Kapitola 14 Nečekaná žádost

Když jsem zaslechla kopyta na příjezdové cestě a zahlédla známou postavu v tmavém svrchníku, mou první pohnutkou bylo seběhnout dolů a vrhnout se Edwardovi do náručí. Naštěstí mě ve dveřích včas zarazil hlas rozumu.

Už to dávno nebyl Edward, můj vášnivý milenec ze dnů líbánek, ani laskavý a něžný Fairfax z doby, kdy jsem pod srdcem nosila naše děťátko. Teď to byl Rochester, chladný a ironický anglický gentleman, který i ten nejnevinnější projev citů považoval za vulgaritu.

Klasla jsem na taburet a zhodnotila svůj obraz v zrcadle. Po dlouhé době jsem se uviděla jeho očima a nebyl to věru pohled, který by se mi líbil. Víčka jsem měla z dlouhého pláče opuchlá, tváře povadlé a pleť zešedlou.

Chvatně jsem se pokusila napravit největší škody. Chvíli jsem zvažovala, že použiju trochu líčidel, ale věděla jsem, jak jimi opovrhuje, a i když jsem si byla téměř jistá, že by nic nepoznal, netroufla jsem si riskovat. Místo toho jsem se pořádně štípala do tváří, až se mi do nich podařilo dostat trochu barvy a do očí si nakapala tinkturu z belladony. Než se obraz v zrcadle rozostřil, usoudila jsem, že jsem se ještě nikdy nepřiblížila vzhledu Angličanky tak jako teď. Jestli byla jeho ideálem kostnatá bledulka, dnes ji dostane.

xxx

"Vítejte doma, nejdraźší," podařilo se mi pronést s největší důstojností, jaké jsem byla schopna.

"Děkuji, Madame," odpověděl stroze a já děkovala nebesům, že jsem se prve včas vzpamatovala a v rozrušení se mu nevrhla kolem krku jako malé dítě.

S nelibostí setřel ukazováčkem prach z krbové římsy. Služtička ani starý John se po jeho odjezdu s péčí o dům zrovna nepřetrhli a ani jsem se jim nemohla divit. Rochester ale nakrčil nos, jako kdyby snad z jejich lenosti vinil mne.

"Nebudu Vás svou přítomností obtěžovat dlouho, nejvýš týden nebo dva. Musím zde vyřídit jisté záležitosti panství a rád bych vás požádal o laskavost."

Nedokázala jsem se ubránit vzrušení. Chystá se mě požádat, abych se ujala své role paní domu! Co na tom, že to bude jen na týden nebo dva! Thornfield aspoň na čas ožije, konečně, konečně budu moci dělat to, k čemu jsem byla vychována, to jediné, co doopravdy umím: být dokonalou hostitelkou, rozdávat úsměvy a komplimenty, zábavně konverzovat, možná... možná dokonce i tančit. Rty se mi samy od sebe roztáhly do širokého úsměvu.

"Budete se mnou spokojen," ujistila jsem ho a pokusila se do tónu hlasu dostat všechnu radost, vděčnost - a ano, i lásku - kterou jsem v tu chvíli překypovala.

Zdál se být trochu překvapený, ale také se opatrně usmál.

"To rád slyším, vskutku. Nebudu příliš náročný. V příštích dnech mne navštíví dva tři pánové. Budou to obchodní návštěvy, na jídlo se mí společníci nezdrží. Ale ti lidé nevědí, že na Thornfieldu momentálně pobývá i má manželka a já si přeji, aby to tak i zůstalo."

Zírala jsem na něj - atropin už mi rozostřil pohled - a zmohla se jen na ubohé: "Promiňte, asi vám nerozumím."

"Zkrátka vás musím požádat, abyste se ten týden, dva, co tu tentokrát strávím, zdržovala pouze v patře."

Pak se v něm zřejmě něco hnulo, protože dodal nezvykle mírně: "Věřte mi, bude to tak lepší i pro Vás."

Ani Ikarus se znebes nezřítil tak rychle a drtivě jako já tehdy.