Až na konec světa

„Tamhle jde.“
„Kdo?“
„No přece ta divná holka.“
„Skutečně? Kde“
„Támhle, vidíte ji?“
„Ano, už ji vidím. Tak tohle je ona? Šílená Merin…“
Už zase se mu posmívali. Byl jediný ze třídy, kdo stále ještě neuměl ten chvat. Rozhodl se tedy trénovat sám.
Tak trénoval. A stejně mu to nešlo. Přemýšlel, že by to vzdal a odešel někam pryč. Ale kam by šel, a sám? „Kdyby tě to přestalo bavit, tak můžeš jít se mnou.“ Ozvalo se najednou za ním. Otočil se, na zídce seděla Merin.
„A kam bychom šli?“
„No, kam asi,“ usmála se, „přeci až na konec světa!“