Konečně

Již nějakou dobu jeli lesem. Bylo příšerné vedro a větve stromů skýtali aspoň částečnou úlevu od žhnoucího slunce rozpalujícího krajinu. Oba šilhali hlady. Pyrit se pod ní jen líně sunul vpřed a ona už ho ani nepobízela. Jediné, co bylo poblíž k snědku byla jablka popadaná z umírající jabloně. Místní krajina postupně pustla, čím více ji osidlovali lidé. Otravovali vodu, vzduch i půdu. „To jablko nech radši být, Pyrite,“ varovala svého čtyřnohého zachránce. „Buhví, co má jablko z té jabloně v sobě. Nehledě na to, že je z něj málem pálenka.“ Pyrit souhlasně odfrkl. Nad kopcem se konečně objevila věž.