Prázdno

Zahrada byla pustá. Z vistárie zbyl jen kmen a pár ohlodaných větví. Na kamenné podlaze se rýsovaly zčernalé obrysy křídel. Všude se válely střepy. 

Malvína byla sama.

„Metoději?”

Náhrdelník se zachvěl a pokračoval v hlubokém spánku.

Rozeběhla se prázdnou chodbou.

Seděl na schodišti a díval se do nebe.

„Měla jsem o tebe strach!”

„Proč? Máš svoje vzpomínky, domov, rodinu. Máš se kam vrátit!”

„Můžeš jít se mnou!”

Sklopil hlavu. Mlčel. Zíral na nohy, jako by to mohly říct za něj. 

„Půjdeš?”

„Nechci o tom mluvit.” Schoval obličej do dlaní a začal si okusovat nehty. 

Posadila se vedle něj. Sevřela náhrdelník.