Šikmý kostel

Barbora pustí sentiment do svého světa jen několikrát.
Když na své přísně účelné zahrádce dá prostor něčemu tak zbytečnému, jako jsou bílé růže.
Když sedí na dvorku Mokroščiny hospody a popíjí meltu, jen tak.
Když ve ztrhané, nemocí vyčerpané tváři rozezná Fančiny oči.
Barbora ví, že život je těžký, že nemá smysl nad ničím příliš hloubat.
Přesto se jí poslední dobou zdává o bílých růžích, o růžích od Pawla, které po smrti svých chlapů sama vykopla a vzala jim život.
Stejně by uschly, opakuje si, uschly by jako všechno ve mně.
Ale nevěří tomu, a bolí to o to hůř.