Slet

Uložil se pod vistárií a s rukama za hlavou pozoroval jarní nebe. Někde tam nahoře mezi hvězdami běžela tmavovlasá dívka s potkanem na rameni. Pospíchali domů. Metoděj vzdychl. Po obloze přelétly mraky a zakryly mu výhled. Skleněné schodiště zmizelo. Skrz rozbitá okna padla rosa a usadila se mu na tvářích. Do kůže se zakousl chlad. 

Sbalil se do klubíčka a zimní zahrada se dala do pohybu. Z ohlodaných větví se vznesli motýli, usadili se chlapci na těle a přikryli ho křídly lehkými jako sen. Příjemně hřáli.

„Uvidíme se zítra,” vydechl chlapec a zavřel veliké modrošedé oči.

„Uvidíme,” zašeptala hedvábná křídla.

Stáli v zahradě a hleděli vzhůru.

„Dokážeš to!”

Malvína mrkla na schodiště vyskládané z rozbitých skel. Mířilo do nebe. 

„Mám strach!”

„Máš svoje sny!”

Motýli mávli křídly. Zakroužili kolem Metoděje a přistáli. Pokryli jeho tělo, ruce, ramena i hlavu. Z barevného hroznu vykukovaly jen velké klučičí oči. 

„Všechny zůstávají s tebou!”

Nemluvil, ale jeho oči křičely: „Vytvoř si nové! Jsi Malvína!”

Zakryl je soumrak.

„Musíš jít! Teď!”

„Sama?”

Chodbou se rozlehlo cupitání. Do místnosti se protáhl potkan. Očichal Malvíně nohy a šťastně zapanáčkoval.

Holčička začala stoupat do noci. Nebyla sama. Na rameni se choulil Ratko a spokojeně vrtěl holým ocáskem.

„Jsem tady a přece nejsem.” 

„Tělo, co cítím, už není moje vlastní.” 

„Ubylo mě i přibylo.”

„Jsem  mnohem křehčí. Chlupatější a krásnější.”

„Jen už to nejsem tak docela já.”

Hedvábí popraskalo a začalo se trhat. Hlásky zesílily.

„Líhneme se do světla. Něžné, barevné a zranitelné. Přesně takové teď jsme.” 

Metodějův náhrdelník se pohnul. Spacáčky se rozevřely a vykvetly stovkami zářivých květů. Motýlci vylézali na světlo, zívali a protahovali pomuchlaná křídla.

„Dost. Přestaňte. To lechtá!” Metoděj se dal do smíchu. „Podívej Malvíno, jsou nádherní!”

Tiše přikývla.

Zvážněl. Sny zatřepetaly křídly. Všichni se otočili k Malvíně.

„A teď, ti pomůžeme najít cestu!”

„Zůstaň!”

Malvína zrudne a sklopí oči. Zírá na podlahu, přešlapuje z nohy na nohu. Ví, že by měla, ale nemůže se odhodlat.

„Prosím.”

Nadechne se. Zavrtí hlavou: „Musím se vrátit!” Odhrne kudrnaté vlasy a rozváže spící náhrdelník. „Nebudeš sám. Nechám ti všechny svoje sny.”

Metoděj nebrečí. Nedělá vůbec nic. Dívá se do zdi. Mlčí. Pak zdvihne ruku a kukly pohladí. Opatrně. Něžně. Sevře je v dlaních. Skrz kůži cítí, jak ospale oddechují. Srdce zachumlaná v hedvábí bijí. Přináší naději.

Malvína se pohne a přidá vlastní teplé dlaně. Naslouchají spolu. Ve spacáčcích to tiše lupne.

„Zůstanu s tebou, dokud se neprobudí.”

Zahrada byla pustá. Z vistárie zbyl jen kmen a pár ohlodaných větví. Na kamenné podlaze se rýsovaly zčernalé obrysy křídel. Všude se válely střepy. 

Malvína byla sama.

„Metoději?”

Náhrdelník se zachvěl a pokračoval v hlubokém spánku.

Rozeběhla se prázdnou chodbou.

Seděl na schodišti a díval se do nebe.

„Měla jsem o tebe strach!”

„Proč? Máš svoje vzpomínky, domov, rodinu. Máš se kam vrátit!”

„Můžeš jít se mnou!”

Sklopil hlavu. Mlčel. Zíral na nohy, jako by to mohly říct za něj. 

„Půjdeš?”

„Nechci o tom mluvit.” Schoval obličej do dlaní a začal si okusovat nehty. 

Posadila se vedle něj. Sevřela náhrdelník.

Z hořících můr sálalo teplo. Milé, všeobjímající. Divoké shořely na popel.

„Lepší?”

Přestal se třást a kývnul: „Co uděláme s nimi?”

Hedvábné spacáčky načichly kouřem, ale jinak vypadaly v pořádku.

„Pomůžeme jim. Dáme jim naději stát se tím, čím chtějí být.”

„Jsou to můry!”

„Podej mi je!”

Z každého spacáčku odmotala nepatrný kousek hedvábné nitky a kukly, jednu po druhé, svázala k sobě. Otočila se k Metodějovi zády a odhrnula vlasy z kruku.

„Můžeš?”

Zaváhal.

„Budu je zahřívat. Dám jim bezpečí. Nechám je naslouchat. Myšlenky. Sny. Tlukot srdce. Zesílí. Vyrostou. Až vykvetou, budou z nich ty nejbarevnější korále na světě!”

Di, Vo, Ké vytřeštily oči do ostrého světla.

„Hrnec! Vařicí voda! Krutá a bolestivá smrt! Zapomeň, holčičko! To neuděláš! Nezničíš nenarozené! Jsi měkká, poddajná, příliš poslušná! Nedokážeš to! Napřed bys musela zabít nás!”

Pokusily se vzletět. Sluneční paprsky je přibily k zemi. 

Metoděj zalapal po dechu.

Malvína zbledla. 

„Máte pravdu. Bezbranné spící sny zničit nedokážu. Každý má dostat šanci. Vyklubat se! Ukázat, kým chce být! Kým doopravdy je! A vaše barvy už známe!” Sehnula se pro největší střep. Skrz rozbitá okna sestoupilo slunce. Ruka se jí třásla, když nastavila střep do správného úhlu.

Křídla chytila hned.  Zahradou zavoněla spálená krev.

Dveře vrzly a Malvína nakoukla dovnitř. V zahradě bylo mrtvo. Můry, tělíčka pohodlně vyskládaná na vyhřáté podlaze, klidně spaly. Slunce pálilo do zbývajících skel a holé zdi vydechovaly žár. 

Metoděj se roztřásl. Schoulil se do klubíčka a přikryl se nejbližšími křídly.

Malvína mu sáhla na čelo. „Příliš nových vzpomínek,” zašeptala. „Moc rychle.” 

Objala ho a přitiskla k sobě. Začal drkotat zuby.

„Potřebuješ zahřát. Huňatou měkkou deku!” rozhlédla se.

Červi byli pryč. Přežrali se vistárie i vzpomínek a uložili se. Z holých větví visely stovky hedvábných spacáčků.

„Čína! To je ono!” Malvína vyskočila. „Zaběhnu do kuchyně! Seženu hrnec a horkou vodu.”

Temná obloha se roztrhne, na děti dopadá první slunce. Malvína přivře oči. Skrz řasy vidí stín. Sklání se nad ní. Voní. Tiše šeptá.

„Udělej to zlehounka, jako dech ve vlasech, jako pohlazení motýlích křídel.”

Mámin hlas, jemný úsměv. 

„Vzpomínám si…” Malvína  začne vyprávět.

Drobnosti. Nedůležité střípky, které ji těší. Malé barevné obrazy, co přehluší strach.

Metoděj slyší. Přisedne blíž. Vpíjí se do Malvíny pohledem. Bezbranný hltá každé slovo. 

V Malvíně zahlodá červík pokušení.

Teď! Má ho ve své moci. Může si vymýšlet. Přijít s lepšími příběhy. Dát mu víc lásky i bezpečí. Změnit osud.

Otevře pusu. 

Zmlkne. 

Ví, že nesmí.

Našel ji až na venkovním schodišti. Podpírala si hlavu o balustrády a nehýbala se. 

„Malvíno?” 

Nenamáhala se otočit. 

Sklonil se: „Nemluvíš se mnou?”

Kousla se do rtů a zavrtěla hlavou. Na tvářích se jí zaleskla rosa. 

„Proč?”

„Zapoměls?”

„Na co?" rozhodil rukama a usmál se. Podíval se jí přímo do očí. 

Rozšířily se jí zorničky. Duhovky mu zešedly.  Připomínaly opuštěné plochy prázdných zrcadel. Malvína zalapala po dechu a přejela mu prsty po víčkách. Teď! Bylo to tak lákavé. Může? Musí! Místo paměti měl mapu plnou bílých míst. Hic sunt noctuidaes.

Podívala se na oblohu: „Vybarvím je, mami. Smím?”

Začalo svítat.