Bez šťastného konce

Začal to její tatínek. Málo se vyznal v lidech a měl pevně dané představy o výchově.
Dával jí najevo, že si nemá o sobě moc myslet. A že plácá nesmysly a nikoho to nezajímá.
Vlastně měl pravdu, ale říkal to příliš často a příliš tvrdě.
Pokračovali v tom spolužáci. Pošklebovali se všemu, co dělala a říkala. Ztrácela odvahu se projevovat.
Časem potom i různé problémy vedly k tomu, že nestála o to mluvit s kýmkoli o svém životě.
Nakonec se objevil někdo, kdo možná časem mohl její ústa zase odemknout.
Ale nelíbilo se mu, že je tak uzavřená, a odešel.