DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2022.

Dnešek začal výtečně. Pistole u hlavy je ohromně příjemný probuzení.
"Pardon," omluvil se Santer, když jsem zařval a prorazil hlavou strop, "blbej zvyk."
Tvářil se divně odhodlaně.
"Šéfe," nedechl se dramaticky, "mám plán. Ale... potřebuju je."
Jindy bych to asi zatrhnul, ale po čtyřiadvaceti dnech izolace s perníkem, zpruzeným Voldemortem, zešílevším Otesánkem, Sauronem v depresi a totálně bez vodky, už bych dal úplně cokoliv, aby ten zatracenej dub někam odtáhnul.
Ještě před polednem se stavil Krakonoš, začoudil půlku lesa, zahudral si a odkázal Otesánkova zákonnýho zástupce do patřičných mezí.
Santer je hrdina. Ještě že jsem mu to konopí nevyhodil, fakt.

Řeknu vám, teď cítím vinu,
přejedený od závinu:
není dobrý pro sklovinu,
a má tak jednu bílkovinu!

Jak se ale dost rozvinu,
s tělem ještě ve vývinu,
a velkou chutí na svačinu,
na lahodnou potravinu?

Tak tu sedím, tiše kynu,
obal od dobroty svinu.
Nepoddám se tomu splínu,
jářku, ani na vteřinu!

Pásek o dírku odvinu,
do kalhot se zas zavinu,
uvolním svou svalovinu
hned je líp o polovinu.

Navinu se na rovinu,
používající lůžkovinu,
pak si peřinu přivinu
jako bych měl kocovinu
(a chytil slinu
na sklenku ginu).

Napsat tuhle volovinu,
nemůže spustit lavinu,
neboť tuhle dubnovinu,
ukončí půlnoc, inu.

„Ten tě teda pěkně zřídil.“
Ondřej srkal ledovou třísť a Michal si skepticky prohlížel jeho různobarevnou tvář a flekatá bělma.
„Nezůstane ti to, že ne?“
●
„Pane Beránku.“ Vyšetřovatel dal jasně najevo, že Vladimírův církevní titul nepoužije. „Začněte mluvit. Co se tam seběhlo?“
„Exorcismus.“
Policisté se na sebe podívali.
„Jo? A co jste z něj, prosim vás, vymítal?“
„Chtíč.“
●
Paní Alena pomáhala vyklízet faru. Mířila sem náhrada. Neztrácela naději: snad diecéze pošle zase nějakého pěkného a mladého.
●
Ondřej už se cítil docela dobře. Lékařova přítomnost měla blahodárné účinky. Mohl šeptat.
„Vy jste skvělej, pane doktore… A ten prstýnek, ten máte snubní?“

A v těch dnech, jimž ve starých spisech říkalo se "Šílenství konce času", lid pozemský nic netuše, sledoval druhý pád Říma.
Dění přímo na očích je tak snadno nevidět. Neslyšet. Nevnímat.
Černé brýle a do uší špunty, v nichž duní vojenský marš.
I pak přišla vlna, jež nemá na Zemi obdoby. Ani Noe takovou nepoznal.
Svou září a silou smetla z povrchu vše nečisté a zkostnatělé.
Tu lid, nemaje klapek na očích, procitl ze sna. Uviděl. Pochopil.
Že život není hon za mamonem.
Že svět může být krásný, pozbývaje démonů.
Tak lid pozemský povstal z popela a vystavěl sobě Ráj.

Veruna nabrala ze studánky vodu a položila džbán do trávy. Na malovaném kvítí se zaleskly skutečné kapky rosy.

Ještě před pár týdny vážně zvažovala, jestli nemá zaplatit věštici, aby jí vodou z pramene přičarovala lásku. Teď už by si netroufla. Copak by jí mohlo těšit takové milování? Když by věděla, že je vynucené? Cožpak by mu mohla věřit?

Zvedla oběma rukama džbán a položila rozpálenou tvář na chladnou kameninu. Byla tak studená, že ji zatrnulo na páteři, ale ta místa, kde ji Joachim před chvílí líbal, ta ji slastně hřála.

Kdepak, pomyslela si šťastně, takhle je to lepší.
Mnohem lepší.

Je večer. Ostatní se teď nejspíš někde druží a potvrzují, jak jsou strašní. Dvě odpadlice se však nezúčastňují. Vedle hostelu, kde jsou obytovaní studenti seznamováku, je rybníček. A ony nevědí coby. Tak chodí stále dokola a zpívají si. Jedna zná jen ty uplně nejznámější odrhovačky ze zpěvníků. Ta druhá zná zpěvník celý. První se pořád ztrácí, ale to nezastavuje tu druhou. Páni, ty český písničky jsou fakt depresivní, pomyslí si první. Je tma, jen světla domu osvětlují krajinu kolem.

Ráda na ty dvě vzpomínám. Teď je taky tma. Ale nevím, zda ještě vyjde světlo. Proč se jen hezké věci neopakují.

Otec je vyveden z míry, neuvyklý se něčeho vzdávat.

Nakonec ale vydechuje: "Cokoliv."

Kouzlo slyší. Paprsky objímaji Marianninu zdřevěnělou formu.

Magie si vybírá - jeho sílu? Léta života?
Nic nestačí. Chceme příliš mnoho a otec... není zvyklý obětovat. Světlo zabliká, pohasíná.

Otec tiskne dřevěnou dlaň, zavírá oči. "Mou vládu. Mou vazbu k Sychravu."

Záře mu vniká do srdce. Záblesk nás oslepuje.

Zvuk dřeva o dřevo. Marianna otevírá - zelené? - oči.

Stojí před námi. Kůži má jak březovou kůru, vlasy jako šlahouny. Je změněná - ale živá.

Pomalu zvedne dlaň, fascinovaně ji prohlédne.

"Překvapila jsi mě vlaštovko," zašeptá a její hlas zní šuměním listů

Natlačení ve dveřích pozorovali průsvitný skleněný modul, ve kterém ležel prastarý muž, napojený na přístrojích.
Doktor na něj hleděl s úctou a obdivem.
„Dimenzionér. Rasa starší než Pánové času,“ říkal vzrušeně. „Chtěli překonat Prázdnotu, dosáhnout jiných světů. Byli poraženi, ale… možná vidíme posledního v celém Nekonečnu.“
„Co tady dělá?“ zajímalo Dutošvarce.
„Je prastarý, umírá. Tělo se rozpadá, ale bezčasí Prázdnoty jej chrání. Modul však nějak natrhl hranici do tohoto vesmíru a způsobil bouře chaosu. Zůstane-li zde příliš dlouho, zahyne.“
Doktor začal horlivě mačkat tlačítka.
Tardis uvolnila silný antigravitační puls, který postrčil modul zpět k Trhlině.
V hlavě uslyšeli telepatické Děkuji.

Lister opened his eyes, immediately regretting it.

"Did it work?" His throat felt...unused.

Kryten came into view, looking worried. "Yes and no, sir."

Lister sat up fully, pulling the stasis-patches off his arms. "What's that mean, Krytes? We either made it to Earth, or we didn't."

"We... did make it, sir."

"Yes!" He punched the air. "Smegging fantastic!"

"...and then we kept going."

"Eh?"

"We overshot it, sir. By about... two million light years."

"Okay." He let the fact settle. "Just means we're one million light years closer than when we started." They could go around again. Why not?