Nepokradeš lekníny paní Vytáčkové

Magdalena Vytáčková měla nejhezčí zahrádku z celé vesnice. Ne snad, že by ji to tolik bavilo, ale šlechtitelskou stanici bílých tygrů jí manžel se synem zakázali. Prováděla pokusy s barvou květů u čeledi Astraceae a v rybníčku pokrytém pestrobarevnými lekníny chovala vlastnoručně vyšlechtěné plemeno masožravých žab.
Nocí se rozlehl strašlivý řev.
Zase mi někdo krade kytky, blesklo hlavou Magdaleně. Oblékla si župan a vyrazila na zahradu.
„Nepokradeš, Kájo, nepokradeš. To bys ty jako ministrant mohl znát. A dodržovat,“ kárala babka výtečníka. „Desatero přikázání je smlouva s Pánem Bohem.“
„J-já vím,“ popotáhl chlapec se zkrvaveným prstem. „Když ona Zuzanka chtěla leknín...“