DMD č. 26. pro 26. 4. 2026. Téma: Máte právo nevypovídat

"Promiň, to jsem netušila ..." zvedla se ze židle a šla ji obejmout.

"Tos nemohla vědět ... Ono jen ... to není zas tak dávno ... a chybí mi ..." Vysoukala ze sebe mezi slzama a popotahováním sople.

"Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš ..." Uklidňovala ji.

"Já ... Já nevím ..." složila si ruce kolem kolen. Krev z ruky jí začla téct po stehně.

Amy ji vzala za ruku. "Ukaž to ..." Uprostřed dlaně byla vidět docela hluboká rána a pár menších kolem, alespoň z toho, co viděla, než jí V vytrhla ruku a zase ji schovala.

"No tak, aspoň si to vyčisti ..."

"To je jedno ..." zamumlala si.

Geralt zahlédl pohyb koutkem oka, než však stačil vytasit meč, někdo ho praštil obuškem do zátylku. Za okamžik ho zalehlo několik těl a někdo mu nasazoval pouta.

“Zachovejte klid, tohle je policejní akce,” muž v dlouhém kabátu s detektivním odznakem uklidňoval ostatní zákazníky krčmy. Potom si přičupl vedle spoutaného zaklínače.

“Konečně tě máme. Víš, hledáme tě už dlouho. Když mi byl před lety přidělen případ vraždy nevinné kikimory, netušil jsem jak odporný případ rozkryji. Ale když jsem našel podobnost se staršími případy zavražděných upírů, věděl jsem, že se jedná o dílo obzvláště zvráceného sériového vraha. Máš právo nevypovídat, ty hajzle.”

„Máte právo nevypovídat,“ informoval komisař zadrženého zloděje o jeho zákonných právech, zatímco ho tlačil na zadní sedadlo auta.

Zabouchl dveře a zloděj vystrčil hlavu okýnkem. „To já budu vypovídat rád, pane komisaři.“

Komisař si sedl na místo spolujezdce a sotva jeho podřízený nastartoval, pasažér na zadním sedadle se dal do řeči: „Víte, já si strašně rád povídám, ale nikdy jsem neměl moc kamarádů…“

*****

Než dojeli na stanici, komisaři třeštila hlava. O zadrženém se dozvěděl vše od jeho dětství v Montargis až po jeho sen provozovat bistro. Došel k přesvědčení, že někteří podezřelí by měli mít ne právo, ale povinnost nevypovídat.
 

Pluto to s technikou moc neuměl, ovšem potřeba zvýšit výkon motorům stíhačky byla větší a ochota pilotů mu s tím píchnout dostatečná. A tak se po jednom takovém píchnutí proletěl hangárem a ocitl na ošetřovně hned vedle Junka. Nic vážného, to přišlo až později.
„Můžete nám popsat, co nehodě předcházelo?“ přišel se optat vyšetřovatel s notýskem. Co mu měl říct? Že asi přetáhl korybut?
„Víte, já bych to fakt nerad rozmazával, když se vlastně nic nestalo. Můžu se vzdát výpovědi, ne?“
„Jistě, na to máte plné právo,“ usmál se ten hajzl proradný a otočil se, „na rozdíl tady od CT-3336.“

There is something about the right to remain silent.

Harry knows this one like he knows his own name; fresh and raw and vague, with the lingering impression of importance. He looks over at Kim through the brainfog of Electrochemistry's screaming protest, Volition wrestling Physical Instrument to the ground, allowing his knees not to tremble. 

The lieutenant doesn't notice. His face is deep in his notebook, and his peripheral vision is worse than whatever the looking straight ahead one is called. 

Whose right is it? Encylopedia is silent. Kim doesn't need it. Harry, dry tongue aching, does not want it. 

 

Eliška byla v lese na procházce. Jarní vzduch již byl teplý a foukal jemný vánek.

Užívala si klid od civilizace. Telefon si nechala na chalupě.

Zrovna si prošla těžkým rozchodem. Partner se ukázal být.. Někdo s kým už nechtěla trávit ani minutu. Tolik času s ním ztratila a stejně jí zase ublížil.

Byla teď na týden sama v přírodě. Jen pro sebe.

Když si ho před odjezdem zablokovala, ulevilo se jí. Němělo cenu se s ním bavit. Zas by jí nasliboval pohádky. Nebo by jí urážel. Už toho měla dost.

Došla k potůčku a poslouchala šumění vody. Bez zbytečných slov.

Máte právo nevypovídat, ale vše, co řeknete může být polehčující okolnost. Máte právo vyhledat radu, nemusíte v tom být sami. Máte právo pokládat otázky a neznat na ně odpověď. Máte právo odpovědi hledat, společně i každý sám.

Máte právo si stěžovat. I právo říct dost, kdykoli a z jakýchkoli důvodů. Ale smiřte se s tím, že přijdou důsledky. Nikdo nemá právo vyhnout se důsledkům.

Máte právo cítit, že je to děsivé. Právo říct jak je to těžké. Dokonce i právo pochybovat jestli to stojí za to. Odpověď je vždycky nejistá.

Máte právo nevypovídat, ale mlčení ještě nikdy nezachránilo žádný vztah.

Liška zvládá předstírat nechápavost dokonale.
„Smůla to byla,“ povídá. „Koně se občas splaší a lidi občas padají. I nešikovně.“
„Koně se plaší snadno. Zvlášť, když se jim pomůže.“
„Poslyš,“ zarazí se Liška, „to nebyla náhoda?“
„Byla to foukačka se šipkou, víš. A neboj, měli jsme to ještě pojištěné...“
Měli. My.
„Vás je víc? A nebude tvým kamarádům vadit, že mi o tom povídáš?“
„Ale ne, protože půjdeš s námi, viď?“
„Ale... asi bys mi o tom radši neměl povídat.“
„Měl, neměl, toho je víc...“
„A o čem bys mi ještě neměl povídat?“ nasadí Liška plachý úsměv.
Ostatní poslouchají za dveřmi.
 

Známý lví tenista, který sám sebe rád tituluje Král džungle i kurtu, má z ostudy kabát. Nejenže dovolil koňskému tenistovi, aby mu uštědřil nebývalý debakl, ale při následné tiskové konferenci neudržel na uzdě ani svoje nervy.

Během rozhovoru s novináři tenista střídavě řval a střídavě tvrdil, že za jeho prohru nese odpovědnost jeho kadeřník, protože mu špatně vyfoukal hřívu a ta mu překážela ve výhledu. Nakonec dodal, že jeho soupeř vyhrál jen s koňskou dávkou štěstí.

Trenér svému svěřenci doporučil, aby příště v podobné situaci raději rozhovory s novináři odmítl. Na celé ostudě měl ostatně lví podíl především tenista sám.