Cestou z hor

Vyprávěj mi tu pohádku.
Jakou pohádku?
Přece tu o medvědici.
Tak dobrá. Říká se, že až bude temnota nejtemnější, až se bude zdát, že naděje zhasla, najde se medvědice zrozená z bouře a měsíčního svitu, s hvězdou ve vlasech. Ta sjednotí všechny kmeny a povede medvědí lid do velké války proti Zlu. A zvítězí.

Björnar zavětřila a položila ruku na drsný balvan. Obezřetně se rozhlédla a věnovala nědějiplný pohled dcerce po svém boku. Skalní rozsedlina, kterou prošly, se otevřela a poskytovala výhled do horského sedla. Krajina se svažovala a za lesem bylo možno tušit řeku. Smrákalo se a tmavá mračna nad obzorem prorokovala déšť. Björnar znala hory. Narodila se v horách; vychovali ji k tomu, aby milovala každý kámen, každou puklinu, každou skalku i prohlubeň. A přesto teď mířila na východ do nížin.
Björnar si zastrčila vlasy za ucho. Byly hnědé, jen jeden pramen nad čelem zářil bělostně. Nešlo o známku věku. S tím zvláštním znamením už přišla na svět, za bouře, za úplňkové noci. Nikdy mu nevěnovala zvláštní pozornost. Kdy se to všechno změnilo? Nemohlo to být více než pár týdnů. Znovu si vybavila pocit překvapení a úžasu, který se jí zmocnil, když vyslechla slova znachara svého kmene.
Je to proroctví staré jako sám čas. Vyslovili jej elfové a do hor jej přinesl jeden z nich před stovkami let.
Jaké proroctví?
Až bude temnota nejtemnější, až se bude zdát, že naděje zhasla, najde se medvědice zrozená z bouře a měsíčního svitu, s hvězdou ve vlasech. Ta sjednotí všechny kmeny a povede medvědí lid do velké války proti Zlu. A zvítězí.
Björnar zpozorněla. Cvičenému sluchu válečnice neunikl zvuk skřípějícího štěrku. Koutkem oka zahlédla několik tmavých siluet klouzajících puklinou v západním úbočí. Skřeti. Očima střelila po dceři. Dítě pochopilo signál a kvapně vyhledalo úkryt. Björnar se zhluboka nadechla chladného vzduchu, podržela jej v plicích a pak zhluboka zařvala. Cítila, jak se jí napínají svaly, cítila známou bolest v kostech, cítila šlachy natažené k prasknutí. Mysl na chvíli obestřela temnota. Každá proměna znamenala ocitnout se na hranici bezvědomí. A pak bylo jasno. Smysly se zbystřily, tělo zmohutnělo. Tam, kde ještě před chvílí stála žena, se nyní nacházela mohutná medvědice. Její srst byla hnědá, jen na čele jí jasně zářila bílá lysina.
Rozběhla se ke skřetí bandě. Zem pod jejími mohutnými tlapami zaduněla. Skřetů nebylo mnoho. Nějaká zbloudilá skupinka vyzáblých goblinů v rezivějících zbrojích. Pro dospělou meddědici nepředstavovali výzvu. Ti bystřejší začali ve spěchu nabíjet kuše. Nejrychlejší z nich zvládl vystřelit šipku, ale ta minula cíl a roztříštila se o skalisko. Ostatní se rozutekli v panice, ale neměli šanci. Ozvěna jejich skřeků se nesla horským sedlem, když je rozlícená Björnar s pocitem zadostiučinění trhala na kusy. Za několik minut bylo po všem.
Toto byl Björnařin život. Jiný neznala. Horské kmeny meddědovců vychovávali své děti drsně. Také její dcera, jen co trochu povyroste a naučí se ovládat zvíře, které je její součástí, se stane válečnicí, tvrdou medvědí ženou, jejímž posláním je bojovat, zabíjet a přežít. A přesto se doslechli, že dole v nížině žijí meddědovci v klidu a míru. Obdělávají pole, chovají včely a pečují o stáda ovcí. Kdysi odešli z hor, kde podle nich nebylo bezpečno, a usadili se na úrodných pláních v údolí Anduiny. Nežijí v jeskyních, ale stavějí si roubená obydlí, a dokonce se snad přátelí s lidmi. Björnar se tomu usmála. Jací asi budou? Znají to proroctví?
Po boji přišla únava. Björnar vděčně přijala lahev s vodou z rukou své dcery a opřela se zády o kámen. Denní doba pokročila a v mezerách mezi mraky prosvítaly první hvězdy. Pak začalo pršet. Pršelo dlouho, drobně a vydatně. Rozhodly se, že nebudou tábořit a poputují celou noc. K cíli bylo již blízko.
Björnar si při chůzi bezděčně pohrávala s dřevěnými korálky na svém zápěstí. Dostala je před sedmi lety od udatného meddědovce, který přišel odněkud z nížin. Zamilovali se do sebe, narodilo se jim dítě. A pak odešel. Na chvíli jí hlavou bleskla naivní myšlenka, že by ho mohla potkat tam, kam se teď chystá, ale věděla, že je to hloupost. V hloubi duše věděla, že otec její dcery již není mezi živými. Ale snad by mohla narazit na někoho, kdo ho znal? Snad...
Ke Skalnatému brodu dorazily za úsvitu. Dravá a ledová Anduina pramenící v severních horách zde obtékala mohutný balvan, kterému říkali Skalbal. V místě kousek po proudu bylo řeku možno překročit po kamenných stupních. Björnar s dcerou se vydaly k tomu místu. Mraky se rozplynuly a odlesky rudého slunce tančily ve zpěněných peřejích a vypadalo to, že je říční proud v jednom ohni. V tůňkách mezi kameny se proháněla hejna tučných ryb. Jejich šupiny se ve světle leskly jako tekuté stříbro.
Björnar pocítila hlad. Již notnou dobu jí kručelo v břiše. Věděla, že i dítě již musí být hladové. Na nic nečekala a opět se změnila v medvědici. Ve zvířecí podobě se ryby lovily snadno. Radostně vyrazila do proudu. Voda se rozstříkla v myriádu světel, když se vřítila mezi kameny. Po malé chvíli po svém boku vytušila medvídě. Dcerka vesele skotačila v peřejích, vbíhala mezi rybí hejna a neobratně se pokoušela napodobit matku. Björnar se vzedmula pýchou. Děti meddědovců svou proměnu nedokázaly ovládat jako dospělí. Zvíře v nich vítězilo spontánně. Nejčastěji se to stávalo ve chvílích ohrožení, nebo naopak ve chvílích veliké radosti. A na tento okamžik bude Björnar ještě dlouho vzpomínat jako na chvíli ohromného štěstí.
Až dcera povyroste, projde rituálem dospělosti, naučí se ovládnout svou zvířecí stránku tak, aby jí byla ku prospěchu. Rituály byly pro meddědovce důležité. Pomáhaly jim vyrovnat se s tím, kým jsou. Björnar slyšela o jedincích, kteří strávili v medvědí podobě příliš dlouhou dobu a nebyli již schopni vrátit se zpět do světa lidí. Jejich mysl ztemněla a oni zůstali již na věky zvířaty. Nebyl to nakonec osud, který potkal jejího milého? Možná nezemřel. Možná se jen vzdal své lidské podstaty a rozhodl se dál bloudit v horách jako veliký černý medvěd. Kdo jen ví. A poznala by ho ještě? Poznala. Ale poznal by ji on?
Když se dosyta najedly, překročily řeku. Slunce se vyhouplo nad obzor a zalilo svým svitem doškové střechy prostých stavení, která se ukrývala za proutěnými ploty na okraji lesa. Vzduch se vlnil bzukotem včel, které vylétaly z hrubě tesaných úlů za svou každodenní prací. Z dálky znělo bečení ovcí a cinkání zvonců. Klasy pšenice tančily ve větru a pole vypadala jako zlátnoucí oceán. Nic tu nepřipomínalo drsné podnebí rodných hor. Povětří vonělo medovými koláčky.
"Již tě očekávám," ozval se klidný mužský hlas. Björnar vzhlédla a spatřila vysokého, štíhlého muže. Byl oblečený v prostou, režnou halenu a v ruce třímal hůl. Korálky a ozdoby v jeho dlouhých vlasech a vousech mluvily jasně. Byl to znachar zdejšího lidu. Björnar nebyla překvapená, že o ní muž ví. Znala moc meddědovců, kteří byli obdařeni nadáním rozmlouvat s duchy. Co ji překvapilo, bylo to, že tento muž vypadal docela jinak než znachar, kterého znala z hor. Nešel z něj strach. Naopak, vyzařoval z něj bezbřehý klid. Björnar se najednou zmocnil prazvláštní pocit. Cítila, jako by se konečně vracela domů. Byla to hloupost, vždyť se narodila v horách a na tomhle cizím místě byla poprvé v životě, ale přesto na malou chvíli nabyla přesvědčení, že patří právě sem a nikam jinam. Potlačila náhlý impulz cizince obejmout jako dávno ztraceného příbuzného.
"Jsem Björnar," řekla prostě. "Chci mluvit s vaším patriarchou."
"Budiž," odvětil znachar a pokynul směrem k osadě.
Sídliště nebylo nikterak velké. Šlo o několik chýší a roubených stavení. Uprostřed osady bylo ohniště, o kolo kterého byly do kruhu umístěny březové špalky k sezení. Na první pohled bylo znát, že jde o osadu meddědovců. Ti si od lidí nepotrpěli na okázalost. Vše bylo prosté a mělo to svůj účel.
Podobným dojmem působil i patriarcha. Byl to sveřepý muž s černými vlasy a vousy prokvetlými stříbrem. Jeho oděv byl jednoduchý, bez zvláštních ozdob. Jeho ruce znaly tvrdou práci a v očích sídlila moudrost. Pokynul Björnar, aby se posadila vedle něho.
"Hovoř," vyzval ji.
"Zlo sílí," oznámila. "Skřeti v horách se množí a z daleka jdou zkazky, že Temný pán opět povstal na jihu Hvozdu."
"To se nám doneslo," potvrdil patriarcha.
"A je zde proroctví, " pokračovala Björnar. Patriarcha se nepohnul a z rysů jeho tváře nebylo možno nic vyčíst. Björnar na okamžik znejistěla.
"Až bude temnota nejtemnější, až se bude zdát, že naděje zhasla, najde se medvědice zrozená z bouře a měsíčního svitu, s hvězdou ve vlasech. Ta sjednotí všechny kmeny a povede medvědí lid do velké války proti Zlu," řekl znachar.
"A zvítězí," dodala Björnar.
"Znám to proroctví," pronesl patriarcha a pohlédl na světlý pramen vlasů nad Björnařiným čelem. "A ty bys měla být tou vyvolenou?" zeptal se prostě.
Ano, jsem vyvolená! Jsem to já! Já sjednotím všechny kmeny, stanu se matriarchou hor i nížin a povedu nás do vítězného boje! To proroctví přece hovoří jasně! Björnar chtěla křičet, toto všechno jim říct! Nakonec však neřekla nic a seděla mlčky. Cítila na sobě pohledy mužů, starých a moudrých. Pod jejich tíhou jí vše najednou připadalo jako hloupost. Nakonec to byla jen pohádka pro děti, jen falešná naděje, kterou jí od dětství vštěpovali, aby neviděla drsnou pravdu. Meddědovci slábli. Rok od roku se rodilo čím dál tím méně dětí a ty, které se dožily dospělosti, dříve nebo později zahynuly v horách v boji se služebníky Nepřítele. Pohlédla na svou dcerku, veselou a bezstarostnou, a po tváři jí skanula slza.
"Já věřím, že jí je," prolomil tíživé ticho znachar. Björnar strnula úžasem.
"Pak je tedy vítána," oznámil patriarcha.
Björnar chtěla něco říct, ale oba muži se zvedli a odešli. Matka s dcerou osaměly, ale netrvalo to dlouho. Zpoza chýší vyběhl hlouček dětí. Jeden z chlapců vzal děvčátko za ruku a malá se bezprostředně zapojila do jejich hry. Smích dětí se rozléhal svěžím ranním povětřím a mísil se s bzukotem včel. Björnar zhluboka vdechla chladivý sladký vzduch a zahleděla se směrem k horám. Bude se jí tu líbit.