DMD č. 26. pro 26. 4. 2017. Téma: Překovat meče v pluhy

Sedm let okolo Lugbúrzu přibývalo těl. Skřeti, lidé, elfové, jízdní zvířata, tu a tam i orel nebo ent. Těla celistvá, posekaná i části. Všechna je nutné odvézt na pohřebiště.
A předtím, než je naložíme…
Oni už svou zbroj, opaskové spony a nákončí, třmeny, udidla či podkovy nepoužijí, k obraně země ani k útoku na ni. Zato dělníkům a zemědělcům, obraným válečnou potřebou železa, je třeba náčiní vrátit. Těžba nové rudy stále nestačí.
Těla na jeden vůz, veškerý kov na druhý.

Mrtvolného pachu se nezbavím ani v noci, když se přivinu k Jughášovi. Dokud se nepodaří opravit akvadukt, zůstávají lázně zavřené.

„Nosím sukně, ale jsem víc muž než ty, otče!“ prskla s despektem.
„Není nutné cinkat meči. To by ses jako má dědička měla naučit,“ pravil smířlivě.
„Nejsem tvá dědička. Myslíš, že nechápu, o co se snažíš? Mého bratra jsi poslal na tajnou misi a mě ses snažil provdat za všechny geronty z celého Západozemí…“
„Nerozumím.“
„To mě nepřekvapuje. Nechápeš spoustu věcí. Třeba že jsme bojovný národ. Obávali se nás i Targaryeni! A teď bys z nás chtěl udělat poslušné ovce? Tažné volky za pluhem pána?“

Doran Martell mlčel. Neměl sílu vysvětlovat jí očividné. Ne vždy se dá cíle dosáhnout přímo…

„Prej, že hranice má být cesta, ne potok, že se jim zaběhávaj ovce, zkrátka drzost!“ praštil pěstí do stolu.
„Stydne ti jídlo.“
„Tak jsme s chlapama řekli, že proti nim vytáhnem.“
„Cože?“
„Vytáhnem, ženská! Tady jde o čest!“
Vytrhla mu talíř zpod ruky a odkráčela.

Kovář si promnul vousy.
„Tohle všechno?“
„Všechno.“ Výmluvný váček zlata.
„Vždyť to je mečů jak za dvě vesnice...“
Dav žen se na něj nasupeně podíval.
„Nic neříkám, platíte, tak coby... Tak pluhy,“ zabručel.

Nevytáhli nikam, zato pole byla toho roku nebývale opečovávaná. Hranice i ovce si dělaly, co chtěly – kdo by měl čas to řešit.

"Hádám, je čas překovat meče v pluhy."
"Opravdu?" zvedl Vetinari hlavu od papírů které pročítal a zahleděl se na svého osobního sekretáře. Važuzel pochopil, že se dostal do jedné z těch složitých situací.
"No," začal neochotně vysvětlovat, "to se tak říká, jako, že meče slouží k válce, zatímco pluhy jsou nástroje míru."
Vetinari chvíli přemýšlel.
"Pokud byste vystřelil pluh z katapultu, byla by to děsivá zbraň."
"To ano," přitakal horlivě sekretář, "to by navíc nepřítel nečekal."
Vetinari jen pokýval hlavou a vrátil se ke čtení. Važuzel s úlevou odcházel pryč.
"Ale pro jistotu nějaké staré meče v ty pluhy překovejte."

Skončila válka. Nebylo ani vítězů, ani poražených, možná kromě té spousty co v bojích přišla o život. Nakonec se království domluvila a různé královské potomky čekala svatba, papíry byly plné obchodních jednání a mírových smluv, až to všechny po těch dlouhých bojích překvapilo. Někteří remcali nad nespravedlností pro mrtvé, ale většina byla šťastna pro živé.

Na důkaz míru se také království rozhodla zbavit mečů, měli se roztavit a kováři z nich vyrobit nějaké náčiní užitečné lidu. Jen pár se rozhodli proti aby se z jejich zbraní staly pluhy, a radši je zakopali do země, protože kdo ví co se stane.

Deset let byl pryč z domova, deset let bojoval v královské armádě.
Meč v jeho rukou páral protivníky, on však viděl, jak zaráží pluh do ornice.
Sudlicí nabral jezdce ze sedla, viděl se vidlemi rozhazovat sušící se seno.
Sekerou rozpoltil lebku i s přilbou, viděl se štípat dříví na otop.
Válečným kladivem drtil kosti, viděl se sedět na střeše a přibíjet došky.
Kopím připíchnul nepřítele k zemi, viděl se sázet stromy v sadu.
Chrstnul písek do očí, viděl se krmit slepice.
Shlížel na bojiště, ale viděl jen lán zlatého obilí.
Usmál se vzpomínkám. Jednoho dne se vrátí domů. Jednoho dne…

Meč, milí žáci, dokáže zranit, ba i zabít. Často bolestně a bez užitku.
Nepoužívejte meče.
Ptáte se, jaký je rozdíl mezi mečem a jakoukoli jinou čepelí? Je v hlavě. Je třeba, abyste právě tam všechny meče překovali v pluhy.
Protože právě pluh je ten správný nástroj. Pluh nezraňuje, pluh obdělává. Zúrodňuje dosud pustou krajinu.
Tou pustou krajinou jsou ti, kterým se dostane té ctí být obětí k větší slávě Slunečního Boha. A na vás je připravit je tak, aby zrno víry do nich vložené správně vzklíčilo.
Sledujte pozorně, kudy vést brázdu.

Na těle obětovaného pod dotykem čepele vytryskla první krev.

„Hermiono, máte nějaký důvod, pro vaše rozhodnutí?“ zeptal se Lucius.

Zaváhala. Stále jí dělalo problémy si zvyknout na tohoto příjemného, galantního a vůbec ne arogantního Malfoye staršího. Navíc… v rozhodnutí o horcruxech jednala spíše intuitivně, nevěděla přesně, jak ho vysvětlit.

„Našla jsem jednu knihu,“ odpověděla váhavě. „Jsou v ní… nečekané informace.“
„Kterou, smím-li vědět?“
„Kterak překovat meče v pluhy a jaké jsou důsledky.“

Čekala výsměch. Lucius ale zbystřil.

„Propátrala jste naši knihovnu skutečně důkladně,“ poznamenal.
„Snažila jsem se najít cokoli užitečného. Tato byla v sekci zasvěcené temné magii, a i když její název tomu neodpovídá…“
„Je užitečnější, než většina ostatních.“

„Tak kdo mi řekne, co to znamená zakopat válečnou sekeru?“ ptala se vyučující vyčerpaně. Pátek. Poslední hodina. Po obědě. Prostě katastrofa.

„Průmyslová revoluce! Jako že to říkali, když vymysleli střelný zbraně,“ poznamenal Lukáš, který se ještě nevzpamatoval z dějepisu.

„Tak já vám poradím. Je to něco podobného, jako překovat meče v pluhy. Kdo to umí vysvětlit?“

„Jako výroba kovů? Třeba elektrolýzou?“ navrhovala zase Zuzka, hlavu plnou chemie.

„Tak něco jiného. Jak si kdo ustele, tak si lehne,“ zkoušela učitelka.

Většina třídy už ji ale neslyšela. Spokojeně oddechovali na lavicích.

Pátek. Poslední hodina. Po obědě. Kdo ty rozvrhy do háje vymýšlel?!

Surta vikinská zarputilost ani v nejmenším nepobavila. V očích mu zaplál strašlivý hněv a nad bojiště vyrazila s razancí nejmocnější vichřice další slova.
„Zabedněnci usoplení!“ vztekal se a krom páry z něj tryskaly i ideje, „jen co padnete, seberu a přetavím vaše meče na pluhy, těmi pluhy přeryji vaši zemi a tam, kde mohl by růst chmel, porostou jen kopřivy!“
Nikdo ho neposlouchal, všude nadále řinčel kov o kov, řvaly nestvůry a válečný ryk berserků přebíjel skřeky umírajících. Obra ten nezájem vyloženě otrávil a zápal kreativního ponižování pohasl.
„Ach jo, víte co? Nasrat. Prostě to tu všechno spálím a hotovo.“

Krev mu zalévala oči a promáčklou helmu ztratil během souboje s Haraďanem, jehož krk zdobil náhrdelník z utrhaných lidských prstů. Zdálo se, že proud bojovníků vycházejících z Morannonu je nevyčerpatelný. Sevřel pevněji svůj meč a jeho šik se dal opět do pohybu...

"Barthone, miláčku, zase bojuješ? Vzpamatuj se, jsi doma a začíná svítat, je čas vstát."

Barthon se posadil na posteli, přikrývku omotanou kolem nohou a čelo zpocené ledovým potem. Vyhlédl oknem, za nímž se pod narůžovělou oblohou táhl Anórien a v dáli se první sluneční paprsky odrážely od bílých zdí Minas Tirith.

Je po válce a hladové ovce čekají.

Jdu zemí spálenou, plnou bolesti a utrpení, krví potřísněnou, sevřenou samotou, nad níž větší není. Jak těžce kráčím, a všude klid a ticho, jsem voják a je mi to moc líto. Líto těch zamřených lidských životů, tak svou pušku opírám plaňku u plotu. I má helma, končí na zemi, ten pohled oku lahodí, na růže jež rostou mřížemi, a rez jim vůbec nevadí.
Už jen pár kroků a má uniforma bude dole, už jen pár kroků a přede mnou je velké, pusté nezorané pole. Je čas! Čas překovat meče v pluhy, já, stojím, stojím v míru na začátku té duhy!

I byvše bratři žili, kdy Čech byl ještě rvavý,
a starší Weslaw patřil na správu týchž državy.
Povládl kněžec něžně, snad obával sa nožů,
a každoročně Sasuom šel spravit volsku kožu.

Však mladší Belslaw prudký se hanbil, trýznil skrytě,
a vzkřikal že poblouděc se psiskům klaní hbitě.
Že lepším bude kněžcem, než bída stydná vkleče:
Ne překovat meč v pluha, však z pluhu sbíti meče!

Tak předlouho ten volal, až příršeří nad ránem
se s mrtvým pročež střetlo kde byvše svietlo s Pánem.
Což polomeno ohněm, a žil pak Belslaw ladem,
že z pluha Přemyslova tu meč byl ukut hadem!

Neobdělané rýžoviště v půli dubna Usagiho překvapilo. “Nemůžeme ani vyjít na pole,” stěžovali si vesničané, “hned nám kdosi začne tahat motyky z rukou! A v noci obcházejí kolem kůlen s nářadím duchové!”
“Přineste mi nějakou motyku,” požádal je Usagi. Nemusel ji zkoumat dlouho. Třicetkrát překládaná ocel je nápadný kus kovu. “Kdepak jste je vzali?” zeptal se přísně.
Po chvíli váhání jeden z nich začal: “Na planině za kopcem svedli na podzim bitvu dva pánové…”
“Copak nevíte, že meč je duše samuraje?” zvolal Usagi rozhořčeně. “Seberte všechny ty motyky a běžte je zakopat zpátky na bitevní pole, jinak nebudete mít klid!”

Byla jsem unavená, ale pořád jsem měla štěstí, že to byla jen obyčejná chřipka, která mě trápila. Že jsem žila tady a teď, protože jiní to štěstí neměli.
Žádné dítě by nemělo vyrůstat ve strachu, že přijde o rodinu, žádné dítě by nemělo zažít hlad, protože místo toho, aby se selo a sklízelo a pěstovalo a chovalo, se jen bojuje.
Možná brzo nastane ten čas, kdy se odloží zbraně a zase se bude orat a žít. Není řešení, aby všichni uprchli pryč. Jediné řešení je ukončit válku a žít tam, kde jsem se narodil.
Jenže současná situace tomu moc neodpovídala.