Nečekané přátelství

Proběhla zahradou a pokračovala dál, na louku, do remízku, ale Čestmír pořád nikde. Na chvíli se zastavila, aby si uspořádala myšlenky. Nádech, výdech. Kde jen může být? Byla vevnitř jen chvíli a najednou byl pryč. Nemohl jít přece zpátky, nebo ano?
Otočila se a zamířila k potoku. Byl tam. Nepoučitelné dítě!
„Čestmíre, co tady děláš?“ zeptala se ostře.
Otočily se k ní dvě tváře – jedna růžová, upatlaná od sladkostí a druhá kulatá a zelená.
Krve by se v ní nedořezal.
Čestmír zvedl ruce: „Ne! Je to můj kamarád.“
Tonička ohromeně zírala na mladého vodníka, který s jejím bratrem hrál kuličky.