DMD č. 29 pro 29. 4. 2013. Téma: Rodná hrouda

Obyčejní vesničané, kteří se chtě nechtě stali udatnými bojovníky, vesničané, kteří se stanou hrdiny písní o síle a odvaze, vesničané, kteří najednou nevědí, co dál, právě oni opatrně kráčejí troskami své vesnice. Země, která pila krev a polykala popel, je zemí jejich minulosti, nikoli ovšem zemí jejich budoucnosti. Alespoň ne té blízké.

Zeyra v dlani pevně stiskne přívěsek ve tvaru srdce. Bylo by tak snadné zahodit ho tu, pohřbít s ním svázané vzpomínky tam, kde vyrostli a odkud dávno museli odejít. Ale ona nechce.

Přinášelo naději v době válek, a naději přece nastoupivší mír jen tak nezahodí.
Nepustí ho.

Odcházejí...

Tak, takhle jsem si návrat domů nepředstavoval. Žel mnohdy se představy velmi liší od reality. Ale kam jinam se podít, když svět okolo stojí jen pro pláč? Kam jinam, než tam odkud člověk vzešel. Kde učinil první krůčky životem. Kde poprvé okusil zakázaného ovoce?
Táži se pak, zda ten domov, je vskutku mojím domovem. Zda ten kraj je vskutku mojím krajem. Zda dům, jenž považoval jsem za svůj, je stále ten můj, kterýž tu byl a v dětství útočištěm byl mým? Vracím se vskutku domů? Či jen do sna. Sna dětství, nadějí, lásek a proher.
Jsem na začátku. Kam dál?

Jednoho dne, před mnoha staletími, přišli Oni. Nikdo nevěděl, kde se vzali, co byli zač ani co chtěli. Jisté bylo jen to, že během několika málo hodin zabrali Zemi. Lidstvo tehdy prchalo velmi narychlo v primitivních vesmírných lodích první generace. Jen myšlenka na odvetu pomohla hrstce přeživších přežít v prázdnotě vesmíru.
A nyní nastal čas, aby se děti Země vrátily domů.
Na orbitě se vznášela potlučená výsadková flotila.
„Výsadek započne v čase T+30.“ ozval se z interkomu rozechvělý hlas.
John McLaughin zkontroloval akumulátor plasmové pušky a začal se soukat do výsadkové kapsle.
„Zajímalo by mě, jak třeba voní takový les…“

Simbacca vždycky vnímal Miu Leptonis IV jako svůj náhradní, ale vlastně o dost lepší domov.
Těžko se mu divit, když to tak podobně měla drtivá většina obyvatel té malé a dobře schované akademie. Sebelepší kolektiv samozřejmě nemohl vykompenzovat fakt, že byli všichni shodami náhod vytrženi ze svých rodných světů a bydleli teď na nejdeštivější planetě galaxie, tedy alespoň do doby, než enkláva povýšila na další úroveň. Do doby, kdy se tamní kolektiv rozrostl cestou nejpřirozenější, do doby kdy se jedné z obyvatelek narodil zdravý a navzdory otci ve všech směrech normální přírůstek.
A komu? To je přece tajemství, děsně tajný...

V hospodě na rozcestí vedli tři starci spor o vznik jejich světů.
„Ten můj vznikl ze zpěvu. Vyzpívali jsme si ho kdysi dávno pod Ilúvatarovou taktovkou. Byl jsem u toho.“
„Moment. Můj svět, můj druhý svět, ten kde jsem byl na návštěvě, ten který jsem pomohl založit, zkomplikovat i zachránit, ten přece taky vznikl ze zpěvu. Netušil jsem tehdy, že lvi dovedou zpívat. Vůbec jsem věděl málo."
„Ale kolegové, nehádejte se. Buďte rádi, že má ta vaše hrouda slov a příběhů takový pěkný počátek. V naší pozemské mytologii si musíme často vystačit s mrtvolou nějakého obra a jeho tělními tekutinami.“

Pro pana Pumpu byla rodná hrouda víc než jenom terminus technicus pro pár hektarů obyvatelného prostoru. Byla to krev jeho krve, tělo jeho těla, potažmo tělo všech ostatních golemů stejného původu. Pokaždé, když se rozbil na novém místě a slepili jej novým jílem, nasál s ním trochu genia loci toho místa.
Proto se ho velice dotklo, když se dozvěděl, že kdesi na dálných stepích nějakým rudochům (asi vysoký obsah železa) prý národ přezdívaný bledé tváře (a tohle bude kaolín) berou jejich půdu, orají ji, pokrývají ji spletí vlakových kolejí a betonovou slupkou.
V tom roce Apači kolonizátory z území vytlačili.

Byl jsem stvořen z hlíny. Hlínou jsem byl a hlínou bych zůstal, nebýt Hrnčíře, jenž nicotě vtiskl duši a přetvořil tak představu ve skutečnost.
Země mě brzy opět pohltí. Džbán praskne a pokud byl prázdný, zbude jen prázdnota.
Na změnu tvaru ještě není pozdě, dokud nebudu vložen do plamene. Pak mě přebytečné dutiny roztrhají na kusy. Chtěl bych se změnit. Ale samotnému se mi to nikdy nepodaří.
Často pátrám, zda na sobě neobjevím Hrnčířův podpis, abych měl jistotu, že Hrnčíř není pouhou smyšlenkou, dílem mé fantazie. Jenomže ho nenacházím – možná proto, že žádný podpis neexistuje.
Třeba jsem tím podpisem já.

Kde já jsem se narodil? Snad v kopci, snad v jeskyni? Či jako krtek v díře? Nebo snad pták v hnízdě? Jeden neví, co si má myslet. Ti mu řeknou, že je z bříška, ti mu řeknou, že je ze semínka. Ti mu řeknou, že je z Ostravy, ti mu řeknou, že ho čáp nosí. Tak jak to teda je? Kde a jak jsem se narodil? Nakonec mi řekli, že je to úplně jinak. Narodil jsem se v nemocnici, čáp u toho sice byl, ale namalovaný na zdi. Vyrostl jsem ze semínka a vajíčka a v maminčině bříšku. V Ostravě.

„A či si mi tu, Pištík môj?“
„No a kde by som mal byť?“
„No veď ja len tak, či si za Ančou nešiel.“
„Anču mi ani nespomínaj. Minule si vymyslela, že budeme po nejakej rodnej hrude chodiť. Potom mapu Slovenska vytiahla a špendlíky do nej pichala, že tu pôjdeme a hentam a ešte dakde. Čo som ja krepý, takto hore dole chodiť?“
„Dobre si povedal, Pištík môj, súvisle, až mi je to divnô.“
„A ešte som jej povedal, nech sem k nám príde, že miesto hrudy sa o našu hruď môže oprieť a s tým rodením tiež niečo vymyslíme.“

Hvězdy bledly a nemilosrdný sluneční svit se vkrádal na zemi. Všichni pásovci si už dali dobrou noc s mámami pásovkyněmi a poklidně pochrupovali zahrabaní pod schody. Vše čekalo připravené na příchod mistra.
Vrata se rozeskřípěla přesně dle scénáře a technických regulí a do sklepení chvatně elegantně vpluli nevěsty i hrabě Drákula.
„Má rodná hrouda,“ zadeklamoval dramaticky a nadzvedl víko bedny.
„Jé!“ vykvikl návštěvník v montérkách a dal se na útěk. Drákula se jen s řevem ohnal, ale neměl šanci. Se slzami v očích pohlédl na krtinec uprostřed lůžka.
„Krtku, to ti nedaruju!“
Hejno netopýrů se neplánovaně rozlétlo do záře dne.

„To jsem rád, žes přišel na to, co tvému stroji chybí, budeš se moci vrátit domů…“
„Jak to víš?“
„Já se dnes také vrátím domů.“
Malý Princ se podíval vzhůru. Vysoko na nebi byla jeho malá planetka se třemi sopkami, beránkem a květinou. Bylo mi najednou smutno.
„Víš... moje květina… jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká. Má jen čtyři trny, aby ji chránily proti světu…
Tak… to je všechno…!“

Dnes je tomu již kolik let. Někdy se mi po Malém princi stýská, když se ale podívám na oblohu, vím, že je doma a všechny hvězdy se pak tiše smějí.

„Jsi to ty, Morgaine?“ zašeptal a stiskl mou dlaň, „Nevidím tě Morgaine. Stmívá se snad? Zavez mě do Avalonu, tam mi můžeš vyléčit ránu. Zavez mě domů.“
Pohladila jsem ho po vlasech a závojem mu setřela slzy. Měl pravdu. To Avalon byl naším domovem. Ne Tintagel, ne Camelot. A teď, na konci svých dní, se Artuš znovu setkal s Bohyní, kterou prve zavrhl.
„Už mě nikdy neopustíš, že ne?“ zeptal se vystrašeně.
„Už tě nikdy neopustím, bratře můj, má lásko,“ odpověděla jsem tiše a políbila ho na čelo.
Mlhy se zvedly a slunce ozářilo břehy Avalonu, když Artuš vydechl naposledy.

Deset let. Deset dlouhých let - a všechno to byl prázdný čas. A přece ne promrhaný.
Deset let dnů a nocí, krátkých, dlouhých, tisíce tisíců kroků a jediný smysl toho všeho byl tento okamžik, cesta zpátky domů, na svou rodnou hroudu, k rodině, všemu známému. Něco se možná změnilo, ale to on taky.
Dřív si myslel, že tu cestu podniká kvůli cíli. Pak kvůli cestě samotné. Jenže pravým účelem byl návrat; vždyť teprve, když se vzdálíme, je možné se navrátit zpátky.
Zbýval poslední kopec, poslední kousek klikaté pěšiny, než se ukáže vesnice.
Poutník si povzdechl, usmál se a znovu vykročil.
Domů.

Narodila se na Shinonu, v městě světel. Je to prý nejkrásnější planeta soustavy, ale ona si na život před Akademií vlastně skoro nepamatuje.
Vždycky se považovala za chmýří nesené větrem – nechala se nést kamkoliv, hlavně když zůstávala v pohybu. Usadit se, zapustit kořeny – to znamenalo pomalu zemřít, a Inara zemřít nechtěla. Navštívila mnoho planet, centrálních i těch na samém okraji, ale stále nenacházela, co hledala; ani odpověď na otázku, co vlastně hledá.
Pak si od válečného veterána najala jeden z člunů jeho lodi.
A všechno se změnilo.
Pořád byla jen pápěřím na křídlech větru – teď se ale měla kam vracet.

"Tati, proč pořád musíme jezdit na tu chatu?", zeptal se malý Zdirad Zlámaljelito.
"Je naše a tak se o ni musíme starat", odvětil Pankrác.
"Tak ji prodejme a kupme si lepší auto, jeďme k moři..."
"To ne, tady je to má rodná hrouda..."
"Táta si vymýšlí, narodil se v porodnici", vmísí se Jenovéfa.
"Neznevažuj to, JZZ", opáčí Pankrác, který ji tak oslovuje jen v případě naštvanosti, "víš jak to myslím. Sem jsem jezdil už jako miminko se svými tátou a mámou. A mám k tomu kusu země tady citový vztah. Pojď, Zdirádku, zryjeme spolu ten záhonek, i tvoji rodnou hroudu."