Zotavení

Souhrn: Zatímco Skřivánek s Nymphe plují do přístavu, Frances se zotavuje ze zranění.
Varování: Obsahuje následky námořní bitvy.
Poznámka: Za beta-read a konzultaci reálií děkuji Veveričce, příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě, podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná. Přímá řeč psaná kurzívou představuje fiktivní verzi irštiny.
Navazuje na První

Dvě fregaty se pohupovaly na zvlněné hladině bok po boku. Slunce se již sklánělo k západu, mrtví byli vydaní moři a na palubách obou lodí i mezi nimi panoval čilý ruch. Čluny převážely na palubu Nymphe kořistnou posádku, které měl velet pan Sandridge. K ruce mu kapitán Doyle přidělil ještě mladého pana Richmonda a bocmanova pomocníka Johna Ludlowa. Parta lodníků pod vedením jednoho z tesařových pomocníků vztyčila na zádi Nymphe provizorní stěžeň.
Bylo domluveno, že obě fregaty společně zamíří do Valdevie, kde se nacházel nejbližší přístav, kde by mohli doplnit zásoby a vyložit zajatce. Tam se také obě fregaty setkají, pokud se jejich cesty vinou okolností nebo nepřízně počasí rozdělí. Měly před sebou dlouhou cestu a až opustí oblast stálých, teplých pasátů a proplují přes vrtošivé koňské šířky, čekají je řvoucí čtyřicítky s mnohem nepříznivějším počasím.
Teprve dlouho po setmění konečně horečná činnost na palubách obou lodí utichla. Fregaty zvolna pluly nekonečnou inkoustovou tmou a jen světla luceren a pravidelný hlas zvonu oznamovaly jejich vzájemnou polohu.
Kout podporučíků odchodem pana Richmonda na palubu Nymphe téměř osiřel. U večeře se Tom Martin s panem Abernathym minuli, a když se o dvě hodiny později střídali na hlídce, jen na sebe krátce kývli. Pro všechny to byl dlouhý den.
Tom sestoupil na dělovou palubu. Ze přídě se ozýval hovor lodníků. Minul nezvykle prázdný kout, kde spávali, a zamířil na marodku.
Doktor Dobbler právě sepisoval seznam raněných do lodní knihy. Když Tom vešel, odložil brk a zvedl hlavu. Věnoval mu zkoumavý pohled.
„Pane Martine, co vás trápí?“ zeptal se. Neušel mu poněkud ustaraný výraz v Tomově tváři.
„Přišel jsem za Fa… slečnou Doyleovou,“ odpověděl.
Doktor Dobbler přikývl, že rozumí.
Tom se protáhl kolem lůžka pana Pennigtona.
Pan Pennington spal, tak jako naprostá většina raněných. Červený papoušek seděl na lanech, kterými bylo lůžko zavěšené, hlavu měl zabořenou do peří na zádech a spal také. Když si však Tom posunul stoličku mezi lůžka, aby se na ni posadil, načepýřil se, nespokojeně zavrzal zobákem a dotčeně na něj zamrkal korálkovýma očima.
„Hlídáš pána, Rogere?“ utrousil Tom k papouškovi.
„Ten pták je pozoruhodně oddaný,“ pronesl doktor Dobbler a vrátil se ke svým záznamům.
Papoušek se úplně probudil a zcela samozřejmě přistál Tomovi na rameni. Potom ho štípnul do ucha. Tom všetečného opeřence nevybíravě sundal z ramene a posadil ho zpátky na lůžko pana Pennigtona.
„Pěknej mizera to je,“ ucedil. „Fanny včera vyhrožovala, že jestli jí ještě jednou nadělá díry do punčoch, tak mu zakroutí krkem.“
Snad chtěl ještě něco dodat, protože papoušek pana Pennigtona byl téměř bezedným zdrojem nejrůznějších drobných lumpáren na účet ostatních mladých gentlemanů, ale neřekl nic. Sklesle seděl na stoličce, mnul si ucho a očima těkal mezi zafačovaným obličejem malé Frances Doylové a podlahou.
„Slíbil jsem, že jí budu hlídat záda...“ hlesl po chvíli. „Bude v pořádku?“
Frances spala, ruce měla položené na vlněné pokrývce, ale na rozdíl od klidně oddechujícího pana Pennigtona se její spánek zdál neklidný.
Doktor Dobbler odložil brk. Potom otevřel jednu ze skříněk, kde přechovával své prášky, masti a dryáky a vyndal z ní lahev, ve které se zcela určitě nenacházel žádný zázračný lektvar, ale docela obyčejný alkohol, a nalil z ní do cínového hrnku.
„Pane Martine, dobře víte, jak to chodí,“ podal mládenci hrnek s alkoholem. „Není to vaše vina.“
„Zítra nebo pozítří snad budu moudřejší,“ připustil po chvíli.
Tom potřásl hlavou a upil z hrnku, ale ani vědomí, že má lodní chirurg naprostou pravdu, ani silný rum ho nezbavily provinilého pocitu, že nedokázal slib dodržet.
„Můžu tady zůstat?“ zeptal se.
Doktor Dobbler přikývl. Nemíval ve zvyku kamarády svých pacientů vyhánět, pokud moc nezacláněli a nerušili ostatní.
Tom se poskládal na stoličku, aby co nejméně překážel a natáhl Frances ruku.
„Nemáte tu nějakou knihu?“ ozval se tázavě.
„Když jsem jako malý stonal, tak mi sestra chodila předčítat,“ dodal na vysvětlenou.
„Obávám se, pane Martine, že žádnou, která by se hodila k předčítání. Ale možná byste si mohl půjčit tu, kterou čte pan Pennington,“ navrhl doktor Dobbler, aniž by zvedl hlavu od deníku.
Tom se pro knihu opatrně natáhl, aby nikoho nevzbudil. Byla to stejná kniha, kterou na loď přinesl při posední zastávce v přístavu pan Richmond. To bylo už před několika měsíci.
Byl to jakýsi laciný román pojednávající o neuvěřitelných dobrodružstvích chrabrého a čestného vůdce lupičské bandy. Tomova starší sestra Katherine by pravděpodobně dala přednost hodnotnější literatuře – nejspíš nějaké sbírce veršů. Nalistoval první stránku a docela potichu se pustil do čtení.

Z paluby se ozvaly tři údery na zvon, zrovna když kapitán Doyle dovečeřel, a stevard Travis sklidil ze stolu, zatímco kapitán ještě dopíjel pohár vína.
„Travisi, zítra jsem pozval k obědu kapitána Lamuniéra a jeho důstojníky,“ obrátil se na stevarda, který, jak bylo jeho zvykem, mlčky čekal, jestli bude mít kapitán ještě nějaké přání.
„Jak si přejete, pane,“ utrousil Travis a začal usilovně přemýšlet, čím hosty poctí, protože na ostrově sice doplnili zásoby čerstvých potravin, ale naprostá většina z nich byla natolik neobvyklá, že kuchaře nutila ke značné improvizaci. Ovšem nepohostit zajaté důstojníky by mohlo být považováno za poněkud neuctivé.
„Budete si přát ještě něco?“ zeptal se úslužně.
„To je vše, Travisi,“ propustil ho kapitán a stevard s úklonou opustil kajutu.
Kapitán Doyle ještě chvíli seděl za stolem, zamyšleně sledoval zbytek vína na dně poháru a potom vstal také. Z kajuty zamířil nejprve na palubu.
Pozdravil pana Spencera, který velel hlídce. Mladý pan Abernathy se držel uctivě stranou, působil neobvykle sklesle a vypadal, že by usnul i ve stoje, kdyby mohl.
Ze tmy kousek za zádí mrkala světla na přídi Nymphe. Pan Sandridge ji zkušeně vedl tak, aby si od Skřivánka držela bezpečný odstup, ale stále zůstávala nejen na dohled, ale i na doslech lodního zvonu. Kapitán Doyle jí věnoval krátký pohled. Doufal, že by zajetí nepřátelské fregaty mohlo jeho prvnímu důstojníkovi přinést přinejmenším pozornost jejich nadřízených nebo dokonce povýšení. Bezpochyby by si ho po tolika letech už po právu zasloužil.
Potom sestoupil na dělovou palubu a uličkou mezi těsně rozvěšenými hamakami se spícími lodníky zamířil na marodku. Po bitvě se zdržel jen krátce, a ačkoliv to na sobě nedával příliš znát, dělal si o zraněnou dcerku starosti.
Doktor Dobbler byl ještě vzhůru, a když přišel kapitán, odložil své poznámky.
„Přišel jste za Frances?“
Bylo to spíš prosté konstatování očividného než otázka.
Kapitán Doyle krátce přikývl.
„Nějaké změny?“ zeptal se zcela věcně, než se posadil na stoličku u lůžka své dcery.
„Před večeří přišla na chvíli k sobě. Na pár minut nanejvýš. A pochybuji, že si uvědomovala, kde je nebo co se stalo.“
Kapitán Doyle potřásl hlavou. Hrubou dlaní se dotkl dceřiny tváře. Zdálo se mu, že trochu hřeje. Nepatrně pohnula a zamžourala. Snad se pokusila něco říct, ale nerozuměl. Měl však tušení, že se snaží mluvit v jejich pro něj už téměř zapomenuté mateřštině. Doktor Dobbler mu pro ni podal cínový hrnek s vodou. Upila však sotva dva nebo tři loky, než znovu upadla do neklidného spánku.

Ani další dny na tom Frances nebyla o mnoho lépe. Potácela se na hranici mezi spánkem a nevědomím. V krátkých chvílích bdělosti jako by její mysl byla stále zahalená hustou mlhou a bolestí. Svět se s ní zmítal. Skřípění lodního trupu drásalo vědomí. Slyšela kroky a hlasy, ale slova se slévala v jednolitý šum a hukot. Známé tváře se míhaly ve světle luceren, ale nedokázala k nim přiřadit jména. Sny, zelená vřesoviště a šumění deště přinášely úlevu, dokud se opět neprobudila do toho hučícího, úpějícího příšeří. Hlava ji pořád ukrutně bolela při sebemenší myšlence a celou polovinu obličeje jako by měla v jednom ohni.
„Kde… to… jfem?“ hlesla a zaostřila na povědomý chlapecký obličej.
Mládenec se zatvářil zmateně.
„Já ti vůbec nerozumím, Fanny,“ řekl a jeho hlas zněl ustaraně.
Fanny. Tak jí říkávala maminka. Maminka. Byla pryč. A ještě někdo jí tak říká. Urputně lovila v roztříštěné paměti, ale jméno jí unikalo. Pokusila se posadit, ale tělo ji neposlouchalo. A potom si vzpomněla. Tom!
„Kde...“ pokusila se zeptat znovu, ale přes bolest nedokázala otázku dokončit a zmlkla v půli slova.
„Na ošetřovně. Na Skřivánkovi,“ odpověděl Tom.
Skřivánek! Loď. Byla na lodi. Loď byla domov. Už dlouho. Ne domek na pobřeží. Střípky vzpomínek se pomalu začaly skládat dohromady ve zmatečné obrazy a další otázky, na které se nemohla zeptat. Co se vlastně stalo?
„Doktore, Fanny je vzhůru!“
Doktor Dobbler, který právě kontroloval rány lodníka Sandse, zvedl hlavu, ale jistou úlevu, kterou postřehl v hlase Toma Martina, nesdílel. Ačkoliv pravdou bylo, že dobré zprávy potřebovali jako sůl.
Od střetu s Nymphe uplynuly tři dny, seznam padlých se během noci rozrostl o další dvě jména a Philip Dobbler měl oprávněné obavy, že nebyli poslední. Týdny na zkrácených přídělech, vyčerpání a prodělané nemoci se podepsaly na celé posádce. Snad alespoň mladého pana Penningtona bude moci ze své péče propustit.
Sandsovy rány se nehojily a nebohý námořník se od předchozího dne potýkal s horečkou. Vyměnil Sandsovi obvazy a mezi rozvěšenými hamakami prošel k malé Frances Doyleové.
Tom se stáhl stranou, aby nepřekážel.
„Slečno Doyleová, víte, kdo jsem?“ zeptal se doktor Dobbler.
Frances ho sledovala unaveným pohledem a krátce přikývla.
Nic na to neřekl, ale opatrně sundal obvazy. Na temeni už měla jen zaschlý strup, ale sešitou tvář měla ještě pořád nehezky zarudlou a napuchlou téměř k nepoznání.
„Pamatujete si, co se vám stalo?“
Frances nakrčila čelo v marné snaze si vzpomenout. Nepatrně zavrtěla hlavou. Vybavila si Abernathyho špačkování, když i s hamakou přistál na zemi. To byla legrace. Šátek uvázaný na Tomově rukávu a čekání, ale všechno, co se dělo potom, halila tma.

Dvojice fregat s plachtami vypnutými tak, aby co nejlépe využily pasátu, než je přivítají nestálé rozmarné větry koňských šířek, plula k jihojihozápadu a hladce ukrajovala míle oceánu. Od jejich střetu uplynul už víc než týden a život na jejich palubách narušený bojem zase získával řád. Posádka Skřivánka už si jakž takž zvykla na přítomnost kapitána Lamuniéra a jeho dvou důstojníků pana Toussainta a Charrauxe. Kapitán Doyle je jednou či dvakrát pozval ke svému stolu, občas se objevili na palubě, vždy velice zdvořilí, ale většinu času se zdržovali v důstojnické jídelně.
Tepání tesařských seker vystřídalo pravidelné drhnutí paluby a skřípění pískovce o dubové fošny a během psí hlídky jejich posádky nacvičovaly manipulaci s děly. Jednou dal kapitán Doyle dokonce hodit přes palubu několik prázdných soudků od soleného masa, které měly osádkám děl posloužit jako terč. Z dělové paluby Nymphe se pak nesl halasný jásot, když boční salvu Skřivánka překonali o celých patnáct vteřin na rychlost a minuli jen jeden jediný soudek.
Na marodce v péči lodního chirurga Dobblera stále přebývalo několik raněných. Mladého pana Pennigtona propustil již před pár dny. Paže se mu hojila hladce. Navíc doktor Dobbler pozoroval, že zahálka nemá na mládence dobrý vliv a usoudil, že lehká služba a přiměřený příděl práce mladíkovi půjde jedině k duhu.
Ve stejný den, kdy marodku opustil pan Pennington, pohřbili lodníka Sandse.
Frances zůstávala na marodce. Paměť se jí vracela, i když události, které předcházely jejímu zranění, si stále nevybavovala. Poslední, na co si dokázala vzpomenout, byly vytřeštěné oči hromotluka se sekyrou. Hlava ji stále bolela a nohy ani ruce ji neposlouchaly tak, jak by si přála, a ani sešitá tvář se nehojila příliš dobře. Mluvení jí působilo značné obtíže a bylo jasné, že památka na střet s Nymphe jí už nejspíš zůstane napořád.
Kapitán Doyle se na marodce objevoval neobvykle často, a i když se na první pohled tvářil naprosto nezaujatě, začal být poněkud popudlivý, a každému bylo jasné, že si dělá starosti.
Tom Martin chodil Frances krátit dlouhou chvíli, kdykoliv to bylo možné, nejčastěji po obědě nebo po večeři, pokud zrovna neměl hlídku. Zpočátku se jí snažil předčítat z loupežnického románu pana Richmonda, ale když se Tom dostal pasáži, kde chrabrý loupežník docela sám přemohl šest vojáků, povolaných jakýmsi zlotřilým hrabětem nebo markýzem, a vyvázl bez jediného škrábance, tak Frances bolesti navzdory zamumlala, že je to pěkná blbost, a bylo po předčítání.
„Dnes se vítr stočil a fouká od východu. Plujeme teď přímo na jih. Na začátku první psí hlídky jsme naměřili skoro osm uzlů, ale museli jsme ubrat. Nymphe začala zaostávat. Nemůže napnout tolik plachet s tím provizorním stěžněm,“ vyprávěl Tom, zatímco se Frances rozmrzele vrtala v řídké hrachové kaši.
Obvykle nad jídlem neremcala, ostatně nikdy nepoznala takový dostatek, aby si mohla vybírat, ale jednak jí každé sousto působilo bolest a navíc tahle řídká šlichta vypadala krajně odpudivě, takže jí hladovění připadalo jako mnohem lákavější možnost. Jenže jestli večeři zase nechá, tak si určitě vyslechne další důraznou promluvu do duše od doktora Dobblera. Se sebezapřením snědla další lžíci.
„Dnefka… fe… neftwílelo...“ poznamenala pomalu. Rozumět jí bylo jen stěží.
Tom zavrtěl hlavou.
„Dneska ne. Ale včera nám Nymphe vytřela zrak. Pan Spencer s panem Aldridgem se prý u večeře nechali slyšet, že příště musíme být alespoň o deset vteřin rychlejší my.“
Frances se pokusila usmát, ale obličej se jí spíš jen zkroutil do podivného šklebu. Rána na tváři už sice nebyla nateklá a zanícená, ale pořád nevypadala vůbec hezky. Odsunula nedojedenou misku kaše.
Tom jí věnoval nesouhlasný pohled.
„Musíš jíst, Fanny.“
Odvrátila hlavu.
„Fanny,“ v Tomově hlase zazněla nenápadná, ale důrazná hrozba. „To je rozkaz.“
Šlehla po něm dotčeně očima. Doktor Dobbler, Tom, kapitán, dokonce i Ben Harvey se spikli, aby ji přiměli jíst. Copak nevědí, jak moc to bolí? Neochotně nabrala ještě dvě nebo tři lžíce. Zbytek hrachové kaše zůstal nedotčený.
„Di… pwyč… ci… fpát,“ zavrčela. Odložila dřevěnou misku, otočila se k Tomovi zády a zavřela oči.
Tom ji trochu podezříval, že to řekla, aby ji už nenutil do jídla, ale neodešel. Teprve když se ozvalo předposlední zvonění druhé psí hlídky, zvedl se. Strnul v pozoru, když spatřil přicházejícího kapitána ve společnosti doktora Dobblera. Dotkl se způsobně ukazováčkem čela, když ho míjeli.
Kapitán Doyle přešel k lůžku své dcery. Spala. Všiml si nedojedené večeře.
„Holka umanutá...“ ucedil.
„Doktore, už zase nejedla,“ podal misku doktoru Dobblerovi, který spolkl kousavou poznámku o tom, že ta paličatost bude pravděpodobně dědičná, ale zhodnotil, že toho Frances tentokrát přece jen snědla o něco víc než předchozího dne.

Skřivánek dávno opustil stálé pasáty a vplul do oblasti vrtošivých tišin, když se Frances poprvé najedla bez viditelného odporu, a ještě stále se v nich nacházel, když doktor Dobbler konečně usoudil, že snažit se Frances Doyleovou držet na marodce byť jen o den déle by bylo spíš ke škodě než k užitku.
K ostatním podporučíkům se připojila při obědě.
Pan Pennigton, který měl odpolední hlídku s panem Wilkinsem, do sebe rychle naházel poslední sousta dušeného vepřového, podal kus sucharu papouškovi, který mu dřepěl na rameni, a zbytek si nacpal do kapes. Právě vstal, když Frances přišla ke stolu.
„Doylová,“ přivítal ji rozjařeně. „Teď budete mít výbornou historku.“
Zubil se od ucha k uchu.
Frances si poněkud rozpačitě hryzala ret. V čerstvé jizvě jí stále škubalo. Kabát uniformy na ní visel ještě víc než obvykle a na opasku si musela přidělat dírky navíc.
„To bych si ji musela pamatovat,“ utrousila. Ještě pořád bylo znát, že jí je mluvení přinejmenším poněkud nepříjemné. Posadila se na uvolněné místo u stolu.
Tom jí podal cínový hrnek s grogem.
Pan Pennigton se rozesmál, ale nebyla v tom ani špetka posměchu. Spíš upřímné pobavení.
„Tak si nějakou vymyslíte,“ pronesl rozverně. Nasadil si třírohý klobouk a odkvačil na hlídku, aby od pana Wilkinse nedostal vyčiněno, že je zatracený nezodpovědný flákač.
„Hej, Doyleová,“ ozval se Abernathy.
Tom se zarazil s lžící napůl cesty od talíře k ústům. Vrhl na chlapce ostražitý pohled a čekal, co z něj vypadne za duchaplnou poznámku. Percy Abernathy si občas neviděl do pusy.
„Až vás nepřítel uvidí, tak si cvrnkne do gatí a stáhne vlajku dobrovolně.“
„Percy...“ zpražil ho Tom a nejspíš se ho chystal poučit o tom, že není vůbec zdvořilé se kamarádům posmívat, ale Frances ho předběhla.
„Hlavně, jestli jste si necvrnknul do gatí vy, Percy.“
Abernathy chvíli neodpovídal a potom se rozchechtal na celé kolo, div mu nezaskočilo. Přisunul před Frances porci vepřového. Frances zkroutila ústa do poněkud křivého úsměvu. Definitivně přestala být vetřelcem.