Magdalena Vytáčková

Magdalena se posadila na lavičku u pomníku padlých. Natáhla nohy před sebe a zakroutila palci. 

"Odpočíváte, Vytáčková?" zahlaholil předseda.

"Odpočívám, odpočívám. A co ty tady, neznaboh u kapličky?" kývla Vytáčková hlavou ke svatostánku.

"Jdu si pro radu k Truhlářovum," zabručel předseda.

"Nechoď, starej je zas ožralej," radila Magdalena.

"Jenže tomu jinej nerozumí," vjel si rukama na počínající pleš předseda.

"Nervi si ty vlasy, co ti zbývají a svěř se," vybídla ho Vytáčková.

"Já se na ty vaše rady, babo..." Nestihl doříci předseda, protože ho cosi přetáhlo po hřbetě. Upadl.

"Mé rady nejsou druhořadé zboží," zabručela Magdalena a šla předsedu zvednout.

"Prosím vás, máte otevřeno?" ozvalo se v podvečer ve ztichlém krámu. Magdalena zvedla hlavu od knihy.

"Samozřejmě. Co potřebujete?" zeptala se.

"Dvě kila buřtů, nebo všechno, co vám zbylo. Pečivo to samé, deset limonád a dvě piva," požádala mladá žena. 

"Děláte večeři pro pionýrský tábor?" vyptávala se zvědavá Magdalena.

"Něco takového," odvětila žena vyhýbavě a hned změnila téma. "Máte zajímavou otevírací dobu."

Magdalena se podívala ke dveřím, na nichž visel nápis: Pokud tu nejsme, tak jsme někde jinde. Ještě nikdy se nestalo, abychom nebyli nikde.

"No jo," prohlásila rozšafně a mrkla na dívku. "Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem."

Malá Zuzanka se nadechla a spustila: "Žil byl jednou jeden král. Ten král si rád hrál. Ministři ho milovali, děti taky. Rodiče na něj potají nadávali, tak jako táta na předsedu, když ho neslyší...

Jednou ho ministři poslali na velké pytlové závody. a tady začíná naše pohádka! Do pytlů!"

Děti se postavily k pytlům. "Zavřít oči!" nařídila Zuzanka. Začala obcházet řadu a počítat. "Ten nebo ten. Kdo bude? Pepa, Josef, František?"

"Já nechci!" vypískl František, když ucítil čelenku s korunkou. Chtěl utéct, ale spadl.

"Král táhne věží. Na korunku mu sněží!" vykřikly děti a přeskupily se. Zuzanka dala korunku Pepovi.

"Dítě moje nešťastný!" spínala ruce Růžena Vopršálková, když její dcera zakopla na schodech před krámem a upadla. S dítětem upadly i tři jogurty, které nešťastnice zrovna strkala do tašky. Byly jahodové.

"Alenko! Jsi celá?" zajímala se matka. 

"Mám jogurt v koleni!" kvílela dívčina. Z rány na koleni odkapával jogurt smíšený s krví. 

"Magdaleno!" křikla paní Vopršálková. "Prosím vodu a dezinfekci. A kartáček!"

"Kartáček ne!" bránila se Alenka.

"Neboj, bude to bolet jen chvíli," uklidňovala Alenku Magdalena Vytáčková. 

"Drž!" přikázala matka. Z následného řevu by ohluchl i mrtvý.

"Děvče, ty nikdy nepracuj jako prodavačku, Tu bolí nohy pořád," prohlásila matka suše.

"Magdalenkó! Magdalenkóóó!" křičel Bohumil Vytáček z domečku se srdíčkem.

"Ano, Bohoušku?" zeptala se sladce Magdalena.

"Došel papír! Přineseš mi z domu?" škemral Bohouš.

"Nemáme," odvětila manželka.

"Krám je vedle," nedal se Bohouš.

"Přijde zítra. Zuza zapomněla objednat," zněla odpověď jeho ženy.

"A to si mám kvůli děravé hlavě naší Zuzy utírat pr... zadek," opravil se Bohumil, "rukou?"

"Utři se mechem. Listím, trávou, jehličím," dostalo se mu vlídného doporučení.

"Nedělej si ze mě legraci," kňoural Bohuš.

"Nedělám. Tuhle jsem četla knížku, kde o tom psali. Jak jen to tam... Už vím. Utírali se levou rukou. Proto si dnes podáváme čistou pravici."

Magdalena Vytáčková byla na procházce. V líném letním odpoledni odmítala dělat těžší práci než načumování přes plot sousedům. Velice inspirativní a poučné rovněž bylo obrátit oči k nebesům a počítat oblaka.

"Dnes nebude pršet," zabrblala nespokojeně, když byla s prohlídkou nebeské báně hotová.

V tom se to stalo.

Hromová rána. Po ní menší dřevěné rány dopadajících prken korunované jedním "Kurník šopa!" 

Magdalena otočila hlavou. Zaposlouchala se do proudu nadávek. Vyrazila. 

Zdroj hluku objevila záhy.

Starý Vomáčka se hrabal z trosek kurníku a nadával, až se hory červenaly.

"Kurník v prdeli, babo!" nadával, když si všiml sousedky pohodlně opřené o vrata.

"Dobrý den, Magdalenko," pozdravil pan František Zlatohlávek a tiše za sebou zavřel dveře.

"Dobrý den, Františku. Jak vám mohu pomoci?" zeptala se s úsměvem Magdalena Vytáčková.

"Boženka mě k vám poslala, protože doma došla káva. Potřebuje ještě nějaké jiné drobnosti, tady mi to napsala," podával František Magdaleně lístek.

"Je mi líto, Františku, kafe došlo i nám. Ostatní tu mám," řekla Magdalena omluvně.

"Co se dá dělat," pokrčil František rameny. "Budu muset k Židovi." 

Oči bělovlasého pána zajiskřily pobavením. Šibalsky se usmál. "Cikorku máte?"

"Samozřejmě. Speciálně pro vás. Vnučka vám na ni nakreslila kytičku," podala mu Magdalena plechovku s namalovaným tulipánem.

!!!HORKÁ NOVINKA!!!
Rostlinné chiméry za polovic a ještě míň!
Když koupíte, neprohloupíte!
Dekorativní i jedlé!

„Dobrej den, Vytáčková!“ pozdravil Vincek.
„Dobrý den, Vincku,“ odpověděla Magdalena. Posunula květináček se sloupcovitým kaktusem, ozdobený na vrcholu zářivě žlutým kulovitým druhem.
„Jdu si pro nějaké ty vaše chiméry,“ prohlásil obecní pasák dobytka.
„Přeješ si chiméru na ozdobu nebo k jídlu?“ ptala se Magdalena.
„Pro mě k žrádlu, mámě na parádu.“
„Dobře. Tak pro tebe tu mám kilo nektarinek, to jsou broskve bez chlupů, tetraploidní mandarinky a beztrnné ostružiny. Mámě nabídnu tyhle roubované fešáky,“ ukázala Magdalena na kaktusy, „nebo meristémovou chiméru, buk s barevným listím…“

„Koulelo se koulelo, červené jablíčko,
Komu ty se dostaneš, má zlatá Ančičko?
Koulela se koulela dvě naproti sobě,
Komu bych se dostala než můj milý tobě!“
Pořvávala parta opilců na silnici pod kulturním domem. Kouleli před sebou popelnici. Zvonění kovu na dlažbě budilo obyvatele okolních bytových domů. Přesto se nikdo neozval.
„Koulelo se koulelo červené jablíčko!“ začal znovu opilec.
„On je zelenej!“ přerušil ho druhý.
„A bude blejt!“ prohlásil třetí a kopl do popelnice, čímž ji poslal směrem k místnímu vzdělávacímu ústavu.

„Takhle nějak to bylo,“ prohlásil muž v krámě.
„Aha, tak proto nám tu dělá zlou krev,“ prohlásila Magdalena.

„Pětadvacet vajec a přírodní barvivo!“ křikla žena, která do krámu vtrhla jako povodeň, nepozdravila a ještě udeřila rukou o pult.
„Hned to bude, milostivá,“ uklonila se Magdalena s úlisným úsměvem. Něžně položila na pult plato vajec a začala šmejdit po obchodě.
Na pultu se záhy začala kupit hromada věcí. Půl kila cibule, hlávka červeného zelí, sáček s kurkumou, svazeček čerstvého špenátu, pytlík mražených borůvek a lahev octa.
„Tady to máte, milostivá. Dubovou kůru bohužel nemám,“ omlouvala se Magdalena.
„Vy si ze mne děláte legraci nebo co?!“ vypěnila ženština. „Já se honím kvůli vajíčkům pro koledníky a vy mi donesete zeleninu!“