Nekonvenční

Souhrn: Skřivánek se vrací do domovského přístavu a po úspěšném zajetí Nymphe se kapitán Doyle musí rozloučit se svým prvním důstojníkem. Jeho nástupce však nic netuší o nekonvenčních poměrech, které na palubě Skřivánka panují...
Varování: Obsahuje genderové stereotypy a předsudky, vulgární výrazy, tělesné tresty a nějaké to násilí na postavách
Poznámka: Za beta-read děkuji Veveričce, za konzultace reálií děkuji Zuzce.
Navazuje na Zotavení.
V přítomnosti neinformovaných postav pro Frances používám mužský rod.
Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná a veškerý místopis je také fiktivní.

Návrat Skřivánka do summertonského přístavu společně s ukořistěnou fregatou Nymphe způsobil nemalé pozdvižení. Rozhodně to byl kapitální úlovek a celá posádka si dělala nejen naděje na slušné kořistné, ale také se stala hrdiny přístavu. Ti, kteří dostali propustku na břeh, si mohli být jisti, že v každé hospodě v přístavní čtvrti se najde přehršel těch, kteří je pozvou na panáka, jen aby si mohli vyslechnout, jak Nymphe zajali. Co na tom, že každý lodník si vyprávění poupravil k obrazu svému tak, aby se před posluchači co nejvíc blýskl, takže brzy po přístavu historka o tom, jak byla Nymphe zajata, kolovala hned v několika různých verzích, což vedlo k nejedné roztržce, když se dva vypravěči nemohli shodnout na tom, čí verze je víc pravdivá.
Pan Sandridge, který Nymphe do Summertonu bezpečně dovedl, si kromě uznání vysloužil i příslib povýšení a vlastního velení, a admirál Brown mu skutečně záhy našel pěknou malou šalupu s deseti děly. Stella možná nevynikala rychlostí, ale byla spolehlivé, pevné plavidlo, a pan Sandridge si na ni s sebou odvedl i mladého pana Richmonda.
Pan Aldridge, který se zajetím Nymphe převzal většinu povinností prvního důstojníka, si dělal nemalé naděje, že postoupí na Sandridgeovo místo. Admirál Brown by proti tomu nic nenamítal, ale jeho vliv měl pouze omezené pole působnosti a padlo rozhodnutí, že uvolněnou pozici prvního důstojníka zaujme jistý poručík William Dingley.
Mezi čtveřici podporučíků tu novinu přinesl pan Pennigton, který byl pozvaný na oběd do důstojnické jídelny a u večeře se o novinky neváhal podělit.
„Povídá se, že pan Dingley udělal zkoušky na poručíka, ještě mu nebylo ani osmnáct,“ vykládal s plnou pusou mezi sousty dušeného skopového a jeho červený papoušek mu seděl na rameni a oždiboval kus sucharu.
„Taky byste to mohl zkusit, Tome.“
„Zavřete zobák, Johne. Víte, že kapitán nemá rád klepy,“ ucedil Tom. Rozhodně se nepovažoval za připraveného předstoupit před komisi a to rozhodnutí ani nepříslušelo jemu, ale kapitánovi. Navíc pan Aldridge byl velitel jeho směny, a i když se Tom snažil tvářit nezaujatě, zamítnutí jeho povýšení považoval za nespravedlnost.
„To není klep,“ ohradil se pan Pennigton. „Říkal to pan Wilkins. Prý na všechny otázky odpověděl tak pohotově a dobře, že mu to museli dát, i když je syn obyčejného obchodníka s prádlem.“
„Když je tak dobrej, proč už nemá vlastní loď?“ ozvala se Frances. Vedle talíře měla odložený svůj lodní deník a příručku navigátora.
„Nejspíš mu chybí vhodné známosti,“ utrousil Tom. „Můžeš být dobrá, jak chceš, bez správného původu povýšíš jedině, když se za tebe někdo vlivný přimluví.“
„Takže Doyleová, vy budete podporučík na věky věků,“ zasmál se Percy Abernathy. Odložil prázdný talíř, natáhl se po klobouku a vstal od stolu, aby odešel na hlídku.
„A to jako proč?“ zaškaredila se na něj.
„Protože holky lodím zkrátka nevelí,“ pokrčil rameny Abernathy.
„Na velení nepotřebujete pinďoura, ale mozek,“ odpověděla Frances pohotově.
Mezi kadety zavládlo zaražené ticho. Za skoro půl roku mezi podporučíky už se Frances orazila natolik, že jen málokdy nenašla na špičkování svých druhů trefnou odpověď, ale takovouhle reakci přece jen nečekali.
„Takže nevím, co tu děláte, Percy, protože ten váš je takhle mrňavej,“ dodala s výmluvnou gestikulací a jízlivým úsměškem.
Pan Pennigton vyprskl smíchy, až se zakuckal a papoušek poplašeně odletěl, usadil se na jedné z rozvěšených hamak a rozčileně vrzal zobákem. Ani Tom neudržel vážnou tvář a zrudl zadržovaným smíchem. Frances zrudla až za ušima jen o pár vteřin později, když si uvědomila, co to vlastně vypustila z úst.
Abernathy nafoukl tváře a nadechl se k odpovědi, ale nakonec nic neřekl, nasadil si klobouk a odešel na hlídku. Už takhle měl zpoždění a třetí důstojník, pan Spencer, mu zcela určitě přinejmenším pěkně zostra vyčiní.
„Jenže Percy má pravdu, Fanny,“ řekl nečekaně vážně Tom, když Percy Abernathy zmizel v palubním průlezu a pan Pennington konečně přestal hýkat jako starý osel.
„Možná bude lepší, když se panu Dingleymu budeš držet z cesty. Aspoň než vyplujeme na moře.“
„Protože jsem holka?“ zeptala se skoro dotčeně a nakrčila pihovatý nos. Ve stále živé jizvě, která se jí táhla přes tvář, jí zacukalo. Nerozuměla, v čem najednou vidí Tom trable. Od prvního dne, kdy ji otec na palubu fregaty přivedl a Ben Harvey ji našel schovanou mezi děly, si zvykla pracovat stejně jako všichni ostatní.
Bocman Williams a jeho pomocník Ludlow ji proháněli jako každého jiného plavčíka, a když před půlrokem kapitán rozhodl, že z ní udělá podporučíka místo nešťastně zesnulého pana Catesbyho, pan Wilkins jí, stejně jako všem ostatním kadetům, nic neslevil. Sice ještě ani zdaleka neovládala teorii námořní navigace, ale praktické dovednosti si osvojila s naprostou samozřejmostí.
Ostatně co se teorie týkalo, Percy Abernathy a John Pennigton na tom s trigonometrií nebyli o mnoho lépe a především Abernathy měl tendenci se ke svým povinnostem stavět poněkud vlažně.
„Nemusí to hned vědět. Mohly by z toho být potíže,“ řekl Tom.
Neřekl jaké, ale z tónu jeho hlasu bylo zjevné, že to myslí naprosto vážně.
Frances přikývla. Vyřídilka ji opustila. Mlčky se přehrabovala ve zbytku večeře a bylo vidět, že usilovně přemýšlí.

Poručík Dingley se na palubu Skřivánka dostavil téměř o týden později během odpolední hlídky. Na palubě fregaty už od rána panoval čilý ruch a každý měl plné ruce práce.
Pan Wilkins s panem Pennigtonem v podpalubí kontrolovali zásoby rezervních kulatin, plachet a lanoví, zatímco kapitán Doyle se střelmistrem a lodním hospodářem panem Finchem seděli v kapitánově kajutě nad soupisem množství munice a snažili se najít shodu v tom, kolik střelného prachu si ještě mohou dovolit přikoupit.
Pan Aldridge a Tom Martin zatím organizovali nakládání beček lodních sucharů, soleného masa, mouky, hrachu, fazolí a dalších zásob potravin přinejmenším na půlroční plavbu. Parta námořníků oblečených jen v košilích s ohrnutými rukávy a širokých kalhotách nebo volných sukních na sebe hlasitě pokřikovala, když ze zdviže spouštěli obrovskou síť plnou soudků piva k palubnímu jícnu.
Malá Frances Doyleová postávala na přídi bez kabátu, místo trojrohého klobouku s pentlí měla na hlavě docela obyčejný námořnický slamák s poněkud odrbanou krempou a právě spustila pěkně od plic na Poďobaného Jacka z kuchyně, ať kouká tu zatracenou krávu odklidit z paluby a zavřít ji do stáje k ostatnímu dobytku.
Snad mohlo působit poněkud nepatřičně, když to hubené pískle hartusilo na rozložitého, jednonohého námořníka přinejmenším třikrát staršího, než byla sama, ale Poďobaný Jack neodporoval. Provinile se zašklebil, dotkl se kloubem ukazováku čela a nečekaně hbitě popadl konec provazu, který kráva, co už stihla porazit mladého Joea a znečistit příď pořádným, páchnoucím kravincem, tahala za sebou, a poslušně ji vedl pryč. Zvíře se poněkud vzpouzelo. Do tmavého prostoru na přídi, kde už bylo ustájeno několik koz, dvě ovce a jeden beran pro důstojnickou jídelnu, se mu vůbec nechtělo.
„Tak hneš se, ty krávo pitomá!“ hudroval Poďobaný Jack na umíněné dobytče.
Frances ji pleskla po zadku.
„Běž už!“
Kráva nervózně zabučela, ale nakonec se přece jen rozešla.
„Joe, ukliďte tady ty sračky, než si toho všimne kapitán,“ houkla na lodníka, když Ben Harvey z úpon hlavního stěžně zavolal:
„Člun ahoj!“
A ze člunu, který se blížil přes klidnou hladinu přístavu, se ozvala způsobná odpověď. Na lavici na zádi člunu seděl předpisově upravený důstojník v uniformě poručíka. Za chvíli už člun přirazil k boku fregaty a důstojník hbitě vyšplhal po příkrých schůdcích na boku lodi na palubu, zatímco ho pokradmu sledovaly snad všechny oči na palubě.
„Vítejte na Skřivánkovi,“ přivítal ho pan Aldridge naprosto zdvořile, ačkoliv Tomovi neunikl nepatrný náznak odměřenosti v jeho hlase. Potom pan Aldridge nabídl prvnímu důstojníkovi pravici, zatímco Tom se držel uctivě zpátky.
„Charles Aldridge, druhý důstojník. A tenhle mladý muž je podporučík Thomas Martin,“ představil je a Tom se způsobně uklonil.
„William Dingley, první důstojník. Ale to už zjevně víte,“ opáčil Dingley. Oproti panu Aldridgeovi i Tomovi, který se za posledních pár měsíců zase vytáhl, takže mu končetiny často spíš překážely, byl nižší, ale rozložitější a rozhodně byl výrazně starší než pan Aldridge i pan Spencer. V naprosto bezchybné uniformě a s natočenými, napudrovanými vlasy působil dojmem člověka, který si na svém zevnějšku viditelně zakládá, a přehlížel palubu Skřivánka chytrýma, trochu potměšilýma očima v blahobytném obličeji.
„Pojďte, ukážu vám vaši kajutu a důstojnickou jídelnu,“ vyzval ho pan Aldridge a potom se obrátil na Toma.
„Pane Martine, dohlédněte tu na to.“
„Aye aye, pane,“ přitakal Tom a sledoval oba důstojníky, jak odcházejí, a přemýšlel, co si o novém prvním důstojníkovi vlastně myslet. Pan Aldridge a pan Spencer byli přísní a rozhodně mládenečkům neslevili na práci, a především pan Spencer si potrpěl na dochvilnost. Ani oni, ani kapitán nešetřili tresty rákoskou, pokud usoudili, že to bude ku prospěchu věci, ale pan Dingley jako by přišel z jiného světa a Tom si nebyl vůbec jistý, co od něj mohou čekat.

Pana Dingleyho si Robert Doyle zavolal hned, jak pan Finch s dělmistrem odešli, ať mají ty zatracené oficiality z krku. Takže teď stáli proti sobě v kapitánově kajutě, mezi sebou desku stolu, na které ještě pořád ležely rozložené účetní knihy, a navzájem se měřili zkoumavými pohledy. Oba už měli za roky u námořnictva svou pověst a teď se snažili odhadnout, jaká je skutečnost.
Robert Doyle věděl, že pan Dingley stejně jako on nepochází z lepší společnosti a na své místo se vypracoval vlastní pílí. A hlavou. Pověst inteligentního důstojníka, který si potrpí na pořádek, ho předcházela. Bylo skoro s podivem, že ač byl věkem rozhodně blíž jemu než ostatním poručíkům na palubě, s takovou pověstí ještě pořád nedostal vlastní velení.
Nabídl panu Dingleymu sklenku vína.
„S lodí už jste se, předpokládám, seznámil?“ zeptal se zpříma.
„Zběžně, pane,“ odpověděl pan Dingley poněkud škrobeně a sotva ve víně smočil rty.
I on se snažil odhadnout svého nového velitele. O Robertu Doyleovi bylo všeobecně známo, že byl povýšený z mužstva, ale navzdory nízkému původu si ho přinejmenším admirál Brown považuje. Za posledních několik let měl na kontě několik úspěšných akcí. Taková byla prostá fakta.
Pak tu ovšem byl dojem, jakým na pana Dingleyho loď působila. Jistě, s nakládáním zásob se vždycky pojí spousta zmatků. Ale přesto byl přesvědčen, že by rozhodně všichni důstojníci měli být vždy řádně ustrojeni.
„Výborně. Do čtyř dnů, nanejvýš pěti, bychom měli vyplout. Postaráte se, že nejpozději do pondělní druhé psí hlídky budou všechny zásoby na palubě. Pan Wilkins vám bude jistě nápomocný. A zítra by nám snad měli konečně poslat nějaké muže. Samozřejmě to budou všechno odvedenci. Ale musíme pracovat s tím, co máme,“ sdělil mu kapitán Doyle věcně, co od něj očekává.
„Dohlédnu na to, pane,“ odpověděl stručně pan Dingley. Dobře věděl, jaké jsou jeho povinnosti, vždyť post prvního důstojníka zastával už před lety na Iris, i když to byla pouhá šalupa. Potom se na okamžik odmlčel.
Robertu Doylovi to nepatrné zaváhání neuniklo.
„Máte ještě něco na srdci, pane Dingley?“
Opatrnou zdvořilost vystřídalo hmatatelné napětí. Pan Dingley si uvědomoval, že se právě chystá zkritizovat způsob, jakým je loď vedena, a to hned první den. Ale žádný z jeho předchozích velitelů by takovou nedbalost rozhodně nestrpěl.
„Při vší úctě, pane, nemohl jsem si při svém příchodu nevšimnout, že jeden z podporučíků nebyl ve službě řádně ustrojen,“ oznámil.
Robert Doyle přimhouřil oči. Bylo mu naprosto jasné, kterého z podporučíků má pan Dingley na mysli.
Snad až příliš dbá na pořádek.
Samozřejmě přísně vzato měl pan Dingley pravdu. Na druhou stranu peskovat důstojníky za to, že v parném letním dni při práci odloží soukenné kabáty, považoval za přehnané pedantství, obzvlášť pokud jinak svou práci odváděli dobře. Jenže jak z toho vybruslit, aby nepodkopal autoritu svou, pana Aldridge ani autoritu prvního důstojníka, který už takhle nebude mít na palubě lehkou pozici, a ještě to nezavánělo protekcí nebo nadržováním?
„Pak by bylo vhodné tomu mladému gentlemanovi připomenout, aby při vhodné příležitosti a co nejdříve navštívil krejčího,“ odpověděl zdánlivě nezaujatě.

Skřivánek skutečně opustil přístav o pět dní později s odpoledním odlivem, takže ještě během dopoledne se nábřeží hemžilo manželkami, matkami, milými i náhodnými známostmi, kterých měl nejeden námořník v každém přístavu dvanáct do tuctu.
Ben Harvey se dlouze loučil se svou milou. Už před lety si ji chtěl vzít, ale její otec mu ji nechtěl dát, dokud nevydělá dost, aby si mohl najmout alespoň malý domek. Děvče tajně uteklo z domu, když se doslechlo, že se Skřivánek po víc jak roce vrátil do Summertonského přístavu, a teď se od sebe nemohli odtrhnout.
„No tak, mladej. Nespolkni ji! Však vona na tebe počká,“ houkl na něj bocman Williams.
Vždyť už na něj čekala dobré čtyři roky. Možná déle.
Děvče zčervenalo rozpaky a vymanilo se z Harveyho objetí.
„Až se vrátím, zajdu za tvým tátou, Annie. Vyplatí nám kořistný za Nymphe. To už mi tě bude muset dát,“ sliboval a naklonil se k ní, aby jí mohl dát ještě poslední hubičku.
Děvče stěží zadržovalo slzy. Co když se tentokrát Harvey nevrátí?
Paní Pennigtonová svému synovi do truhly přibalila značné množství teplých vlněných ponožek, které mu společně s jeho mladšími sestrami upletly, aby snad za chladných večerů na otevřeném moři nenastydl a neuhnal si zápal plic. Když se potom pokusila syna obejmout na rozloučenou, vymanil se jí s tím, že už přece dávno není žádné malé děcko. Ještě by se mu pan Abernathy poškleboval.
Toma přišla vyprovodit na další plavbu starší sestra Katherine. Před půldruhým rokem se provdala za Wilfreda Miltona, nejstaršího syna bohatého velkostatkáře, a přestěhovala se z rodného domu u Richborough do domu Miltonových na okraji Summertonu. Maličkého synka nechala v laskavé péči chůvy, dala si přistavit lehký kočár a sama se vypravila do přístavu.
Slíbila bratrovi, že předá pozdravy rodičům, až se s nimi uvidí, a na rozdíl od paní Pennigtonové se nerozpakovala ho obejmout. Vždyť to byl pořád její malý bratříček, co otci navzdory před lety utekl na moře, i když už byl vyšší než ona a na tvářích mu rašilo první chmýří.
„Tome, vyvěsili Modrýho Petra, už musíme jít,“ ozval se za nimi dětský hlas.
Frances postávala v uctivé vzdálenosti a netrpělivě se ošívala. Na sobě měla oblečené úplně nové kalhoty pod kolena, vestu, bílé hedvábné punčochy a střevíce s přezkou, které dostala od otce a ve kterých se necítila vůbec dobře. Jen kabát měla pořád ten samý po panu Catesbym. Už do něj na výšku dorostla, ale v ramenou jí pořád neseděl.
Tom se ohlédl po lodi ležící na klidné hladině přístavu. Frances měla pravdu. Na vrcholku stěžně se v mírném vánku třepotala modrá vlajka s bílým středem, svolávající všechny opozdilce na palubu.
„Nezapomeň psát,“ připomněla ještě Katherine, než se Tom vydal k molu, kde na ně čekal člun, který je měl odvézt zpátky ke Skřivánkovi.

Když lodní zvon kovovým hlasem oznamoval poledne, byl už do krakorce u hlavního stěžně vytažený i poslední člun a pan Dingley oznámil kapitánovi, že všichni muži jsou na palubě. Loučení vystřídal shon, aby byla fregata připravená zvednout kotvy s prvním náznakem odlivu.
Příliv vrcholil na samém konci odpolední hlídky. Kapitán Doyle vyvedl svou loď z přístavu, a když minuli poslední rejdu, předal velení panu Dingleymu.
Skřivánek na křídlech západního větru vyplul nejprve přímo k jihu, aby na konci druhé psí hlídky využil toho, že se vítr stočil a vál téměř od severozápadu. Pan Dingley podle domluvy nechal změnit kurz k západo-jihozápadu, a když převzal hlídku druhý důstojník pan Aldridge, odebral se na večeři do kapitánovy jídelny.
Kapitán Doyle si byl dobře vědom toho, že příchod pana Dingleyho vnesl do dosud velmi dobře fungující a za roky společné služby sehrané společnosti náznaky nesouladu. Za těch několik dní už poznal, že vždy upravený pan Dingley sice vzezřením možná připomíná napudrovaného panáka, ale rozhodně je to člověk, který lodím rozumí. Nemohl si však nevšimnout, že ostatní důstojníci ho přijali spíš vlažně a vztahy v důstojnické jídelně jsou chladné. Doufal, že při večeři a nad dobrým pitím vzájemná rezervovanost trochu povolí, a pozval i třetího důstojníka pana Spencera, pana Wilkinse a kadety pana Pennigtona s panem Abernathym.
Ačkoliv se však Travis s večeří vytáhl (a kapitán Doyle se pro jednou praštil přes kapsu, co se jeho soukromých zásob nejen alkoholu týkalo), zábava u stolu poněkud vázla. Robert Doyle a pan Wilkins, který byl ze všech přítomných věkem i služebně nejstarší, se sice snažili udržet konverzaci na přijatelné úrovni a pan Dingley by nezůstal pozadu, kdyby historka, kterou s rozšafným přednesem začal vyprávět, nebyla ze strany pana Spencera přijata s poněkud odměřenou zdvořilostí a nezanikla v trapně mlčelivém cinkání příborů.
Pánové Pennigton a Abernathy si byli dobře vědomi napětí, které mezi jejich nadřízenými panuje, a seděli jako zařezaní a zmohli se jen na „ano, pane“ a „ne, pane“.

Mezitím na palubě panoval ospalý klid. Skřivánek pod košovkami zvolna plul vstříc zapadajícímu slunci, které barvilo oblohu téměř do nachova. Pan Aldridge hořící obzor pozoroval s určitým uspokojením. Sliboval příjemné počasí, stejně jako ručička barometru držící se pěkně vysoko. Dvojici kadetů poslal zkontrolovat a rozsvítit lucerny, aby je zaměstnal.
Frances Doyleová se tvářila neobvykle zaraženě, a když se vzdálili z dosahu a hlavně doslechu pana Aldridge, tak se k ní Tom naklonil.
„Říkal jsem ti, že se máš držet stranou, alespoň než vyplujeme,“ utrousil docela potichu.
Frances se zamračila. Na výtky od staršího přítele neměla náladu. Stačilo, že si od pana Dingleyho během odpolední hlídky vysloužila půltuctu ran rákoskou za slovník nehodný mladého gentlemana.
„Už jsme vypluli. A nemůžu se přece ulejvat,“ namítla a natáhla se k lucerně.
„Tahle je skoro úplně vyhořelá.“
Tom jí podal novou lojovou svíčku, aby ji mohla vyměnit.
„Panu Sandridgeovi to nevadilo,“ zašeptala skoro dotčeně. Nemohla se zbavit pocitu, že trest nebyl tak úplně spravedlivý. Vždyť ani neřekla nic tak strašného. Rozhodně by zvládla vymyslet a použít i horší výrazy. Navíc to bylo oprávněné. Lodník Tyler byl rozhodně zatracené nemehlo a jeho nešikovnost málem skončila úrazem.
„Jenže pan Sandridge už tu není. Navíc má pan Dingley pravdu. Důstojník nemůže klít jako lodník ze spodní paluby.“
Tím bylo řečeno vše. Ať se jim to líbí nebo ne, s příchodem pana Dingleyho si musí zvyknout na nové pořádky.
Frances sice chtěla namítnout, že slyšela admirála Browna klít tak, že by se červenal i starý Hawkins, ale raději už neřekla nic.

Po dvou dnech plavby od Summertonu Skřivánek potkal obchodní brigu Jitřenku. Z úpon brámové čnělky hlavního stěžně ji nejprve jako nepatrnou nepravidelnost na severozápadním obzoru na konci ranní hlídky spatřila malá Frances Doyleová, čímž si vysloužila uznalé kývnutí od Bena Harveyho, který se pyšnil pověstí nejbystřejšího námořníka na palubě.
„Plachta! Plachta!“ zavolala a s hbitostí lasičky se spustila lanovím na palubu.
Pan Aldridge předal velitelskou palubu Tomu Martinovi a s dalekohledem v ruce zamířil k přídi.
„Co přesně jste viděla, slečno Doyleová?“ zeptal se, když Frances seskočila z úpon na ochoz.
„Plachtu. Asi šest čárek na pravoboku, pane,“ nahlásila a srovnala s panem Aldridgem krok.
„Poznala jste, co to bylo za loď?“ vyptával se, ale zároveň roztáhl dalekohled a zamířil jím udávaným směrem.
Frances zavrtěla hlavou.
„Ne, pane. Byla ještě moc daleko.“
Pan Aldridge přikývl a dál zkoumal linii severozápadního obzoru. Brzy našel, co hledal. Obrys košových plachet menšího plavidla. Jeho trup byl ještě skrytý za obzorem, ale už teď si byl naprosto jistý, že neznámé plavidlo bude nejspíš nějaká menší obchodní bárka. Pro Skřivánka nepředstavovala bezprostřední hrozbu, která by vyžadovala okamžité vyhlášení bojového poplachu.
„Dobrá práce, slečno Doyleová. Běžte informovat kapitána.“
„Aye aye, pane,“ přitakala Frances a odkvačila. Sešplhala palubním průlezem na dělovou palubu, minula námořního pěšáka na stráži a zaklepala na dveře kapitánovy kajuty.
Za okamžik už se zevnitř ozvalo vyzvání, ať vstoupí. Frances vzala za kliku, vešla do kajuty a smekla klobouk.
Robert Doyle seděl za stolem a probíral se účetními knihami. Už byl nějakou dobu vzhůru a před ním stál napůl vypitý šálek kávy. Její výrazná vůně praštila Frances do nosu, až jí zakručelo v žaludku. Kapitán zvedl hlavu od lejster.
„Hlásím plachtu šest čárek na pravoboku. Pan Aldridge si myslí, že by to mohla být obchodní briga, pane,“ oznámila, aniž by ji musel vyzývat.
„Děkuji,“ odpověděl stručně a na okamžik se odmlčel.
Frances stála rovně jako svíčka a čekala, až ji propustí.
„Vyřiďte panu Aldridgeovi mé pozvání ke snídani.“
„Aye aye, pane,“ přitakala.
„Pro vás a pro pana Martina to platí samozřejmě také…“ dodal.
Frances v žaludku znovu zakručelo. Pozvání ke kapitánovu stolu znamenalo, že si s Tomem na rozdíl od ostatních kadetů a posádky na snídani ještě pěknou chvíli počkají.
„A Frances, máš rozepnutý knoflík,“ jakoby mimochodem a téměř neformálně.
Frances rychle sklouzla pohledem k řadě lesklých knoflíků na nové vestě a opravila je. Kdyby ji s nepořádně zapnutými knoflíky uviděl první důstojník, nejspíš by si to slízla.
I když se snažila dbát Tomovy rady a držet se panu Dingleymu z dohledu, z nějakého důvodu ten zatracený pruďas vždycky našel něco, co neudělala pořádně nebo špatně a za poslední týden se s rákoskou bocmana Williamse setkala častěji, než by jí bylo milé. Navíc se nemohla zbavit dojmu, že pány Abernathyho a Penningtona nepeskuje ani zdaleka tak často, i když oba nebyli o nic lepší nebo pečlivější. Ale netušila, čím prvního důstojníka tolik popouzí. Ani ji však nenapadlo, že by si mohla stěžovat.
„Děkuji, pane,“ hlesla rozpačitě.
„Můžete jít,“ propustil ji.

Před polednem se k obchodní brize přiblížili již natolik, že mohli i pouhým okem rozeznat zřetelně obrys jejího trupu. Navíc malé obchodní plavidlo změnilo kurz, takže teď mířilo přímo ke Skřivánkovi. To bylo poněkud neobvyklé. Obchodní plavidla se často setkání s válečnými loděmi snažila všemožnými způsoby spíš vyhnout v obavě, že by je kapitán válečné lodi mohl připravit o část posádky, ačkoliv ne vždy byla jejich snaha úspěšná. Kapitán Doyle odhadoval, že za hodinu, nanejvýš za dvě by se s brigou mohli setkat.
Byl mimořádně jasný den s výtečnou viditelností a oblohou téměř bez mráčku a kapitán ke každodennímu rituálu vyhlášení poledne svolal celou čtveřici kadetů. Když pan Abernathy, který měl dopolední hlídku pod velením pana Spencera, oznámil poledne a námořní pěšák otočil půlhodinové přesýpací hodiny a udeřil na zvon, zanechal je pod dohledem pana Dingleyho spočítat polohu Skřivánka.
První důstojník však usoudil, že kromě jejich pozice jim neuškodí, když si vypočítají také čas, za který se s brigou setkají. A tak čtveřice podporučíků seděla rozesazená na lavici na zádi a skláněli se na svými lodními deníky a břidlicovými tabulkami.
Tom si hbitě zapisoval postup výpočtu úlomkem křídy na břidlicovou tabulku, zatímco pan Pennington natahoval krk ve snaze od staršího druha alespoň něco opsat. Frances v zamyšlení urputně krčila čelo, když do ní Abernathy dloubl loktem.
„Hej, Doyle, už to máte?“
„Sklapněte, Percy,“ sykla na něj a ostražitě se rozhlédla po panu Dingleym.
„Kdy myslíš, že se s ní potkáme?“ nenechal se odbýt Abernathy.
Frances se znovu nepatrně ohlédla přes rameno, a když naznala, že je pan Dingley právě, stejně jako všichni ostatní důstojníci i někteří členové posádky, zaujatý sledováním obchodní brigy, nenápadně se k němu naklonila.
„Nevím. Ale má hlubokej ponor a pluje jen pod košovkami. Myslím, že mají potíže. Možná nabírají vodu, proto se nám nesnaží vy...“
Větu nedokončila.
„To je zajisté trefné zhodnocení situace, pane Doyle,“ ozval se za ní příkrý hlas pana Dingleyho a Frances si v tu chvíli přála být neviditelná.
„Jistě už jste také určil naši polohu,“ pokračoval první důstojník nebezpečně klidně a sebral jí břidlicovou tabulku z rukou.
„Ne, pane,“ hlesla sklesle. Než ji Abernathy vyrušil, sotva si utřídila všechny známé hodnoty nutné pro výpočet.
„Potom nemáte co žvanit!“ zpražil ji pan Dingley. Snažil se z tabulky rozluštit její klikyháky a nespokojeně vrtěl hlavou.
„To vypadá, jak kdyby to naškrábal kocour! S takovouhle z vás nikdy pořádný námořník nebude, pane Doyle!“
Frances schlíple studovala strukturu dubových fošen, zarputile si hryzala spodní ret a v dlani žmoulala křídu, až měla dlaň úplně bílou, zatímco zbylí kadeti spílání pana Dingleyho zaraženě přihlíželi. Nebyli žádní hlupáci a neuniklo jim, že první důstojník má na malou Frances obzvlášť pifku, ale žádný z nich si netroufl prvnímu důstojníkovi otevřeně odporovat.
Tom odložil svou tabulku a uvažoval, jak se mladší kamarádky zastat, aby to nebylo považováno za mimořádnou hrubost nebo hůř, za odporování nadřízenému a vzpouru, když se naprosto nečekaně ozval Percy Abernathy.
„Za to můžu já, pane. Já jsem se slečny Doyleové zepta...“
Příliš pozdě se chlapec uvědomil, co právě řekl. Zmlkl v půli slova a vrhl na prvního důstojníka zděšený pohled. Tom zbledl a bez hlesu za zády pana Dingleyho na Abernathyho artikuloval, že je naprostý idiot, a už tak zkříslá Frances zrudla a vypadala, že by se nejraději na místě propadla palubou až k balastu u kýlu.
První důstojník se v první chvíli zatvářil trochu zmateně. Zlomek vteřiny přemýšlel, jestli slyšel dobře, ale vzápětí našel ztracenou rovnováhu. Dospěl k jedinému logickému vysvětlení, že se jedná o hloupou přezdívku, ostatně takových už za svou kariéru námořního poručíka slyšel z úst lodníků i podporučíků nespočet, a spustil na Abernathyho, že nemá být drzý a utahovat si z kolegů, a z nadřízených už vůbec ne, a stejně jako pan Doyle se má věnovat svým výpočtům. Nezapomněl dodat, že jsou zatraceně nezvedená banda budižkničemů, na kterou platí jedině rákoska, a oběma provinilcům nechal vyplatit půltuctu ran na zadnici. Panu Abernathymu za to, že byl drzý, Frances Doyleové za to, že se nevěnuje svým povinnostem, což ani jeden nemohl s čistým svědomím popřít.

Briga se dostala téměř na dosah příďových stíhacích děl krátce po třetím zvonu odpolední hlídky. To už si Robert Doyle mohl být jistý, že se jedná o Jitřenku, obchodní brigu z Longcesteru. Pan Spencer ji poznal bez nejmenší pochyby. V Longcesteru vyrůstal a znal velmi dobře lodě tamních rejdařů. Dvojstěžník plul pomalu a těžkopádně a i když měl příhodný vítr, bylo naprosto zřejmé, že je stěží ovladatelný, takže když Skřivánek zasignalizoval, aby zastavili, nepokoušel se o žádné vytáčky a nechal fregatu, aby připlula docela blízko.
„Jitřenko, ahoj!“ zavolal pan Wilkins zvučným hlasem přes úzký pruh moře, který obě lodi dělil, zatímco kapitán s panem Dingleym sledovali brigu z velitelské paluby.
Setkání dvou lodí byla vždycky událost, která na palubu fregaty vylákala nejednoho zvědavce, který neměl službu. Jen trojice podporučíků, která by jindy sledovala dění z úpon hlavního stěžně, se držela zpátky.
„Skřivánku, ahoj!“ odpověděl na pozdrav muž v pěkném šedivém kabátě a trojrohém klobouku, který stál vedle kormidelníka na zádi Jitřenky.
„Díkybohu! Nejdřív jsme se báli, že jste ten zatracenej žabožrout,“ spustil s viditelnou úlevou. „Ale pak vás tady Barnes poznal. Díkybohu!“
Robert Doyle zpozorněl a přistoupil k brlení. To už se obě lodi houpaly na mírně zčeřené modrošedé hladině bok po boku.
„Co se stalo?“ zeptal se energicky.
„Zaútočil na nás velký trojstěžník. Panthére. Vypálili po nás boční salvu. Dělali si asi zálusk na náklad, parchanti zasraný. Vezeme bavlnu a prvotřídní tabák. Zachránila nás tma. Už to budou tři dny. Ale máme poškozený trup, náš tesař už před časem zemřel na malárii...“
„Panthére. Ta má osmatřicet děl...“ utrousil pan Dingley.
Kapitán Doyle krátce přikývl, ale nijak jinak na tu poznámku nereagoval. Nepřítele bude čas řešit později. Teď bylo potřeba poskytnout pomoc druhům v nouzi.
„Pane Dingley, řekněte Wattersovi, ať vezme pár svých chlapů a podívají se na to. A vyžádejte si od kapitána dokumenty a řekněte mu, že ho zvu na oběd. Nemyslím si, že by lhal, ale...“ nechal větu nedořečenou.
„Ovšem, pane,“ přitakal pan Dingley a za chvíli už spouštěli na vodu člun.
Pan Dingley seděl na lavici na zádi vedle kormidelníka a lodní tesař Watters se svou partou se usadili mezi muže u vesel, a zatímco člun zamířil kolem zádi Skřivánka k boku Jitřenky, bocman Williams rozháněl okounějící zvědavce, aby si šli po své práci.
„Doylová, jak jste poznala, že nabírají?“ sykl na Frances Abernathy, když se loudali na dělovou palubu ke svému stolu.
Frances se na něj však jen nasupeně zamračila. Zlobila se, že kvůli němu dostala výprask. Kdyby raději mlčel! Pan Dingley by se možná spokojil jen s kázáním.
„No tak, Doyleová...“
„Mám oči, a kdybyste nebyl takovej zabedněnej hňup, poznáte to taky. A už držte zobák, Percy!“ utrhla se na něj. Nakvašeně se zasunula na lavici až úplně do rohu, natáhla se pro příručku navigátora a zarputile se pustila do výpočtů. Však ještě všem, Pruďasovi Dingleymu především, ukáže, že bude stejně dobrý námořník jako všichni ostatní.
„Myslel jsem… Chtěl jsem pomoct,“ bránil se Abernathy dotčeně. I jeho zadnice ještě pořád pěkně bolela. Bocman Williams provinilé kadety nijak nešetřil, snad aby první důstojník nenabyl dojmu, že se snaží mládenečkům slevit.
„Příště raději nemyslete, Percy,“ zpražil ho neobvykle příkře Tom a doufal, že Abernathyho neopatrné prořeknutí nepřinese ještě větší potíže. Už takhle se pan Dingley projevoval jako zatraceně upjatý pedant.

Dvojice lodí se rozloučila, když už se slunce sklánělo k západu. Kapitán Woodcock překypoval vděčností a než nastoupil do člunu, který ho měl odvézt k Jitřence, srdečně a naprosto upřímně kapitánu Doyleovi popřál šťastnou plavbu, příznivé počasí a hlavně, aby tomu parchantovi zatnul tipec.
Robert Doyle si ještě před večeří svolal všechny důstojníky k poradě. Informaci kapitána Woodcocka, že se ve zdejších vodách pohybuje těžce vyzbrojená fregata, která si za cíl bere osamělá obchodní plavidla, nemohl brát na lehkou váhu.
„Takže pánové, zdá se, že máme v revíru škodnou,“ prohlásil energicky, sotva za panem Aldridgem, který do kajuty vstoupil jako poslední, zaklaply dveře. Čtveřice důstojníků se ještě ani nestačila usadit kolem stolu, na kterém už byla rozložená námořní mapa, a kapitánův stevard Travis teprve donesl karafu s vínem a plechový podnos s pěti sklenkami.
„Pane Dingley, vy jste se s Panthére už setkal?“ obrátil se na prvního důstojníka.
„Ano, pane,“ připustil pan Dingley. „Před sedmi měsíci v Západních koloniích.“
První důstojník se na okamžik odmlčel a rozhlédl se po svých spolustolovnících.
Pan Aldridge ho sledoval poněkud hodnotícím pohledem. Byl téměř o polovinu mladší než první důstojník a dobře si uvědomoval, že nemá ani zdaleka odslouženo tolik let, co on, a že to je jeden z důvodů, proč byl na uvolněné místo po panu Sandridgeovi dosazený. To všem neměnilo nic na tom, že v něm viděl překážku vlastního postupu.
Robert Doyle si byl napětí mezi důstojníky velmi dobře vědomý. Ostatně to vnášelo neklid mezi celou posádku, a to mu dělalo starosti. Obzvlášť jestli se mají střetnout se silnějším protivníkem.
„Pokračujte, pane Dingley,“ pobídl kapitán Doyle prvního důstojníka, když se mu ticho zdálo už příliš dlouhé, a upil ze svého poháru.
Pan Dingley byl zcela rozdílného založení než pan Sandridge. Jistě byl výborný námořník a navigátor, ale na rozdíl od jeho předchůdce mu chyběl mu cit pro lidi. Zatím však nemohl kapitán panu Dingleymu nic otevřeně vytknout. Možná byl poněkud tvrdý, ale trojici mladších kadetů tvrdší ruka rozhodně nemohla neuškodit. Větší starosti než přístup pana Dingleyho k podporučíkům mu dělala zjevná nevraživost ze strany pana Aldridge i pana Spencera. Mohl jedině doufat, že vyhlídka boje otupí hrany a Skřivánek se opět stane spokojenou lodí.
„Je to těžká fregata. Je vyzbrojena šestadvaceti osmáctiliberkami a dvanácti osmiliberními děly na přídi a na zádi...“ pokračoval věcně pan Dingley. Vína se sotva dotkl.
„To odpovídá tvrzení kapitána Woodcocka,“ přikývl kapitán Doyle.
„Jitřenka se s Panthére setkala před třemi dny někde tady,“ ukázal na mapě oblast nacházející se sotva dvě stě padesát, nanejvýš tři sta mil západně od jejich současné polohy.
„Tři dny. Za tu dobu už může být kdekoliv,“ ozval se pan Wilkins a rozvážně pokyvoval hlavou. „To bude jak hledat jehlu v kupce sena.“
Opatrná rozvaha pana Wilkinse a pochyby, které jako nejzkušenější muž na palubě nikdy neváhal vyslovit nahlas, vždy stály jako protiváha proti kapitánovým mnohdy nekonvenčním nápadům. A přece mezi nimi za roky společné služby panoval vzájemný hluboký respekt.
„Pak ji k sobě musíme přilákat,“ odpověděl kapitán a vyslovil svůj plán.

Robert Doyle poradu rozpustil krátce před druhým zvonem první hlídky. Obloha už změnila barvu z modrooranžové na šedomodrou a mezi rozptýlenými mraky se objevovaly první hvězdy. Pan Spencer se připojil na hlídku k panu Abernathymu, zatímco ostatní důstojníci se odebrali do důstojnické jídelny k večeři.
Lodní hospodář Finch se omluvil, že má ještě nějakou práci a opustil společnost, sotva dojedl, a ani lodní chirurg doktor Dobbler se svým asistentem panem Jenningsem se příliš nezdrželi.
Pan Wilkins se po večeři zeptal pana Aldridge, jestli by si s ním nezahrál partii šachu, zatímco pan Dingley na svém konci stolu osaměl jen se svou sklenkou a přemýšlel o nepřátelské fregatě a kapitánovu plánu, jak upoutat její pozornost. Dokonale zapadal do všeho, co o svém novém veliteli slyšel. Naopak naprosto nezapadal do jeho představy, jak by podle něj měla být válečná loď vedena.
A potom tu byla ta nezvedená cháska mladých gentlemanů. Ještě nikdy se nesetkal s tak neukázněnou sebrankou. Dnes se opravdu vyznamenali. Prý slečna Doyleová! Takovou drzost by si on v jejich věku rozhodně nedovolil.
Nechtěl o tom déle přemýšlet a upil ze svého poháru, ale víno mu trpklo na jazyku. Něco mu na tom nehrálo. Pan Abernathy vypadal skutečně vyděšený. Nebyla v tom pouhá provinilost kluka, který se bojí trestu. Že by si skutečně neutahoval ani z něj, ani z mladšího kolegy? Že by kapitán neměl syna, ale dceru? Ale to nedávalo vůbec žádný smysl.
A přece… Ještě nikdy nesloužil na lodi, která by byla v takovém nepořádku.
Dopil pohár, popřál panu Wilkinsovi s panem Aldridgem dobrou noc a raději šel spát.

S vědomím, že se v okolních vodách nachází nepřátelská fregata, se atmosféra panující na palubě Skřivánka změnila. Z mužstva vyzařovalo očekávání a bojovnost. Jen ať se Panthére ukáže! Po úspěšném zajetí Nymphe si věřili. Věřili ve své schopnosti, stejně jako v to, že i tentokrát při nich a hlavně při jejich kapitánovi bude stát štěstí. Za očekáváním však byla cítit i určitá nervozita. Staří mořští vlci, kteří se s kapitánem Doylem plavili už od začátku války, nebyli včerejší a byli si velmi dobře vědomi, že po příchodu pana Dingleyho panuje mezi jejich důstojníky napětí.
Kapitán Doyle naopak dobře věděl, že není lepšího léku na rozladěnou posádku než práce, a hned druhý dne po setkání s Jitřenkou během první psí hlídky vyhlásil cvičnou dělostřelbu. S výsledkem by snad mohl být spokojený, ostatně nezaháleli v přístavu tak dlouho a neměl v posádce tolik nováčků, aby sehrané osádky děl vyšly ze cviku, ale neuniklo mu, že nevraživost mezi panem Dingleym a panem Aldridgem je snad ještě hmatatelnější než v uplynulých dnech a v chování prvního důstojníka byla patrná změna. Jen si nebyl úplně jistý, jaká.
Kapitán Doyle nebyl jediný, kdo si všiml, že pan Dingley není zcela ve své kůži. Zatímco se pan Pennington během večeře dělil o svůj příděl sucharů se svým papouškem, Frances se mezi sousty naklonila k Tomovi.
„Pruďas Dingley byl dneska nějakej divnej,“ utrousila docela potichu. Už žila na palubě fregaty dost dlouho na to, aby věděla, že na lodi soukromí prakticky neexistuje a že tenké dřevěné přepážky mají uši.
„Ani jednou mi za nic nevynadal.“
„Chybí vám výprask rákoskou, Doyleová?“ uchechtl se John Pennington, ale spíš než posměch v tom byl upřímný údiv. Červený papoušek mu vyšplhal po rukávu na rameno a potom po copánku staženém černou stuhou na hlavu a důvěrně mu probíral vlasy.
Frances nakrčila nos a zavrtěla hlavou. Nemohla se však zbavit nepříjemného pocitu, že to, že jí pan Dingley přestal spílat kvůli každé prkotině, nevěstí vůbec nic dobrého.
Raději se znovu pustila do jídla. Dušené skopové zapíjela pivem. Obojí v ní mizelo neuvěřitelnou rychlostí. Po týdnech nedobrovolné hladovky jen o vodě a řídké kaši se u ní začalo projevovat stejně bezedné období, jakým si před nedávnem prošli její o pár let starší kolegové. Na rozdíl od svých druhů však zůstávala pořád stejný střízlík a párátko.
Když dojedla, vytáhla ze své truhly břidlicovou tabulku, příručku navigátora a učebnici trigonometrie, kterou jí dopoledne půjčil pan Aldridge s důrazným upozorněním, že má na knihu dávat pozor.
„Nechcete si raději zahrát dámu?“ zeptal se jí Pennington, když ji otevřela a se zarputilým výrazem se pustila do výpočtů.
„Nechci,“ ucedila nevrle a zamyšleně si hrála s kouskem křídy.
„Já si s vámi zahraju, Johne,“ nabídl se Tom.
Možná stihnou odehrát jednu i dvě partie, než se Frances do sinů a cosinů zamotá natolik, že si mu řekne o pomoc. Urputnost, s jakou se vrhla do učení, připomínala umíněného teriéra u liščí nory.

O dva dny později dopoledne Skřivánek zastavil osamělý kutr. Malé plavidlo se nejprve pokusilo fregatě uniknout, ale když na něj kapitán Doyle nechal vypálit ze stíhacích děl, tak kutr nakonec ukázal barvy a nechal Skřivánka přiblížit. Bezpochyby se jednalo o pašeráka, který se válce navzdory pokusil propašovat na pobřeží náklad vína a brandy. V každém případě se kapitán kutru kroutil jako had, protože nechtěl ukázat dokumenty, a náklad už vůbec ne. Nakonec s ním Robert Doyle uzavřel dohodu, že kutr rozšíří informaci, že potkal trojstěžník s nákladem koření, hedvábí, bavlny a dalšího luxusního zboží z východu, a kapitána Doylea nebude zajímat jeho náklad.
První důstojník celý rozhovor sledoval s nečitelným výrazem ve tváři, a když se kutr odpoutal a zvolna se vzdaloval, sebral odvahu a zaklepal na dveře kapitánovy kajuty.
„Vstupte!“ ozvalo se zevnitř a pan Dingley vstoupil.
Kapitán Doyle právě zapisoval setkání s kutrem do lodního deníku.
„Přejete si, pane Dingley?“ zeptal se stručně.
Pan Dingley se zhluboka nadechl a potom spustil:
„Vy ho necháte jen tak jít, pane?“
„Myslím, že to je zjevné,“ odpověděl Robert Doyle poněkud odměřeně.
„Ale byl to pašerák!“ namítl pan Dingley pohoršeně.
„Jsem si toho vědom,“
„Ale to je proti předpisům!“
„Pane Dingley, dovoluji si vám připomenout, že kapitánem této lodi jsem stále já a že tu máme mnohem větší problém, než je nějaký pašerácký kutr. Který nám může být mimochodem užitečný,“ pronesl příkře kapitán Doyle. Dingleyho pedantské lpění na pravidlech už se mu zajídalo.
„Ovšem, pane,“ připustil první důstojník, ale bylo naprosto zjevné, že s kapitánem nesouhlasí. Nadechl se, jakoby se chystal vyřknout další připomínku, ale nakonec neřekl nic.
„Máte snad ještě něco na srdci?“ pozvedl kapitán Doyle obočí a vyčkával. Ve tváři měl výraz číhající šelmy.
„Ne, pane,“ řekl pan Dingley, a když ho kapitán propustil, vycouval z jeho kajuty.
Oba věděli, že to je lež. Ale ani jeden nemínil jejich neshodu hnát dále. Alespoň prozatím.
Ostatně jen stěží se mohl pan Dingley obrátit na kapitána v otázce podporučíka Doylea, když kapitán zcela zjevně skutečnost, že jedním z kadetů je děvče, kryje. Ačkoliv to neukázněné stvoření, které klelo jako starý lodník, děvče připomínalo jen stěží, a popouzelo ho, ani pořádně nevěděl čím.
Vždyť je to kapitánova dcera, proboha! Mělo by se jí dostat řádného vychování. Navíc válečnou loď považoval za prostředí pro mladou dívku krajně nevhodné. A nebezpečné! Cožpak děvče nemá matku? Nebo alespoň guvernantku? Celé to bylo dokonale absurdní a pan Dingley poprvé v životě nevěděl, jak se k situaci postavit.

Dva týdny slídil Skřivánek na rozlehlých mílích moře po Panthére, než informace rozšířená pašeráckým kutrem přinesla ovoce. Bylo krátce po poledni, ale obloha byla beznadějně zatažená, takže kadeti byli ušetřeni poledního měření. Šedivá clona mraků se táhla od obzoru k obzoru a na severu hrozila deštěm, když se z lanoví hlavního stěžně ozvalo volání Bena Harveyho, že na jihozápadě vidí plachtu.
Pan Aldridge poslal na stěžeň Frances Doyleovou s dalekohledem, zatímco Tomu Martinovi řekl, aby došel pro kapitána. Mladík se uctivě dotkl klobouku a odkvačil.
Frances hbitě vyšplhala na plošinu mezi košovou a brámovou čnělkou.
Ben Harvey seděl obkročmo na ráhně. Přelezla k němu.
„Kde ji máš, Bene?“ zeptala se. Tady nahoře si strohou odměřenost mohli strčit za klobouk. Harvey by přítel.
„Tamhle, slečno,“ ukázal přímo k jihozápadnímu obzoru a Frances chvíli očima pátrala šedivou dálavou, ale nakonec ji našla. Roztáhla mosazný dalekohled a s jeho pomocí docela zřetelně viděla nejen obrysy plachet, ale i linii trupu cizí plachetnice. Rozhodně to byla fregata o něco větší a těžší než Skřivánek. Plula pod košovkami k severovýchodu, zatímco Skřivánek mířil přímo na jih. Kdyby obě lodě zachovaly svůj kurz, bezpečně by se minuly. To se ovšem nedalo očekávat.
Zaklapla dalekohled.
Když se vrátila na velitelskou palubu, kapitán s prvním důstojníkem už tam stáli.
„Slečno Doyleová, hlášení,“ vyzval ji otec.
„Fregata pane přímo na jihozápadě, pane. Tak sedm mil daleko. Pluje k severovýchodu pod košovkami,“ oznámila a těkala očima z kapitána na prvního důstojníka a zpět.
„Výborně, slečno Doyleová. Můžete jít,“ propustil ji kapitán.
První důstojník neřekl nic. Vlastně se tvářil, že si malého kadeta vůbec nevšímá.
Frances se stáhla stranou k Tomovi.
„Budeme ji pronásledovat,“ zašeptala sotva slyšitelně ke staršímu kamarádovi. Bylo to spíš věcné konstatování než otázka.
„Jak znám kapitána, tak určitě,“ odpověděl neméně potichu Tom a sotva znatelně kývl hlavou. Rozhodně nestál o to, aby jim pan Dingley vyčinil, že ve službě naprosto neukázněně žvaní.
Nemýlili se.
„Pane Dingley,“ obrátil se na prvního důstojníka. „Pustíme se za ní.“
„Aye aye, pane,“ přikývl strnule pan Dingley.
Od setkání s pašeráckým kutrem se choval jak vůči kapitánovi, tak i k ostatním důstojníkům ještě upjatěji než před tím. Přesto pohotově vydal rozkaz ke změně kurzu.
Záhy se palubou nesly od úst k ústům rozkazy provázené hvizdem bocmanovy píšťalky. Kormidelník Hawkins se se souhlasným zabručením opřel do kormidelního kola a zdánlivě klidná fregata se probudila k činnosti. Skřivánek se začal zvolna stáčet širokým obloukem k jihovýchodu.
Pan Aldridge opět poslal Frances do ráhnoví za Benem Harveym s pokynem, že má Panthére sledovat a hlásit každou důležitou změnu kurzu.
Nemusel ji dvakrát pobízet. V koši se nedusila nepříjemnou přítomností pana Dingleyho. Změna jeho chování ji dokonale mátla. Od toho nešťastného Abernathyho prořeknutí a následného výprasku na ni prakticky nepromluvil. Ve skutečnosti se tvářil, jako by na lodi vůbec nebyla. Zato nejspíš byla v pořádném maléru. Jenom netušila, co provedla tak zavrženíhodného, že si vysloužila naprosté přehlížení. Rákoska by jí byla milejší.
Frances minula koš i košové ráhno a usadila se v úponách brámové čnělky. Plachtaři už uvolnili i brámové plachty a Skřivánek se svižně pustil do pronásledování. Přídí rozrážel ocelově šedou hladinu, až se voda tříštila a zkrápěla palubu. Hejno zvědavých plískavic se na pár okamžiků vynořilo po boku fregaty, aby se vzápětí ponořily pod hladinu.
Za chvíli se vedle ní objevil Harvey.
„Podívejte, slečno, už si nás všimli,“ ukázal do dálky směrem k Panthére.
Frances přikývla a soustředěně krčila čelo. Měla Harveyho školu. Od prvních dní strávila po boku mladého námořníka hodiny a hodiny v koši nebo v lanoví sledováním obzoru, zatímco Ben Harvey ji a později i Toma Martina učil číst oblohu, moře i chování lodí, které potkali.
„Nemůže plout přímo k nám. Museli by křižovat,“ pronesla zamyšleně.
Harvey přikývl.
„Točí se k severu. Chce nám zablokovat cestu. Ale jestli se vítr nestočí, budeme mít výhodu.“
Frances pozorně poslouchala Harveyho výklad a zároveň nepřestávala sledovat Panthére. Stejně jako Skřivánek, i ona už rozvinula i brámové plachty. Plula snad o něco pomaleji než Skřivánek, ale Frances si tím nebyla zcela jistá. Po chvíli sešplhala, aby Harveyho zjištění předala.

Panthére přijala výzvu.
Palubou Skřivánka se rozeznělo drnčení bubnu a hvizd píšťalky. Desítky bosých nohou dusaly, jak se muži chvatně přesouvali na svá bojová stanoviště. Zatímco na palubě po boku kapitána zaujal místo pan Wilkins a mladý pan Pennington s funkcí poslíčka, pánové Aldridge, Sandridge a Tom Martin, Percy Abernathy a Frances Doyleová měli své místo u děl.
Na palubě Skřivánka panoval spěch a shon, a přece v něm byl určitý řád. Většina posádky už byli ostřílení mořští vlci, kteří poplachů zažili nespočet a přesně věděli, kde je jich místo, a těch pár suchozemských nemehel, která jim před vyplutím ze Summertonu přidělili, nevybíravě postrkovali a popoháněli, aby nezacláněli a byli co k čemu. Celé to trvalo sotva pár minut.
Na dělové palubě panovalo napjaté očekávání, když tam po příkrých schůdcích sešel pan Dingley. Pomalu procházel od zádi na příď a kontroloval, jestli je vše, jak má být. Pak jeho pohled padl na Frances Doyleovou, stojící u svého družstva mezi Tomem a panem Aldridgem. Chvíli mlčel, ve tváři se mu objevil neurčitý výraz a potom na ni poprvé po dvou týdnech promluvil.
„Co tady děláte, slečno Doyleová? Dělová paluba není vhodné místo pro děvčata!“ V jeho hlase znělo naprosté pobouření.
Frances se však ani nepohnula. Slova prvního důstojníka jí nedávala vůbec žádný smysl.
„Slečno Doyleová, okamžitě opusťte dělovou palubu. Jestli chcete být užitečná, běžte pomáhat na ošetřovnu!“
Frances stiskla vzpurně rty. Vždyť byla přesně tam, kde bylo její místo. Nechápala, proč by najednou měla jít pryč. Její práce bylo velet svému družstvu děl, ne chystat fáče doktoru Dobblerovi.
„Ale...“ odvážila se ozvat. Námitku však doříct nestihla.
„Nebudu to říkat dvakrát!“ zahřímal pan Dingley.
To už na něj nevěřícně hleděl i pan Aldridge s Tomem.
Osádky děl by zíraly také, kdyby to nebylo považováno za nemístnou drzost, a tak si jen vyměňovaly sotva znatelné, ale nebezpečně všeříkající pohledy.
Pan Aldridge by rád něco řekl, ale dobře věděl, že kdyby se pustil do otevřeného sporu s prvním důstojníkem před mužstvem a navíc před bojem, jen by tím trapnou situaci ještě zhoršil.
„Aye aye, pane,“ hlesla Frances úplně bez barvy a aniž by se na kohokoliv podívala, odporoučela se pryč.

Doktor Dobbler s panem Jenningsem byli v jednom kole, chystali obvazy i nejrůznější, některé značně děsivé, nástroje a dva námořníci sypali podlahu pískem, když se v šeru ošetřovny objevil pihovatý obličej Frances Doyleové.
„Co vy tady, Frances?“ zeptal se jí doktor Dobbler, jakmile její příchod zaznamenal.
„Bitva ještě nezačala. Neříkejte, že už jste přišla k úrazu.“
Frances nasupeně špulila rty a neměla se k odpovědi.
„Ne, pane. Poslali mě sem. Mám vám prý být k ruce,“ ucedila. Snažila se zamaskovat směs ponížení a trucovitosti v hlase, ale příliš se jí to nedařilo.
Doktor Dobbler pozvedl obočí. Potlačil nutkání se zeptat, který myslitel přišel s tím převratným nápadem, poslat mu k ruce zrovna malou Frances Doyleovou. Děvče bylo dcerou svého otce a od začátku projevovalo značné nadání pro námořnické řemeslo, nedovedl si však představit, jakým způsobem by mu mohlo být nápomocné na ošetřovně. Na to, aby držela raněné, zatímco jim bude látat rány nebo amputovat končetiny, byla příliš malá a hubená. Ovšem taková otázka podrývající autoritu jejího nadřízeného důstojníka by byla víc než krajně nevhodná. A Frances by na ni stejně neodpověděla.
„Sedněte si támhle do rohu, snažte se nezaclánět a až na to přijde, pomůžete tady Finnovi zašívat mrtvé do hamak,“ řekl místo toho a umiňoval si, že až bude po boji, tak si s tím chytrákem, který to vymyslel, asi někde stranou důrazně promluví.

Panthére se ještě nedostala na hranici dostřelu dlouhých děl, když se lanovím hlavního stěžně chvatně spustil Ben Harvey. Doslova přeběhl po ochozu a zamířil k velitelské palubě. Jeho neobvyklé jednání neuniklo ani kapitánu Doyleovi, ani prvnímu důstojníkovi, panu Dingleymu, který právě oznámil, že děla po celé délce lodi jsou připravena. Ve tváři prvního důstojníka se objevil stín a nejspíš se chystal opovážlivého lodníka zpražit, ale kapitán ho předešel.
„Harvey, děje se něco?“
Robert Doyle znal Harveyho už dost dlouho na to, aby poznal, že mladý námořník neopustil své obvyklé stanoviště na hlavním stěžni pro nic za nic.
„Pane, ta loď má na přídi zatraceně divný kanóny,“ spustil.
Kapitán na tu informaci nic neřekl, ale vzal svůj dalekohled a namířil jím k přídi Panthére. Skutečně napočítal čtyři krátká, mohutná, otočná děla.
„Zdá se, že vaše informace nebyly zcela přesné, pane Dingley. Podívejte,“ podal dalekohled prvnímu důstojníkovi.
„Výborně, Harvey. Můžete jít.“
Harvey se zazubil a zmizel.
„Takže co na ně říkáte?“ obrátil se kapitán zpět k panu Dingleymu. „Osobně je odhaduji na dvaatřicetiliberky.“
„Také bych řekl,“ připustil pan Dingley a tvářil se nesmírně vážně. Když se s Panthére před sedmi měsíci setkal, tak rozhodně karonádami či něčím, co jim bylo značně podobné, vyzbrojena nebyla.
„To ovšem výrazně mění poměr sil,“ řekl zamyšleně kapitán Doyle.
Měl pověst smělého muže, který neváhá podniknout i značně odvážné kousky, ale nebyl hlupák. Dobře věděl, že ty čtyři dvaatřicetiliberní karonády dávají Panthére nad Skřivánkem téměř dvojnásobnou převahu a že by zblízka buď nadělaly z jeho lodi třísky, nebo by na palubě způsobily jatka.
Jenže co teď? Stáhnout se bez boje by mohlo být označeno za zbabělost, a pokud svou loď neuváženě ohrozí nebo nedej bože ztratí, pak skončí před válečným soudem také. Rozhodně to byla nezáviděníhodná situace a žádné řešení se nezdálo dobré.
„Pane Dingley, až se dostaneme na dostřel dlouhých děl, vypálíme jednu salvu a potom to stočíme po větru a stáhneme se.“
Panthére se je pravděpodobně pokusí pronásledovat, ale s trochou štěstí by se jim mělo podařit uniknout. Panthére byla možná větší, těžší, ale také o něco pomalejší a méně obratná.

Frances si na ošetřovně připadala naprosto zbytečná. Zamračeně seděla v koutě na lavici, sledovala doktora Dobblera a pana Jenningse, poslouchala jejich tlumený rozhovor i úpění dubového trupu a vzdálené nesrozumitelné hlasy, ale nevědomost toho, co se děje na dělové palubě, ji svírala. Měla být tam! U svého družstva! Ne dřepět tady v podpalubí a zahálet.
Slyšela, jak jí nad hlavou děla zarachotila do střílen. Pak k ní dolehlo zaburácení děl té druhé lodi. Skřivánek odpověděl sotva o zlomek vteřiny později. Tak to začalo!
Trup malé fregaty zaskučel, když ji salva z Panthére zasáhla. Ohlédla se vzhůru. Nečinnost živila obavy. Napjaté vyčkávání skončilo, když jen o chvíli později napůl přivedli, napůl přinesli lodníka Milligana s dřevěnou třískou trčící z paže. Zdaleka nebyl poslední a práce se nakonec i pro Frances našla.
Zrovna zašívala do hamaky jednoho z nováčků ze směny pana Spencera - přinesli ho napůl v bezvědomí, ale doktor Dobbler pro toho nešťastníka nemohl nic udělat a než zašil roztržené čelo bocmana Williamse, nešťastník vydechl naposledy – když Ludlow přivedl Toma a vrčel, že ten zatracenej mladej mezek tam chtěl zůstat.
„Co se stalo?“ vyhrkla. Měla o přítele upřímnou starost.
Tom byl bílý jako křída, když si ho převzal pan Jennings.
„Trefili nás. Zrovna. Když jsme. Začali obracet. Přišli jsme. O Drtiče Boba,“ odpověděl sekaně Tom. Každý nádech ho krutě bolel. Měl ošklivě pohmožděný bok, nejspíš pár naražených nebo zlomených žeber a zatracené štěstí, že neskončil rozdrcený pod hlavní rozbitého děla. Někteří jiní takové štěstí neměli.
Doktor Dobbler ho zpražil, že má mlčet a nešít sebou, zatímco Frances sepsul, ať se věnuje své práci. Frances ztichla a zarputile kmitala jehlou. Měla by se vrátit k dělům. Jestli je Tom zraněný, tak tam panu Aldridgeovi už nikdo nezbyl. Jenže to by porušila přímý rozkaz prvního důstojníka, bez ohledu na to, jak nesmyslný jí připadal.

Panthére po Skřivánkovi, uhánějícím se zadobočním větrem v plachtách pryč z dosahu těžšího soupeře, naposledy vypálila ze stíhacích děl na přídi a potom burácení děl utichlo. Její osmnáctiliberky i tak zvládly napáchat dost škody, i když zchromit Skřivánka se jí nepodařilo. Pustila se za ním, ale menší a lehčí fregata pomalu a vytrvale zvyšovala náskok.
Během druhé psí hlídky kapitán Doyle pohotovost odvolal. Pět padlých odevzdali moři, a když kapitán posádku nastoupenou ke krátkému pohřbu rozpustil, převzal velení na palubě pan Wilkins s panem Pennigtonem.
Pan Aldridge si v důstojnické jídelně opláchl obličej a nalil víno z karafy. Boj nebyl nijak dlouhý, ale mimořádně přesný zásah druhé salvy z Panthére napáchal značné škody. Přišel o jedno dělo, dva muže ze své směny, starší z jeho kadetů byl zraněný a kypěl v něm vztek.
„Doktore, jak je na tom mladý pan Martin?“ zeptal se doktora Dobblera, který se právě vrátil z ošetřovny, kde již nebyla nutná jeho přítomnost, a zraněné nechal pod dohledem pana Jenningse.
„Bude v pořádku,“ odpověděl doktor Dobbler a taktéž si naplnil pohár. „Malá Doyleová u něj sedí jako hlídací pes...“
Snad chtěl ještě něco dodat, ale zmlkl v půli věty.
Do kajuty vstoupil pan Dingley.
Pozdravili ho s rezervovanou zdvořilostí.
Pan Aldridge na prvního důstojníka krajně odměřeně zahlížel a mlčky upíjel ze svého poháru. Teprve když pan Dingley zasedl ke stolu, pohár s klepnutím odložil.
„Pane Dingley, při vší úctě, smím znát důvod, proč jste slečnu Doyleovou odvelel z dělové paluby?“ zeptal se a ani se nesnažil skrývat poněkud útočný tón.
Pan Dingley se narovnal, urovnal si nařasenou náprsenku a tvářil se odměřeně.
„Domnívám se, že dělová paluba v bitevní vřavě není vhodné místo pro mladé dívky,“ odpověděl škrobeně.
„A vůbec. Žena, notabene takové malé děvče, nemá na válečné lodi co pohledávat!“
V jeho hlase znělo hluboké pohoršení nakumulované za poslední dva týdny.
Pan Aldridge se mu chystal něco pěkně od plic odpovědět, ale doktor Dobbler ho nenápadným gestem zarazil. Aldridgeovo rozhořčení sice bylo oprávněné, ale pan Dingley byl pořád jeho nadřízený. Doktor Dobbler si nepřál, aby si mladý důstojník nějakými neuváženými slovy ještě pokazil slibně se vyvíjející kariéru. Kdežto on jako lodní chirurg stál mimo žebříček velení a sám měl k rozhodnutí pana Dingleyho co říci.
„To děvče tady vyrostlo,“ pronesl suše.
„Pořád je to děvče. Měla by se učit hře na pianoforte nebo malování,“ namítl pan Dingley.
Nebýt všeobecně špatné nálady a bublajícího napětí, snad by se té odpovědi oba upřímně zasmáli. Představa Frances Doyleové, jak hraje na pianoforte nebo maluje krajinky, byla dokonale absurdní.
„Podívejte, pane Dingley, možná je to poněkud zvláštní, ale slečna Doyleová od samého začátku pracuje jako všichni na palubě a není o nic horší než kterýkoliv jiný z mladých gentlemanů. Ostatně k té jizvě na tváři nepřišla při vyšívání,“ pronesl klidně doktor Dobbler s mírně jízlivým nádechem, ale sledoval prvního důstojníka odměřeným pohledem.
Pan Dingley mlčel. Zdálo se, že se snaží doktorova slova přebrat a zasadit o svého vidění světa, ale nenachází sebemenší styčný bod.
„Tím, že jste ji odvelel z jejího místa na ošetřovnu, jste mi přidělal práci. O tom, že by se to dalo vyložit i jako zpochybnění kapitánova rozhodnutí, ani nemluvím.“
Ta poslední slova zněla téměř nebezpečně a pan Dingley si poprvé doopravdy uvědomil, že pokud by došlo na lámání chleba, tak všichni ostatní důstojníci budou bez váhání stát za kapitánem a jeho zcela nekonvenčním a naprosto pobuřujícím přístupem.
Potom se v důstojnické jídelně objevil mladý pan Pennington. Vypadal viditelně nervózní a ztuhle oznámil, že si kapitán přeje mluvit s panem Dingleym.

Když pan Dingley vstoupil do kapitánovy kajuty, kapitán Doyle stál za stolem. Nenabídl prvnímu důstojníkovi sklenku, jak míval obvykle ve zvyku, a z výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že je nečeká příjemný rozhovor. Okamžik, než promluvil, se zdál nekonečně dlouhý.
„Pane Dingley, vy máte pověst inteligentního muže a skvělého navigátora. O tom zajisté není pochyb. Ale jako první důstojník musíte kromě umění navigace také znát posádku a rozumět jí,“ spustil kapitán Doyle příkře.
„S ostatními důstojníky nevycházíte! Odvelet jednoho z kadetů těsně před akcí z určené pozice, to je zatraceně hrubá chyba, jaké by se zkušený důstojník jako vy neměl vůbec dopustit! Uvědomil jste si, že takové rozhodnutí mohlo mít špatný vliv na fungování celé posádky? Obzvlášť před bitvou!“
Robert Doyle se na krátkou chvíli odmlčel.
„Už dávno nejste nezkušený mladíček. Víte stejně dobře jako já, že pro kariérní postup je dobrá vůle nadřízených zásadní. Záleží jenom na vás, v jakém světle vaši službu vylíčím v hlášení admirálu Brownovi. Ještě jeden takový přešlap a můžete zůstat poručíkem napořád.“
Nezvedl hlas. Nekřičel. Mluvil vlastně docela potichu, ale z tónu jeho hlasu běhal mráz po zádech. První důstojník jistě směl vyjádřit svůj pohled na věc, ale zpochybnit svým jednáním kapitána před ostatními důstojníky, a co hůř, i před posádkou, to bylo nehorázné.
„Aye aye, pane,“ odpověděl pan Dingley. Už opravdu velmi dlouho na vlastní kůži nezažil, že by mu někdo spílal jako malému klukovi. Na své dobré pověsti schopného důstojníka si nesmírně zakládal. Přesto v hloubi duše si začínal uvědomovat, že výtky kapitána Doylea jsou zcela oprávněné.
„A ke všem podporučíkům budete přistupovat stejně. Ke všem.“
Na ta poslední dvě slova dal kapitán Doyle obzvlášť důraz.
„Aye aye, pane,“ řekl. Pohledem studoval dřevěné obložení kajuty kdesi za kapitánovým ramenem. Přímo do očí se kapitánovi pohlédnout neodvážil. Aby rozkaz dokázal splnit, bude muset vystoupit z vyjetých kolejí, přehodnotit své zásady a názory formované od mládí a podívat se na svět úplně jinýma očima.
Robert Doyle prvního důstojníka propustil. Mohl jen doufat, že si pan Dingley pokárání vezme k srdci. Měl zasáhnout dřív. Robert Doyle si byl plně vědom toho, že situace panující na palubě Skřivánka se naprosto vymyká zavedeným pořádkům a konvencím, ale během měsíců se netradiční rozhodnutí ukázalo jako účinné. Bylo však otázkou, jestli to pochopí i pan Dingley.
A bude muset promluvit do duše i panu Aldridgeovi. Skřivánek nemůže čelit silnějšímu protivníkovi, pokud mezi důstojníky panuje svár. Nejprve musí srovnat vlastní posádku, než se Panthére znovu postaví.