DMD č. 5. pro 5. 4. 2014. Téma: Velení nech na mně

Povolání kaskadéra mi začalo úplně náhodně, když jsem rozvážel pizzu všem známým režisérům. Měl jsem u nich respekt, protože jako jedinej jsem od nich nechtěl podpis. A když někdo na place onemocněl nebo chyběl, dostal jsem malou roličku. Jednou jsem hrál rozvozce pizzy, takže jsem se ani nemusel převlíkat.

V dubnu 1986 mi tahle práce byla osudnou, když Nicco zastupoval našeho Peta. Pete to měl před kamerama vždycky dobře zmáklý, věděl co přijde, nenechával nic náhodě. S Niccem vzádech jsem do hodiny přišel o ledvinu a plnou citlivost v nohách.

Při tom kousku jsem totiž nevěřil ani jemu, ani sobě.

Lucien se protáhl a odložil další listinu, kterou mu Laureen podala na rostoucí hromadu těch, co počkají. Alfred, jehož výraz se od chvíle, kdy 'ctěná lady' vešla, stával stále nesouhlasnějším, se neudržel:
"Vaše Milosti, farář Brigham slouží věrně na této farnosti již celá desetiletí, Váš otec by jistě..."
Lucien ho pohybem ruky zarazil. "Děkuji, Alfrede, myslím, že bychom si s Lady Laureen dali čaj."
Majordomus stiskl rty a opustil místnost.
"Bude těžké přesvědčit někoho, kdo sloužil v domě už když jsem byl v peřince, že moje ruka je stejně pevná a moje slova stejně platná, jako byla otcova," poznamenal Lucien.

Teraz pôjdeme doľava.“ Vyhlásila rozhodným hlasom žena na sedadle spolujazdca.
„Do toho poľa plného kukurice? “ uškrnul sa jej manžel.
„Tak... doprava.“ opravila sa s ľadovým kľudom.
„Čoto?“ Auto sa ľahko nervózne zaškubalo, ale pokračovalo rovno.
„No pretože niekam už predsa zabočiť musíme.“ odpovedala, nešťastne sledujúc odbočku, ktorú práve prešli.
„Počuj, tak som sa zamyslel. Prázdna nádrž a štyri hodiny na ceste sa mi určite snažia niečo povedať.“ozval sa po chvíli ticha muž.
„Nooo?“
„Aby si to velenie nechala na mňa.“
„Žiaden problém!“ odvetila manželka.
„Ech?“
„Za predpokladu, že ma necháš šoférovať.“ Usmiala sa sladko. Na najbližej križovatke zatočili doľava.

"Jsi si vážně, vážně jistý?"
"Jasně, zvládnu to. Vždyť zatím jsem tě nikdy nezklamal. Tedy, kromě pár případů. Ale to nikdy nebyla moje chyba. A když byla, tak jsem se omluvil. A když ne, tak nikdy nešlo o nic vážného. Přece mě znáš. Jak jde opravdu do tuhého, je na mě spoleh. Vážně. Jsem úplný svatoušek. Vím, jak ti na tom záleží. Budu hodný a neudělám žádnou hloupost. Zkus mi tu důvěru dát, abych měl šanci dokázat ti, jak jsi pro mě ve skutečnosti důležitý."

*

"Máme problém. Volal Tom."

...

"Cože? Ty jsi nechal Garfielda, aby mu odnesl tu krabici koblih?!"

Dear Luna,

you know there has never been a more devout fan of Wonderbolts than me, right? I'd never dream of diminishing what they did for Equestria. They always were, are, and will be the heroes.
However, your task for me was to build a new offensive aerial unit.
I chose to name them Shadowbolts, partially in homage to you and partially because Rarity tells me it will play up nicely on the Zebras' superstitiousness when it comes to Nightmare Moon.
We'll need every edge we can get to achieve victory.

Fear not, I will not fail.

Commander-in-chief Rainbow Dash

Jeskyně. Člověk by tam neměl chodit, ovšem pokud chcete být sežráni medvědem nebo zabiti bandity, tak směle vpřed.
Mrakoplaš si dodal odvahy a se Zavazadlem v závěsu vyrazil kupředu. Conina natáhla ruku, aby ho zastavila. Síla úderu jej málem svalila na zem. On nikdy nebyl zrovna příkladem mužné síly.
„NE. Velení nech na mě. Ty se jenom snaž neumřít,“ řekla rázně.
„Vždyť ty jsi ženská!“
„To ty tady nosíš šaty…,“připomněla mu Conina.
„To nejsou šaty! To je róba a nosí ji všichni mágové!“ osočil se na ni Mrakoplaš.
„Když to říkáš…,“pravila a odkráčela s tasenou zbraní do tmy.

Nemá smysl vyjednávat. Takovému požadavku nevyhoví, ať řeknu cokoliv. Tolik lidí prostě nepustí. A nepřesvědčíme ho ničím.
Měl bych jen žádat lepší podmínky. To by mohlo vyjít. A lidi by byli vděční, nemysli si.
I kdyby kdovíproč souhlasil, kam půjdeme? Všude nás vybijí nebo na tom budeme stejně jako tady. Časem se lidi budou chtít vrátit, tady to aspoň znají.
Vážně by bylo lepší domluvit menší dodávky cihel a dobrý přísun slámy. I ty pravidelné oběti by mohly vyjít, kdyby se na to šlo chytře. No nebylo by to lepší?

Nevidím Tvou tvář, ale proč mi připadá, že se usmíváš?

"Tady odboč doprava," ukázala Saskie.
"Jsi si jistá?" zeptal se Radovan se skeptickým pohledem do indikované postranní uličky.
"To je to, co říká mapa," pokrčila rameny.
"Podle mojí navigace bychom měli jet ještě dál," ozval se vedle Saskie hlásek Grety. Saskie ji praštila pohledem, ale Radovan zjevně věřil víc technice.
Když ani po dvaceti kilometrech nenarazili na silnici, ze které kvůli objížďce sjeli, musela blondýna i její smartphone kapitulovat.
"Doufám, že ty dokážeš číst v té mapě správně. Nebo si ji mám položit na volant a posloužit si sám?" zeptal se Radovan trochu kousavě.
Saskie se usmála a převzala velení.

Když dostala Královská družina první možnost zúčastnit se opravdového boje, všichni byli nadšení. Tolikrát zkoušeli proti sobě bojovat na cvičišti, ale nikdy je nepustili do války. A jen proto, že princ Korin byl jediný dědic.

Jenže teď měl projevit svou odvahu v boji, aby se mohl oženit, protože zplodil dítě, které by se narodilo nelegitimní.

Ukázalo se, že vyhrát, neznamená jen bojovat. Když došlo na taktiku, princ zcela propadl. Snad každý z jeho družiny měl chuť říct, velení nech na mně, ale nemohli ho zostudit. To on je měl vést do války. Díky jeho zaváhání zbytečně zemřela spousta jeho lidí.

Můj milý hráči,

V první řadě bys měl vědět, jak moc mě těší, že tě mám. Nejen na své straně. I v téhle hře. Pravda, bylo to trochu překvapení. Vlastně trochu víc. Sám za sebe ale mohu říct, že to bylo překvapení příjemné.
Tohle je začátek. Jak už víš, tahle hra stojí na spoustě rituálů a specifických pravidel. Ale nemáš se čeho bát. Jdeš na to správně. Snažíš se vidět pod povrch věcí a na rozdíl od jiných kandidátů neskáčeš na laciné návnady. Už jsi získal spoustu bodů navíc.
Uvidíme se ve skladišti. A jako vždy, velení nech na mně.

"Jeníku, drobečky? Bude to k něčemu?"
"Máš snad něco jinýho, ségra?"
...
"No moc se mi to nelíbí. Kdo ví, jakej úchyl v tý chaloupce bude bydlet."
"No a kde chceš dneska spát, ségra? A co budeš tady v lese asi jíst?"
...
"Perník? Jéňo, to je divný. Kdo si tak asi postaví barák z perníku? A co bude říkat, až si všimne, že jsme mu sežrali kus střechy?"
"Hele, to už budem za horama. A vůbec, já hlady šilhám."

...
"Ježiš já se z tebe zbláznim! Kam nás dovedly ty tvý slavný nápady? Do kanibalskýho špajzu!"
"Hele, Máňo, to zmáknem. Důvěřuj veliteli."

Neposlouchaj a neposlouchaj, parchanti nevděčný.
Dobře, je pravda, že ho zachránili před fanatikem z Hnutí obrody.
Ale to by jistě zvládl sám.
Je pravda, že ovládají – vzhledem ke své úrovni – překvapivě kvalitní kouzla.
Ale to on taky.
Chovají se, jakoby jim patřil svět. Nemají žádný respekt. Moc si o sobě myslí. Vždyť je jim sotva dvacet. To předpokládají, že bude skákat, jak oni pískají?
Jak ona píská?
To má poslouchat... holku?
Ne, děkuje, nechce.
On bude poslouchat jen sám sebe.
Kdo měl rozum, mohl ho následovat.
Podřídit se jeho autoritě.

Studené oči pozorovaly ze střechy dokonalou oběť. Nehodný byl... sám.

K rybníku se přibatolila ještě neobratně. Nejistě přešlápla, než jednu nožku strčila do vody. Otřásla se, až se zlatě zachumelilo. Kdepak. To nebude nic pro ni. Je to mokré, budiž, ale studené by to být nemuselo.
Zpátky na trávu odběhla bez škobrtnutí.
„Ta je k uňufňání!“ zvolal kdosi. Otočila se. Zničehonic ta podezřelá bytost vytáhla z kapsy papír, tužku a zuřivě začala cosi škrábat.
„Ale, máš talent.“ Tenhle hlas byl jako květy šeříku. „Nechceš se přidat k nám?“
Vykulila očka. „Neboj, půjdu první.“ Šťastně zakvákala.
A tak jdou, cestou necestou, nejdřív Glorie, za ní kulíšek nejmenší a nakonec malá kačenka.

"Vím, co mám dělat. Nejsem už žádnej zelenáč. Jsem starší agent a jako takového by mne měl taky brát. Rozhodně si nestěžuju, jediný, co chci, je trochu víc prostoru, abych mohl dokázat co ve mně je. Musí si uvědomit, že na slepé poslouchání rozkazů je mne škoda. Můj velice výkonný mozek zvládne vyřešit jakýkoli problém, jsem jedním z nejefektivněších vyšetřovatelů z týhle agentury. Vždyť jsem dokonce odmítl vést vlastní tým ve Španělsku! Každý chce přece pracovat s těmi nejlepšími a on prostě je nejlepší. Jenže! Já potřebuju autonomii. Nastal čas vzdoru. A to právě teď!"

"DiNozzo, jdeme!"

"Už běžím, šéfé."

Orkský náčelník Gargaz rytmicky bušil obrovskou sekerou o pódium. Před ním skandovala válečná banda jeho jméno. Opilý svou mocí nikdy nespatřil orka, který se k němu připlížil zezadu s obnaženou čepelí. Sotva náčelníkova mrtvola dopadla na zem, nový náčelník vydal válečný pokřik.
„Waaagh! Teď jsem boss já, Skarfang!“
V tom mu hruď explodovala v chuchvalec krve a kostí. Na pódium se vyškrábal ork s kouřící pistolí.
„A teď jsem boss já!“
„Takovej skrček?! Waaagh!“
Obrovský nob se proti němu rozeběhl máchaje rotosekerou nad hlavou.
Netrvalo dlouho a celý kmen upadl v chaos, každý ork bojujíce za lepší místo v hierarchii.