Zpropadená nepravděpodobnost II.

Stopaře dovlekli na můstek a předhodili ho před kapitána.
Proč by vlastně špatné nemohlo být pro něco dobré? filozofoval Prostetnik. Trezor s básněmi sice zůstal v kajutě na vogonské lodi, některé verše si ale pamatoval zpaměti.
„Držte ho,“ poručil podřízeným, kteří popadli nebohého Botelana, až ve vzduchu kopal všema svýma třinácti nohama.
„Hrbly krky, grúdlo špicna,“ začal Prostetnik recitovat svůj obzvlášť povedený kus. Chvíli měl sice pocit, že bez křesla Požitku z poezie to nebude taková zábava, ale už při třetí strofě začal stopař kvičet, a než se kapitán dostal na konec básně, loučil se hlasitými vzlyky s rodnou hroudou.