší, pomsta bude sladká,“ slibuje jeden z medojedů. „Koneckonců, i medaile obsahují med. A na ten jsme experti.“

„Hej Pepo, netlač se!“
„No co, potřebu místo pro Pepu II.“
„Jak Pepu II?! Množení přece máme zakázaný!“
„Pche, mám těch vašich pravidel po krk! Jsem teď kábéčko! Budu si jíst, kolik chci, a množit se, jak mě napadne!“ A aby potvrdil svá slova, k Pepovi I a II záhy přibyli Pepové III a IV.
„To jsou způsoby, copak jsme bakterie? Jen počkej, až na tebe přijde pan TC…“
*****
„Co to tady máme?“ pozastavil se TC. „Další nepovolené množení…“
TC nelenil. Nabil, odjistil a pokropil Pepy I-DXII cytokinovou dávkou.
„Epiteláci...“ zabručel. „Chvíli bez dozoru a už by dělali nádor…“

Jako kamení dopadala na její hlavu, skloněnou zármutkem, zdánlivě tvrdá slova dopisu nejvášnivějšího z apoštolů.
Právě ztratila zázemí, jistotu přítomnosti, naději budoucnosti.
Doufala, věřila, že její spoluvěřící jí budou oporou a pomocí.
Místo toho se dozvěděla, že není dost stará na to, aby se nemohla znova vdát a mít děti. Není nemohoucí, aby nesloužila druhým. Církev se přece musí zaměřit na potřebnější, žádné zdroje nejsou nekonečné.
Chtěla odejít, ale v tu chvíli ji za ruku chytila jedna z diakonek.
"Posaď se, pojez, je tu dost pro všechny."
Po jejím boku se naučila spravovat oblečení, sloužit u stolů, a navštěvovat nemocné.

Jak jsme exkluzivně zjistili, Patricijův tajemník Rufus Važuzel každou osmotu navštěvuje rezidenci Patricijova předchůdce. Stěží se ti dva scházejí jen nad partičkou buch. (Pan Važuzel ostatně buch nehraje.) Zdá se, že Vetinari nadále tahá za nitky, aniž by však přijímal také odpovědnost.
Spíš než takto vodit občany za nos, měl by si bývalý vládce najít nějaký klidný domek na venkově, odkud se nebude míchat do politiky města.

Domek na venkově by mohl být docela příjemný, napadlo Havelocka. Odložil noviny a začetl se do dnešních semaforových zpráv* od lady Margolotty a arcikancléře Viléma Mrakoplaše.

* Samozřejmě šifrovaných. Jednalo se o soukromou korespondenci.

Padla na kolena. V očích jí ještě plály zbytky magie a kolem dokola byla spoušť. Ohořelá těla lapků se válela v doutnajících zbytcích trsů trávy. Kovárna byla v plamenech. Chudák, stála příliš blízko mladé čarodějky truchlící nad tělem svého otce. Ostatní budovy ve vesnici zůstaly téměř netčené a jejich obyvatelé začali opatrně vystrkovat nosy ze svých úkrytů.

„Čarodějnice!“

Stačil jeden výkřik a všichni měli jasno. Co na tom, že jim dívka právě zachránila nejen majetek, ale i životy. Kouzla do slušné společnosti nepatřila. Nemohla zůstat a postarat se o zesnulé rodiče.

Z posledních sil prchá před rozzuřeným davem do lesa.

Most of the villages along their way were not affluent to begin with.
But with the Rad's creeping encroachment, they became almost unlivable.
Most able bodied men gang pressed into service, or dragged off into mines.
The louder of the women shot as an object lesson.
Houses, barns and fields stripped of anything useful.
But some people were devious or better prepared than others.
"That's the last of them," the sorceress dusted off her robes, looking at the pile of flour sacks they stored in a hidden basement.
"Thank you, friends," the miller smiled, rewarding them with a magic wand.

Příslušníci na místo dorazili neprodleně. Nikdo je sice nevolal, ale rádi drželi veřejnost v šachu.
Na návsi chcíp pes a po zjevení StB už stihl i kremaci. Hora se usmál vstříc slunečním paprskům a v absolutním zenu nasál aroma malebné vísky. Snížková lustrovala místní vývěsku a ruce jí cukaly touhou škrtit, škrábat a mlátit.
„‚Jsi-li sobec, opusť obec!‘,“ nakoukl jí přes rameno Hora. „To je hezký.“
Snížková nakrčila nos. „Zavání to Masarykem. Příště si tady pověsí rovnou achsynka! Mají normálně říct: ‚Drž hubu a buduj socialismus.‘“
„Jdem na výbor dát do latě soudruha nástěnkáře?“
„Myslela jsem, že se nikdy nezeptáš.“