Ztraceni v čase

Šli dlouhou temnou chodbou. Ve světle skomírající pochodně stěží viděli, kam šlapou. Šli již dlouho. Oběma starším mužům začínalo docházet, že se ztratili. Zatím spolu mluvili jenom v myšlenkách, nechtěli mladšího přítele zbytečně děsit.
Nakonec to byl právě on, kdo vyslovil krutou pravdu.
„Neztratili jsme se, Danieli?“
„Pravděpodobně,“ ucedil Daniel skrz sevřené zuby. „V časových tunelech to není nic neobvyklého.“
„Co budeme…,“ nedokončil Marek.
„Tiše,“ řekl Jaroslav. Položil Markovi ruku na rameno.
Daniel se pokřižoval. Vyslal střelnou modlitbu k nebesům.
„Myslím, že byste uvítali mé služby,“ ozvalo se za nimi pobaveně. „Nechte velení na mě, vyvedu vás.“
„Vraspíre…,“ vydechl Daniel.