Někdy si říkám, jaké to je být ve vaší kůži. :-)
Téma pro 4. 4. 2014: Cizí kůže
Toto téma bude uzavřeno 4. 4. 2014 v 23:59.
Bodíky můžete sledovat zde.
Nezapomeňte si přečíst FAQ.
V případě nejasností konzultujte Pravidla.
Na jezírku plaval můj zatoulaný míč.
„Princezno, já ti ho vrátím, chceš,“ zakvákalo cosi z rákosí.
No nazdar, žabák, velký, hnědý, ošklivý.
„Chtěla bych, vrať mi ho, prosím.“
„Ale něco za něco – za odměnu nechci nic jiného než to, že mě políbíš.“
Představa, že líbám žábu, sice vůbec příjemná není, ale snažím se přetvařovat.
„Dobrá, tak už mi ho přines.“
Pár žabích temp a míč už mám v ruce. Také žabáka na klíně.
„Teď, princezničko, splň svůj slib,“ ozvalo se skřehotavě.
Když to musí být… Políbím žabáka, a najednou je ze mne krásná zelená rosnička.
Konečně jsem ve své kůži.
Pro taliu
Jaké je to být v cizí kůži? A jaké je to nebýt ve své kůži?
Občas nejsme sami sebou a občas jsme až příliš sami sebou. Občas bychom rádi byli někým jiným, abychom ho pochopili.
Protože pochopení je tak důležité.
Bez pochopení to zkrátka nejde a když není pochopení, nemůžeme být pořádně vcítěni do druhého. A když se nemůžeme vcítit, nastává smutek. Smutek, který nemůže přejít, dokud druhého nepochopíme.
Protože pochopení je tak důležité.
Ale jak pochopit? Jak se vcítit?
Rádi bychom, tak moc bychom rádi Ale někdy milujeme i když nechápeme, protože chápeme/cítíme všechno ostatní co chápat lze.
(někdy okolo roku 1900)
Za nejvyššího přílivu uronit do moře sedm slz...
Stála po pás ve vodě a připadala si unaveně, jako by tržní hodnotu měla její kůže a ne cizí. Neplakala. Jen vlnám odevzdala pocit osamělosti a stesku, jindy hluboko pohřbený.
Jenže koho by to lákalo? Selkie masochistu?
Když se obracela k odchodu, málem do něj narazila. Oči měl tmavé a usměvavé. Hladily pohledem.
Ale jen do chvíle, než se Jessie vynořil zpoza útesu a zamával jeho kůží jako kapesníčkem. „Já věděl, Adlerová, že jako neuspokojená ženská zaválíš!“
Nahému muži věnoval hodnotící pohled, pak zářivý úsměv.
Ten delfínodlak v Řecku mu evidentně nestačil.
Trocha informací o Selkies v angličtině ZDE
"Tichošlápku, jsi si jistý, že je to dobrý nápad?" zašeptal James. Jeho vykulené oči vypadaly za brýlemi jako obří skleněnky.
"Ty se bojíš!" uchechtl se Sirius a Petrův nervózní smích zazněl jako ozvěna. "Neboj se, Náměsíčník by mě přeci neotrávil," zamrkal Sirius.
Lupin se nesmál a soustředěně odměrkou nabíral lektvar z kotlíku. Uprostřed jeho bledého čela visela vráska jako připomínka úplňku.
Podal Siriusovi páchnoucí džbánek. Sirius jej nonšalantně uchopil a jedním douškem vyprázdnil. Poté se pokusil stejně nonšalantně odpotácet na záchod. Ostatní Pobertové napjatě hypnotizovali dveře kabinky.
Po chvíli ven vyšla zelenooká zrzka a oslnivě se usmála.
"Jsi ztracen, Srabusi!"
Kdo to neviděl, tomu to nic neřekne. Těm, co to viděli, to nejspíš řekne ještě míň.
Beznaděj. Apatie. Nechuť k čemukoliv.
Cítila z něj všechno a nic, tak nečitelný a tak zřejmý. Rozhodla se v okamžiku, přijede za ním.
Telefon jí vypadl z bezvládné ruky na postel. Zírala do stropu. Vlasy měla poházené okolo své hlavy jak sluneční paprsky. Rámovaly její bledý obličej na kterém nebyla znát jediná stopa emocí.
Nesnášela cestování víc než co jiného, ale...
Už dlouho ho neviděla.
Bude si muset zabalit.
Trvalo jí to několik hodin. Každou svou knihu brala v potaz, žádná nemohla být opomenuta. Výběr nebyl jednoduchý a nakonec zacvakla dva plné kufry.
Před odchodem si natáhla světlé jelenicové rukavice.
Má prvotina byla víceméně autobiografická, ať už jsem novinářům tvrdil cokoli. A pak konec. Nejdřív jsem to považoval za tvůrčí blok. Pak jsem si uvědomil, že je to horší. Tvořit jsem neuměl nikdy. Nedokázal jsem se vžít do role někoho jiného. Jak bych taky mohl? Nikdy jsem nikým jiným nebyl.
Zbývala jen jedna možnost. Trochu středověká, ale co mi zbývalo? Nevěřil jsem, že ta ženská opravdu existuje, dokud jsem nestál před ní. Na nic se nezeptala. Nejspíš o mně věděla víc než já. Múza. Sundala z háku za ní několik kožených přehozů s pár přísadami navíc. Přehozů z lidské kůže.
Drabble na dvojdíl "A Canterlot Wedding" s mou oblíbenou záporačkou královnou Chrysalis.
„Zdá se vám princezna Cadance ve své kůži? Mám dojem, že je něco špatně.“
„Ne, co by s ní mělo být? Bude překrásná nevěsta! Nebuď zase podezíravá Twilight a užívej si to! Vždyť se tvůj bráška žení!“
-------------
„Tento den bude perfektní, všichni se mi budou klanět a obdivovat mé šaty. A ani netuší, jaká je pravda.
Ach, kdyby věděli, tak by se začali bát. A až moje armády zaútočí, splní se mi sen a Equestrie bude má!“
--------------
„Ach, drahý můj, kde je ti jen konec? Jsem tu zavřená a samotná. Dnešek měl být perfektní a já měla být šťastnou nevěstou.“
Není to sice originální fandom, ale nevěděl jsem, jaký použít...
„Sakra.“
Dlažební kostky, toto novodobé prokletí Londýna, protivně klouzaly v mlžném oparu.
Blížil se večer a odbočit do zapadlejších uliček rozhodně nebyl dobrý nápad. Za osamělým chodcem se už počínaly plížit nezřetelné postavy, těžko říct, kdo z nich může být lupičem, kdo prostitutkou a kdo strážcem zákona.
Muž se s dalším zaklením zastavil. Dlažba sice klouzala, ale jen málokdy skrývala louže až po kotníky hluboké, tak jako zde. S dalším krokem se zapotácel, platil takto za minulou, prohýřenou noc a i další věci…
„Pane? Jste v pořádku?“
„Jsem v pořádku, opravdu, jen nejsem zrovna ve své kůži,“ opáčil Dr. Jekyll…
"Takže, ty jsi shapeshifter."
"Jo."
"Ty tedy zabíjíš lidi jejichž podobu pak bereš na sebe, jo?"
"Cože?! Ne!"
"A jak to, prosím tě, asi děláš?"
"Ne každý měnič musí zabíjet ty jejich podobu na sebe chce vzít, ono většinou stačí podívat se jim do očí, víte?"
"Fajn, takže teda berete na sebe podobu cizích, abyste mohli zabít někoho, ke komu mají oni přístup?"
"Erm, ani to ne. Proč by to někdo vůbec dělal?"
"Dobře, můžete nám tedy pane Shapeshiftere říct, proč na sebe berete podobu jiných?!"
Měnič se začne lehce červenat. "Víte, já chci taký být roztomilý a líbit se."
A původně to mělo být docela jinak
