Vyprávění pro otrlé

„My chceme pohádku,“ zopakovala asi podesáté Singhaia a Jonáš na potvrzení velmi důrazně kývl.

Dělal jsem to nerad. Na dětské pohádky jsem z dětského domova neměl moc hezké vzpomínky. Děda s babičkou pak pro změnu vyprávěli dost. Ty jsem si ale zase nepamatoval celé. Rozhodl jsem se tedy pro českou klasiku Červenou Karkulku a chybějící bílá místa v mé mysli domyslel.

Nevím sice, jestli nakonec vážně skončil vlk v paštice, rozřezaný motorovou pilou, ale po konci mého vyprávění se Jonáš schovával pod peřinou, Singhaia byla na černošku nezvykle bílá a počítač, který jsem podezíral, že poslouchal taky, byl podivně nemluvný.