Hlasité ticho

„Tak si tam jdi, ale pak se nediv, že to bude naposled!"
„Co ti pořád je?! Nic se mi nemůže stát, je to hlídané!" Zasmál se, jakoby šlo o vtip. Bez obav z toho, že by mohl zemřít. Jakoby smrt byla něco nepředstavitelného.

Ustoupila jsem. Ne proto, že bych s ním souhlasila, ale proto, že byl nepřesvědčitelný a nic, co bych řekla, by tomu nepomohlo.

Dveře se zabouchly. Hlasitě, prudce, z předešlé hádky.

Čekala jsem. Nejdřív minutu, potom dvě, tři, deset.

Rozlehlo se ticho, příliš hluboké na to, abych v něm neviděla všechno, co v něm nebylo a ještě víc.