20. Listovní služby

Zdálo se mi o cínových opičkách, které tak lehounce chřestili lasturami srdcovek...
No nic, už jsem vzhůru. Chci si opatřit knihy, které nebudou tak snadno k sehnání. Kdybych nějak postrčil otce, aby je začal shánět, to už by asi bylo docela nápadné. Je tu ale ta banda co se s ní zná Molver.
Opatřovat knihy dokážou, heh, ale asi ne zrovna ty co potřebuji. Nicméně tipuji, že někdo z nich bude znát nějaké dospělé figury v podsvětí, a tudy by mohla vést cesta jak se k nim dostanu já.
Tipnul bych na toho staršího rváče. Teď jej jen přitáhnout v určitou dobu někam blízko. Takže dnnešní program je - napsat dopis.
Ve světle lucerny, za tichého pochrupování chůvy, si rozkládám psací potřeby na stoličku. Na močit brk do inkoustu, a ... písmenka namalovat na papír.
Vím přesně jak mají vypadat, ale TOHLE! Výsledkem je kostrbatý klikyhák, jakoby jeho autorem byl Xenofax. Kocoure, kocoure, vidíš, tebe budu také potřebovat. Tahle hrůza ale musí zmizet ze světa. Zkusím to znovu a budu se více soustředit.
Pomaloučku maluji T, a, a ne, prostě to nejde - chce to delší tréning. Dnes už jen zlikvidovat znehodnocené papíry, uklidit psací potřeby a spát...

Přes den mi v hlavě uzrál dobrý nápad. Trénovat psaní tak nějak budu, ale čekat až můj rukopis bude obstojný, to tedy ne.
Vypadá to, že v domě je klid, a otec je zrovna venku a vrátí se asi až pozdě v noci. Chůva právě usnula, malinko jí doklepnout do hlubšího spánku - prkotina. Slezu na zem, popadnu lucernu, na kliku už dosáhnu -potichu projdu pokojem a mentálně nakouknu do ložnice.
Nespíme? Ale to nevadí. Vklouznu do její mysli a zafixuju na strop. Proklouznu dveřmi, pokládám lucernu a psací potřeby na stolek, pak si vylezu na postel. Mami, teď mi hezky půjdeš ke stolku a napíšeš mi přesně tohle...
Takový úhledný rukopis - vím, je za ním nespočet pohlavků od domácího učitele. Teď si hezky lehni a spi a pamatuj, že jsi dnes večer nic nepsala, neviděla jsi mne a rozhodně ne v ložnici.
Beru list, vsunu do obálky, nakapu vosk, poklidím psací potřeby a zapátrám v prostoru, kdeže je ten toulavý kocour?
Trvalo to než dorazil, je už hluboká noc, jsem dosti unavený, ale tohle musím provést důkladně. Vložit instrukce do kočičí mysli není jen tak, zvlášť když po něm chci pro něj tak neobvyklou činnost.
Musíš tenhle dopis vzít do tlamy a NIKDE ho neupustit, ani kdyby kolem běžela ta nejtlustší myš. Vyhledat tohodle konkrétního dvounožce. Počkat až bude sám a teprve pak před něj nenápadně položit ten dopis, tak, aby si tě nevšiml. Pak ještě počkat a přesvědčit se, že si toho dopisu všimne a vezme si jej.
Ještěže jsem jako den kdy má přijít napsal pozítří po setmění. Po dnešku budu muset dočerpat energii.

Chtěl jsem odpočívat.
Usilovné škrábání na dveře mi to ale nedovolilo.
Jdu otevřít dveře, než ten rámus zbudí celý dům, a za nimi Xenofax - tedy co z něj zbylo!
Pajdající tělíčko - sotva se ke mě došoural - chlupy vytrhané či umolousané od krve, bez jednoho oka. Kdo ti tohle udělal?
Vnímám nesrozumitelné myšlenky něco o setkání asi s nějakým psem, přes to hrdě hlásí, že psaní doručil.
Kamaráde, kdyby se na lidi dalo takhle spolehnout. Schoulil se mi u nohou.
Neboj, já tě takhle nenechám. Energie ze mne začala sálat skoro viditelně. Rány v kočičím těle se zatáhly, kůže zacelila, kosti zapadly na správná místa a zcelily. Jen na to oko už mi síla nezbyla.
Vylézt do postýlky je skoro tak těžké, jako poprvé...