Měli bychom se nechat jít
Pustila jsem je. Kočky a psy na ulici, rybičky do výlevky, ptáky z oken. Pustila.
A oni šli.
A už se nikdy nevrátili.
Po letech jsem se dívala do synovy tváře. Do vnukovy - hledala sebe a viděla Tebe.
Tuším. Všechny ty věci, cos do mě napíchal jako miniaturní jehly, nemizí.
Zmizel jen Thomas. Prázdná je rakev a plná zem pod troskami Dvojčat.
Mám nanicovaté oči, ale vidí tě, zestárlého a zasmušilého přede mnou. Co dnes ve mně hledáš? Nejsem moje sestra.
Chtěla bych tě vzít a pustit.
Aby ses už nikdy nevrátil.
Abys odešel, že Já chtěla.
Chtěla najít klid.
Přistoupila jsem k tomu jako dramatu dvou a pokusu o přetavení zlých, minulých věcí. Kdo nezná: Oba zažili válku, při bombardování Drážďan Jí zemřela sestra, Jeho těhotná přítelkyně, což ho velmi poznamenalo. Po letech se náhodou sešli v NY; vzal si ji s tím, že nikdy nebudou mít děti. Slib porušila, proto odešel. Tehdy vypustila všechna zvířata. Po smrti syna Thomase, asi čtyřiceti letech, se vrátil... Ta kniha je skvělá, doporučuju (a není jen o nich).
- Číst dál
- 6 komentářů
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit