Stopařův průvodce po galaxii

„Co máš zase za problém, ty paranoidní androide?“ vyštěkl Zafod na Marvina, který vypadal sesypaný v koutě jako hromádka lesklého šrotu.

„Problém je, že i když jsem padesát tisíckrát chytřejší než člověk, stejně nevím, kde jsem nechal boty,“ zakňoural robot a vydal takovou pípací kakafonii, že by to rozbrečelo i Vogona.

„Marvine,“ začala opatrně Trillian, „ty nenosíš boty.“

„Ne?“ zarazil se.

„Ne,“ zavrtěla hlavou a koukala na něj s opravdovým soucitem. Vždycky byl depresivní, ale dneska jí ho bylo obzvlášť líto. „Ale můžeme ti nějaké pořídit! Na které planetě budeme teď stavět?“

V tom se ozval Arthur: „Bude tam čaj?“

„Pozemšťané!“ oslovil bradavické studenty pisklavým hláskem. „Rád vás poznávám.“

„Ten jeho hlas je otravnější než Malfoy,“ pošeptal Ron Harrymu, který div nevyprskl smíchy. Oba kamarádi si tak vysloužili káravý pohled od Hermiony. Ta se jako obvykle okamžitě přihlásila a dostala slovo.

„Odkud pocházíte, pane mimozemšťane?“ začala tato malá šprtka kolečko všetečných dotazů.

„Jmenuji se Alza, jsem obchodní zástupce Sirius Cybernetics Corporation a dělám průzkum trhu po zatím neoslovených cípech naší galaxie. Víte, co jsou to roboti?“

„Tím se mudlové snaží nahradit domácí skřítky, ne?“

„V Sirius Cybernetics Corporation jsme robota definovali jako vašeho plastikového kámoše, s nímž je radost pobývat!“

"... níííík!" ŽUCH!!!

Artur: "Málem jsem ztratil pantofli."

Pickard: "Date?!?"

Ford: "Vždycky ručník, pamatuj."

Dat: "Kapitáne!" zasalutuje "Něco jsme zachyti..." kroutí hlavou "Ne, něco nás stoplo!"

Artur: "A kde to sakra jsme?"

Na můstek dobíhá Riker s Dianou Troi.

Ford: "Ach, omluvte nás, kapitáne, já jsem Ford a..."

Náhle se všem na můstku objeví v ruce záhadná malá obálka. Udiveně se po sobě podívají a svorně vytáhnou tmavě modrou kartičku.
"POZVÁNKA na společné setkání u příležitosti 30. výročí založení klubu Subspace"

Artur: "Co to zase..."

Pickard: "Date, na obrazovku."

Na obrazovce se objeví kuchyně. Žena právě začala šlehat žloutky s cukrem.

Planeta byla pustá.
Život na ní nikdy nevzniknul, voda ji opustila už před miliony let, a většina atmosféry krátce potom. Neměla ani žádný měsíc nebo kamenný prstenec a stážista, který ji zanesl do databáze, se tím ani nechlubil v hospodě.
Na hraně jednoho z bezejmených kráterů seděl robot. Zdálo se, že se do prachu boří o dost víc, než odpovídalo mizivé gravitaci. Na kolenou měl položenou kalkulačkou a čas od času si povzdechl. Konečně došel k výsledku. Číslo mělo desetinnou čárku a spoustu nul.
“Zrovna dneska musím udělat chybu v součtu,” zabručel Marvin.
“Podle tohodle jsem měl už dávno zrezivět.”

Sedíš v restauraci. Hraje hudba. Bohatý doprovodný program.

> rozhlédnu se kolem

Podnik se jmenuje Restaurant na konci vesmíru. Konferenciér odpočítává čas zániku všeho.

> čeho všeho zániku?

Světa, jak ho známe.

> co mám dělat?

Chce to klid. Ford, Zafod i Trilien se dobře baví. Zvoní telefon.

> zvednu telefon

Volá Marvin. Marvin se dobře nebaví. Čeká v garážích. Věčnost. (Plus mínus týden.)

> vážně je svět u konce?

Ano.

> nejde s tím něco dělat?

Užít si to.

> myslel jsem, jestli nejde začít nový svět

Ten už je na cestě.

> jakto?

Byl stvořen omylem při školním pokusu jedné dívky. Už je blízko svému třesku.

Poté, co Vít Vújagig (podle některých) úspěšně odhalil záhadu, kam mizí všechny ztracené propisovačky (údajně prchají na svou zaslíbenou planetu plně přizpůsobenou propisovačkovému typu života), začalo mu vrtat hlavou, kam mizí všechny ztracené gumy. Ukázalo se, že gumy jsou mnohem obezřetnější než lehkomyslné propisky, vytrácely se bez cvakotu a stopy za sebou mazaly opravdu dokonale. Trvalo několik let usilovného průzkumu a sterých úplatků než ho pátrání zavedlo do rozlehlých pouští Proximy Centaury b. Oslnivě bledé město, které zahlédl z oběžné dráhy, během přistávacího manévru zmizelo. Vít Vújagig vztekle praštil pěstí do ovládacího panelu. Gumy uměly své sídlo přemístit opravdu pružně.

Nad vchodem Milliwayova Restaurantu na konci vesmíru zářil nápis "Zavřeno pro soukromou akci". Vrchní číšník Garkbit zvědavě pokukoval po hostech. Seznam obsahoval pouze jediné jméno, ale přesto bylo uvnitř rušno.

Kolem stolu jich teď sedělo patnáct, muži a jedna žena. Dva nápadně podobní chlapíci o něčem vášnivě diskutovali. Jiná skupinka mířila svítícími tyčkami na Pangalaktický megacloumák a dohadovala se o jeho složení. Ten v klobouku nabízel ostatním želé bonbóny a další dva se pokoušeli skloubit elektrickou kytaru s dřevěnou píšťalkou.

Nejpodivnější byly ale jejich cestovní lodě. Garkbit něco podobného nikdy neviděl. Všichni přiletěli v něčem, co připomínalo malou modrou krabici.

"Co sakra myslíš tím, že jsou pryč?"
Chovatel kytovců akvária Zoologické zahrady v Londýně se potil jako příslovečná děvka v kostele. Ještě dnes ráno krmil svoje svěřence makrelami a oni se mu za ně odvděčili obzvlášť komplikovaným trikem. Vlastně si ani nevzpomínal, že by ho delfíny někdy učil. Na odpoledne už bylo naplánované nové představení pro veřejnost. Jenže teď byla nádrž prázdná, a ředitel na pokraji infarktu.
"Museli to udělat nějací ti pošahaní bojovníci za práva zvířat," soptěl: "nenechali nějakou zprávu?"
Chovatel mu nervózně podal promočený lístek: "Jen tohle."
Děkujeme za všechno, stálo na něm, a prosím, zhasněte po nás.

Bill seděla v TARDIS před velkou tabulí. Doktor zamával ukazovátkem.

"Co je tohle?"

"Brambora?"

"Ano, Sontaran. Jak poznáš Dáleka?"

"Vypadá jako pepřenka."

"To už bude pozdě, stačí slyšet "VYHLADIT". Co sochy?"

"Pozorovat a nemrkat."

"Správně! Co tenhle?"

"To vypadá jako... já?"

"Anebo přestrojený Zygon, nikdy nevíš."

Další list byl prázdný. Bill povytáhla obočí.

"Když máš pocit, že jsi něco zapomněla, je zle."

"Ale takový pocit mám pořád!"

"A teď to nejdůležitější - co uděláš, když někdo začne recitovat poezii?"

"...poslechnu si ji?"

Doktor udeřil ukazovátkem o tabuli. "Utečeš na konec vesmíru, pokud je ti život milý! S vogony si nebudeme zahrávat!"

„Ó fretná chrochtobuznosti, tvé mikturace jsou mi co zprudlé žvastopunksery na plzné včele. Vážení studenti, dovolte mi, abych vás touto ukázkou přivítal na přednášce věnované vogonskému básnictví.
Jedná se o třetí nejhorší poezii ve vesmíru. Ale kde má kořeny? Jak jí rozumět? To jsou otázky, na které se pokusím krátce odpovědět.
Zdrojů je několik, nejvyšší procentuální zastoupení má samotná slovní zásoba Vogoňanů. Další vlivy jsou minoritní, ale nezaměnitelné.
Domnívám se, že veškerá slovní zásoba obsažená ve zmíněných zdrojích byla zpracována vogonským centrálním počítačem, jehož jedna část, generátor náhodných slov, vytvářela knihy veršů. To je zároveň důvodem, proč díla nejsou autorizována.“