DMD č. 24. pro 24. 4. 2012. Téma: Sledují tě

Míří na tebe stovky, možná tisíce očí…
…každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu…
…stále se na tebe někdo dívá.
Víš, že jsi tady pod dozorem…
…víš, že se nikdy nemůžes pohnout, protože tě stále sledují…
…nevědomky tě hlídají.
Byl jsi jeden z nejobávanějších a nejkrutějších, všichni se tě báli…
…mnoho se jich spojilo, aby tě nakonec porazili a uvěznili…
…a říkáš si, že ti, co tě uvěznili, nejspíš museli mít zvrácený smysl pro ironii…
…uvěznit tě tady na Ostrově svobody…
…nejhlídanější vězeň na celém světě, o kterém skoro nikdo neví...
…jaká ironie osudu.
Všem stále na očích – v nekonečném vězení.
A/N: Snad je jasné o co nebo o koho se jedná.
Kdyby ne, tak jde o plačícího anděla v podobě Sochy Svobody.

Sledují tě. Malí skřítci v pruhovaných ponožkách a s barevnými čepičkami se schovávají v koutek tvého pokoje a číhají. Vědí o každém tvém pohybu. To abys je nezahlédl.
Jsou všude. Dva se krčí pod křeslem, jeden vykukuje zpoza závěsu a několik jich spokojeně pochrupkává pod postelí. Smějí se pod své malinkaté fousky a čekají na příležitost.
Jakmile se zavřou dveře pokoje, vyrazí. Jeden si sedne u kelímku s pastelkami a ukousává tuhy. Další ti schovává vždycky jednu ponožku z páru. Jsou tak neuvěřitelně rychlí, že než bys stačil otevřít dveře, zvládli by ještě odnést pár důležitých papírů a zase zmizet.

BJB, ale což, dneska byl hrozný den... :)
Marc se cítil nesvůj. Dům byl nádherný a neměl Emmě za zlé, že ho nakonec koupili, ale občas měl neodbytný pocit, že v něm nejsou sami. Pocit sílil v okamžicích, kdy Emma nebyla doma. Paranoidně se ohlížel. Koutek oka vždycky zachytil pohyb, ale než otočil hlavu, nebylo tam samo sebou vůbec nic.
Jenomže tentokrát neměl Marc jenom divný pocit. Nemohl usnout, rušila ho taneční hudba. Vydal se po zvuku, mířil do sklepa. Vyzbrojen golfovou holí a za strašlivého řevu vykopl dveře, aby vyděsil nezvané hosty. Místo toho se vyděsil on sám.
Za zvuků Boney M tam tančilo pět mrtvých buzíků...
Boney M jsem počítala za dvě slova. Snad je to tak správně

Nějak jsem ten doják vzala i sem
Šatna čpící chlapeckým potem se zdá jiná. S každým pohledem a úsměškem atmosféra v ní trochu zhoustne.
Očekáváním.
Stěny působí vesele, ale jemu připadá, jako by padaly.
Nechápe.
Netuší, proč ho sledují jako šelmy lačnící po kořisti, ale uvnitř něj se rozmáhá nechtěné, nenáviděné...
Strach!
Jako by mu sedl za krk.
Ale tváří se normálně.
Usmívá se.
Pokračuje dál.
Šedost skříněk obvykle splývající v jednu masu je dnes jiná.
Něco ji trhá.
Rozbíjí na kousky.
Záblesk růžové.
Nechutný nápis.
A pohledy.
Tolik pohledů.
Křičí na něj totéž, co barva na skříňce: BUZNA!
Nevydrží.
Vražení na skříňky je poslední kapkou.
Uteče…

přímé pokračování Dobré zprávy
----
Harris podal Frances úředně vyhlížející obálku. Hladká, červená pečeť se ve světle lucerny matně leskla. Opatrně ji rozlomila a začetla se do listu. Když dočetla, svraštila čelo.
„Předpokládám, že to nebude zadarmo...“
Harris přikývl.
„Smím vás přijmout pouze pod podmínkou, že už nikdy nevstoupíte na tento ostrov“ oznámil jí stručně.
„Nikdy?“
„Leda na přímý rozkaz. A radím vám, nesnažte se o vytáčky. Právě jste utekla katovi z oprátky. Budou vás sledovat. Každý váš krok... Ještě jednou šlápnete vedle a už vás nic nezachrání. Takže mi to teď odpřisáhnete.“
Potřásla hlavou. Doživotní vyhnanství byl malý trest za chyby, kterých se dopustila.

Veľké Oko ťa vidí, Frodo. Stále ťa sleduje. Vie o každom tvojom kroku. Neskryješ sa pred ním.
„Ale figu! Nevie o mne, nemá odkiaľ o mne vedieť!“
Nazgûly sú ti v pätách. O chvíľu ťa dostanú.
„Nedostanú. Nik ma nedostane. Nemajú ma ako vystopovať!“
Vedia o hobitovi, ktorý prsteň ukradol.
„To nie som ja!“
Vedia o tom, kto nesie prsteň.
„Ja ho nenesiem, len... len... len ho mám na krku.“
„Pán Frodo, je vám niečo?“
„To robí milášik. Hobitkovia sú v nebezpečenstve!“
Frodo, ja ťa vidím!
„Nevidíš!“
Vidím. Som Big Brother a ten všetko vidí!
„Sauron si dal nové meno?“