DMD č. 19 pro 19. 4. 2013. Téma: Zámečník

"Tak už ty zatracený dveře otevři." Vztekal se Doyle.
"No moment, na mistra nemůžeš spěchat." Uculil se Boddie.
"Kde ses to vůbec naučil? Počkej, já to radši nechci vědět."
"Když pominu některé svoje kontakty, tak jsem se po škole musel něčím živit. Ne nadarmo mi v partě říkali Zámečník." Další Boddieho uculení.
"Že sem se ptal." kroutil Ray nevěřícně hlavou.
"Tak, a je to. Račte vstoupit, vaše milosti."
"Ty!"
"Co já? Měl bys mi poděkovat. Ale stejně sme to mohli nechat na večer, převlíct ses moh u mě."
"Tak ti teda děkuju a teď už běž."
"A snídaně nebude?"
"Bodie!"

Její osamělý život v poněkud oddělené a posunuté realitě, rozhodně souvisel s tím, že byla schopná poměrně rychle rozklíčovat i složité lidské vztahy.
Lidé si zvykli za ní chodit, ať už bylo jejich původním problémem cokoli. Jenže, jak už to bývá, nyní, když čarodějka sama měla problém, který by u jiného hravě vyřešila, neměla komu se svěřit.
Vždyť nikdo z jejího okolí neuměl poslouchat a správně rozlišit, jak je potřeba přistrčit její srdce. Neměli ponětí o jemné, téměř hodinářsky přesné práci, které bylo zapotřebí, aby se jedno srdce otevřelo druhému.
Naštěstí občas k postrčení správným směrem docela dobře stačí nakopnutí.

Ten hlavní vtip u dveří spočívá v tom, že mají dvě strany. Dokud jsou zavřené, nikdy nemáte jistotu, co je na té druhé straně. Jistě, je tu jistá pravděpodobnost, ale nikdy ne úplná jistota.
Když máte ten správný klíč, můžete ovlivnit nejen zda se dveře otevřou, ale také kam.
A tady je ten hlavní problém. Ti mladí kouzlotkalci by pořád jen chtěli otevírat nové dveře na nová a nová místa, daleká, blízká, nejraději by s klíčem v ruce a jedněmi otevřenými dveřmi prozkoumali celý svět.
Ale že by po sobě jednou taky zamkli, to ne, povzdechl si unaveně starý zámečník.

Žil kus od ostatních, tam, kde dřív bývali mágové. Říkali mu Zámečník. Laree nevěděla proč. Vlastně nikdo nemluvil o tom, co dělá, čím se živí, kde se vzalo jméno, které pro něj všichni používají. Občas k němu poslali někoho, kdo viděl či věděl příliš mnoho. Vraceli se, všichni, kteří se k němu vypravili, se vrátili. Ale nikdy nemluvili o tom, co u Zámečníka dělali, nebo co dělal on, cokoli, co by poskytlo nápovědu... A teď k němu dovedli ji.

Laree už věděla. Nemohla to ale říct. Zámečník uměl zamykat pusu na zámek. Na magický zámek, který mohl otevřít jen on.

„Vlastně jsme se ještě nepředstavili. Damián Zámečník, těší mě.“
„Antonie Hrdinová, taky mě těší.“
Podají si ruce; nemůže se mu nepodívat do očí.
„Zajímavé jméno. A jste opravdu hrdinka?“
„To namouduši nevím,“ pousměje se.
To záleží na tom, jestli si poradím s tebou.
„A co vy, jak jste na tom s otvíráním zámků?“
„Hmm... v pravém slova smyslu nic moc. Ale když se to vezme obrazně... dá se říct, že se mi povedlo otevřít jisté dveře, které by otevřené být neměly.“
„Fascinující. Nechtěl byste to objasnit blíž?“
„Jednou vám to taky předvedu.“
Jen co si sundáš z krku ten amulet.

Za devatero horami, za sedmero řekami, tam to začalo. Skandál, věštby, kletba. Šestnáct let pokusů kletbu zvrátit - králové nebývají praktičtí. Tak se bodla se o trn a usnula. Byla by spala sto let, protože...
Desítky urozených mužů se pokoušely království osvobodit. Selhali.
Protože když se prosekali k věži, zjistili, že nedobytná vrata jsou nedobytná.
No a pak přijel ten princ, co se stavil u nás v hospodě, takovej skromnej chlapec, žádnej namyšlenej floutek.
To by byl král, řekli jsme si.
Tak jsem mu nabídl pomoc. Konec konců, to já jsem dělal ten zámek, co si na něm všichni vylámali zuby.

„Cvak.“
Dveře se otevřely a starostka vstoupila dovnitř. Nemusela se bát, že by si jí někdo všiml. To si pojistila už dávno.
Obálku, pro kterou přišla, našla snadno. S úsměvem ji schovala do kabelky.
Ještě něco musí vyřídit.

„Cvak.“
Regina už si počínala jako zkušený zámečník. Stačilo jen vědět, jaký klíč je ten správný.
Tiše prošla cizím bytem a lovecký nůž, zabalený do květované látky, chytře skryla pod mřížku vytápěcího prostoru.

„Cvak.“
Ozval se do ticha policejní stanice zámek na dveřích jedné z cel. Mary Margaret se opatrně vyplížila ven a rozeběhla se do lesů.
A Regina se spokojeně usmála.

S nakřáplou obrazovkou zábava ještě nekončila. Tardis začala divně hrčet, podlaha se otřásla. Přestože monitor byl poškozený, stále fungoval.
"Doktore, neříkej mi, že se oni hackli do Tardis místo nás k nim."
"Taky by se to tak dalo říct. I když ve skutečnosti spíše otočili naši zprávu a nakazili ji, takže se s tím teď Tardis musí vypořádat sama, jinak praskne."
Amy se pevně držela zábralí, zatímco Doktor se snažil zvrátit pravděpodobnou zkázu.
"Ven," zavelel Doktor.
"Vždyť jsme nepřistáli."
"Vyřadil se z provozu klakson."
Vyběhli ven. Jakmile se za nimi zavřeli dveře, Doktor zamkl.
"Teď už to musí zachránit zámečník."

Většina dveří chce být otevřena. Některé se otevřou málem dřív, než se dotknete kliky. Protože otevřít se a umožnit průchod je jejich účel a smysl.
Za mnoha těmito dveřmi se skrývá nebezpečí. To už patří k věci.
Jsou ale dveře, které otevření vzdorují. Dveře jejichž zámek nepovolí jen tak. Těm musíte něco obětovat. Někdy stačí jen čas. Jindy je potřeba krev. Ty nejnebezpečnější kradou vzpomínky.
Jošt se nadechl. Plocha zrcadla byla stále hladká a neporušená, ale on slyšel skřípot zarezlých pantů.
Průchod se otevřel. Zbývalo jen přivést toho, kdo měl projít.
V zrcadle se odrážela jeho vlastní tvář. Nepoznával ji.

„Tohle vypadá na pečlivou a profesionální práci,“ zhodnotil vloupání jeden z policistů.

„Člověk by řekl, že tento byt musel vykrást buď majitel nebo profesionál.“

„Na zámku ani škrábnutí, zato byt vypadá jak po výbuchu.“

…o den později

„Tenhle byt je vykradený stejným způsobem jako ten včerejší.“

…o týden později

„Mám pocit, že tenhle pachatel docela riskuje. Příliš mnoho podobných vloupání za krátký čas, a to přesto že navštívil byty ve vedlejším městě.

Lidí, co umí podobné věci, tolik není.“

„Chce to trochu času na hledání v databázi.“

…později

„Tak ho konečně našli. Je to zámečník, který tím chtěl řešit dluhy.“

Ianto vytáhl další bednu a oprášil štítek. Nadiktoval inventární číslo Toshiko do počítače.
Zavrtěla hlavou.
„Nic. To poškození databáze je rozsáhlejší, než jsem předpokládala.“
Ianto zalistoval v kartotéce.
„Mělo by to…“ zamumlal si, „Tady! Klíče a přístupy.“
„Už vím, co to je!“ zvolala nadšeně Tosh.
„Copak?“ řekl se zájmem Jack, který se tu znenadání zjevil.
„Je to zařízení schopné otevřít jakýkoliv zámek. Říkám tomu Zámečník.“
„Opravdu jakýkoliv?“ ujišťoval se Jack.
Přikývla.
„Bezva, tak to si půjčím!“ zaradoval se.
„Hej!“ křikl Ianto, „Kam s tím jdeš?!“
„Neboj, do večera je to zpátky. Jen si vyřídím účty s jedním mimozemským pásem cudnosti.“

„Danieli, můžeš na okamžik?“ zastavila Josefa N. biologa cestou z oběda.
„Samozřejmě, milá nadřízená. Co se stalo?“ ptal se Daniel von Drak ředitelky gymnázia.
„Myslíš kromě rozbitého zámku ve dveřích do ředitelny?“ zabodla do něj pohled. „Hodně.“
Daniel povytáhl obočí. „Kdo vypadl z okna tentokrát?“
„Já! Musela jsem učit. Ještěže je ředitelna v přízemí,“ zavrčela Josefa zdůrazňujíc konce vět.
„Volala jste zámečníka?“ zeptal se Daniel.
„Přijde odpoledne. Zatracený školník. Zrovna dneska musí k zubaři!“ zvolala žena vztekle.
„Mám nápad,“ řekl Daniel. „Půjčíte mi svou krásnou jehlici?“
„Proč?!“
„Nerad se tím chlubím, ale jako dítě jsem odemkl každý zámek na panství.“

Pomalu se blížil večer a ulice se již vyprazdňovaly. Vyrazil na obchůzku, jak měl v tuto hodinu zvykem. Ze strážnice prošel do Staroměstské, dále pak uličkou Lipanskou na Suchý Trh. Odtam už to nebylo daleko do Kamenické.
V tom zahlédl u jedněch dveří sehnutou osobu, zabírající se zámkem s nějakým nástrojem. No jistě, pan Vojáček přece říkal, že chce najmout zámečníka.
„Hej hola občane, vy jste ten nový zámečník?“
„Co? A jistě, zámečník strážníku.“
„Pořádně jim ten zámek spravte, za poslední měsíc měli už tři vloupání.“
Strážník s hvízdotem pokračoval s obchůzkou. ‚Zámečník‘ se jen uchechtnul pod vousy.
„Polda pitomej…“

Billie nebyl moc inteligentní, ale o to byl bohatší.
Ale jeho učitel dosáhl skutečného úspěchu – Billie začal číst knížky.
Tedy knížku.
Tedy spíš si prohlížet než číst.
Dávná monografie oplývala mnoha fotografiemi francouzských zámků. Kdybyste se Billieho zeptali, kde je Francie, tak by ji klidně umístil třeba na Měsíc.
Zase tolik to nevadilo. Francie už beztak nebyla.
„Tohle, tohle je hezký. To by se mi líbilo. Postavte mi to,“ přikázal jednou.
„To si musíte sehnat odborníka. Na zámky.“
„Jako zámečníka, jo?“
Billie sice nebyl moc bystrý, ale přece jen byl realista.
„Když nám by se tu hodil spíš nějakej hradlař.“

Venku je stále ještě tma, když vstanu z postele. Potichu se obléknu, abych neprobudila mého spolunocležníka. Jestli o něco nestojím, je to nutnost vysvětlovat, proč se chci vytratit bez rozloučení.

Když vyjdu na ulici, studený vítr se mi opře do tváří. Je to svým způsobem osvěžující.

Nevím, kolikrát jsem se již takto plížila z bytu mé náhodné známosti. Stále se snažím najít někoho, kdo by byl schopen odemknout zámek k mému srdci a tím ho probudit k životu... ale po každém selhání je to o něco horší.

"Možná bych měla zajít k zámečníkovi," zažertuji, avšak úsměv mi odumře na rtech.