Ospalé poledne

Polední slunce zaklelo všechno do chvějivého horkého ticha, jakoby se na chvíli zastavil čas. I ptáci umlkli a klímali ukryti ve větvích. Donu pomalu přemáhala malátnost. S přivřenýma očima pozorovala ústřičníky brouzdající se v bahně jako v tekutém zlatě, volavka schovala ospale hlavu pod křídlo. Ozval se lelek, nad hladinu vyskočila ryba. Stromy v zátoce se naklonily blíž a objaly ji ve své náruči.
A pak si vzpomněla na tu druhou Donu, která právě odpočívala pod baldachýnem v dusné navronské ložnici, na znuděnou, povrchní ženu, která neměla ani potuchy o téhle zátoce, a zatoužila se nikdy do starého života nevrátit.