Středozem

Vážený otče, napsal Elladan.
"A maminko." Elrohir si přisunul stoličku ještě blíž a drknul mu do ruky.
Moje povinnosti, jakožto Tvůj dosavadní zástupce, se snažím plnit...
"Svoje povinnosti," řekl bratr.
Už mu to dělal zase. Loni, když se Elladan rozhodl napsat knihu, ho taky neustále pronásledoval se svými radami.
...podle Tvého vzoru. Hraničáře vysílám na pravidelné hlídky...
"Hraničáři se vysílaj sami. Mimochodem, koho chceš vyslat s tímhle dopisem?"
Elladan zvedl hlavu od psaní. "Hm?"
"Někoho důvěryhodnýho, že jo?"
"Samozřejmě."
"Třeba někoho, kdo fakt dobře a rád jezdí na koni?"
"Tak to ani náhodou," odsekl Elladan důležitě. "TY nikam sám nejedeš!"

Odpolední hrnek čaje měl pro Celeamin několik významů. Horko, kterým pálil do dlaní, stoupající pára, zjemňující barvy jarního údolí, vůně bylin, které nikde jinde nerostly, to vše ji ukotvovalo v bezpečné přítomnosti.
Když ho stiskla pevněji, zaťala svaly od prstů až k ramenům, vybila si trochu divoké ráznosti, která sem nepatřila.
Elfové z Imladris si nezasloužili, aby s nimi jednala svým léty prověřeným způsobem.
Zejména ti mladší elfové.
Na druhou stranu, ti si to možná zasloužili, hlavně Elladan, mazánek jeden, jenže - byla jeho chůva, ne jeho kapitán. Chůvy zodpovídají za to, aby svěřencům zůstala hlava na krku.
Zhluboka se napila.

Sotva oschla rosa, přinesla Celeamin na terasu koš s prádlem. Bylo to tak obyčejné. Jako křehký, voňavý sen, vzpomínka na něco, co už dávno zmizelo.
Její ruce si ale pamatovaly. Každý kus chytila za okraj, bezmyšlenkovitě ho protřepala a na šňůru ho přikolíčkovala přesně ve švu.
Na zídku se vyhoupl Elrohir. Spustil nohy přes okraj a díval se.
"Nudíš se?" zeptala se.
Zavrtěl hlavou. "Byl jsem obhlídnout stáje a kotce, jestli mají lovci připravený koně a psi plný misky. Elladan totiž... Jedná s návštěvou."
Pozvedla tázavě obočí.
Elrohir pokrčil rameny. "Ať si jedná, aspoň se nám nemíchá do praktickejch záležitostí."

Zvěřina otáčející se na rožni, praskání omastku kapajícího mezi uhlíky. Sladká hra na loutnu a ještě sladší píseň. Štiplavá brusinková omáčka, mísy pečených bažantů, proložených slaninou a jablky. Záře ohně, hřejivá jako pravé přátelství, spalující jako vlastní pýcha. Poháry barvy jantaru, na nichž ulpěla medovina…
A jeden s malinovým sirupem.
Medovinu zaprvé Elladanovi sebrala nějaká matčina dvorní dáma a zadruhé došla, protože, jak někdo poznamenal, tři sudy, to si každý tak maximálně lízne.
I tak byla jeho hostina úspěšná! Bavili se dlouho do noci!
Pánovi Imladris klesla znaveně hlava. Ještě zaslechl sbor, an pěje: “Hajej, mé děťátko, hajej a spi…”

Byl to teprv týden, co se rodiče vypravili do Lindonu, ale Elrohirovi se to zdálo jako věčnost. Nebylo to poprvé, kdy byl bez matky, ale poprvé byl bez ní tady, doma.
Skrytý pod kápí přeběhl dvorek, přeskočil nízká vrátka a zhluboka si oddechl. Unikl. Žádná dvorní dáma, žádná snaživá tetička se ho tu nebude ptát, jestli mu něco nechybí, jestli si nedá krajíc chleba, jestli nechce hrnek mléka - jak vůbec všechny přišly na to, že zrovna on potřebuje opečovávat?
Popadl ošatku zrní a začal ho sypat kolem. Slepičky k němu vděčně, kolébavě utíkaly. “Nic nepotřebuju, vy slepice,” procedil mezi zuby.

Za pootevřeným oknem se ve tmě rozpršelo. Pokoj útulně oddechuje společně se spícími chlapci. Jeden je zavrtaný pod peřinou jako medvídě v noře, druhý usnul se štůskem papírů na břiše. Ještě je svírá v prstech, které sebou lehce škubnou. Svíčka dohořívá.

V podkroví bubnuje déšť na střechu, od komína sálá teplo. I ovčácký pes hřeje, stočený v nohách postele. To teplo uspalo Ceirdila, který si původně chtěl jen popřemýšlet. Sen o dávných časech mu vyhladil vrásky na čele.

Celeamin sedí na zápraží. Pozoruje poslední hvězdy, jak mizí pod mrakem. V Imladris je tma hezká, prozářená tím zvláštním, věčným světlem naděje.

“Galadriel královnu neposlechla. Neposlechla ani Gil-Galada, neposlechla ani Elendilovy rady. Brnění mohla mít klidně naruby! I tak by vyjela do bitvy na bílém koni! I když ostatní měli koně hnědé! Ale hnědí koně jsou obyčejní a Galadriel nebyla obyčejná!
Její zlaté vlasy za ní vlály! Nemusela si vzít přilbu! Mohla jet do boje klidně hlavou dolů! Sama se vrhla na náčelníka skřetů! A pak se smála všem těm jeho smutným řečem!”

Elladanovi hořely tváře. Už se nenechá omezovat tím, jak by se prý měly psát legendy. Nebo snad nějakou nudnou pravdou dospělých. Jeho srdce si žádá dobrodružný, nikým nespoutaný příběh!

Chladla. Praskala jako glazura čajové misky v jejích dlaních. Vítr, který nad hladinou jezera nabral pach mokřadu a popela, zastudil na tváři, kde zasychala kapka cizí krve.
Tábor bděl v mrákotách, výkřik, smích, zaržání opuštěného koně.
Každý tep srdce bolel jako zásah šípem.
Nemohla tu krev setřít. Nemohla se pohnout. Byla náhrobním kamenem, kostmi pod hradbami Věže.
Až v horách vstane šedivé ráno, kam půjde? Zkusí znovu utéct? Zastaví ji ostřím meče, zadupou do bahna?
Její přítel se z glazované misky už nenapije. Pohltily ho plameny.
Ji plameny neděsí. Necítí v sobě nic, co by mohlo vzplát.
Nezbývá než zůstat.

Prohořelé poleno luplo, v kotli zabublala polévka. Nůž pravidelně ťukal o prkénko. Jinak v kuchyni panovalo posvátné, dost výjimečné ticho.
“Na, přihoď tam pórek,” prolomila jej Elladanova chůva.
Zvedl pohled od fascinujících praskajících bublin a natáhl se pro misku plnou zelenobílých kroužků. Zase pórek…
“Jak jde psaní?” zeptala se Celeamin.
“Píšu teď kapitolu o zvláštním národu, který, ač malý a prostý, vykoná velké věci!”
Chůva zvedla obočí. “Jak tě to napadlo?”
“Nevím,” pokrčil Elladan rameny a vzpomněl si na voňavý vánek v knihovně. “Prostě mě to napadlo.”
Kroužky pórku chvilku plavaly, než se jeden po druhém ztratily pod vřící hladinou.

Vynořil se z šera mezi stromy a rozvážně kráčel svěže zelenou loukou. Elrohir doufal, že přijde až k němu a nechá se třeba pohladit.
Jeho osiřelé medvídě. Medvěd, který nebyl jeho, patřil divoké přírodě, lesu a řece času. Rozčepýřený kožich mu teď na jaře byl velký, chundelaté uši nápadně trčely.

“Medíčku,” zašeptal Elrohir. “Medíčku.”
Medvěd zvedl hlavu od okusování petrklíčů. Hlasitě nasál vzduch, pootevřel tlamu. Setkali se uprostřed louky. “Pamatuješ si na mě? Víš, že uběhla celá zima? Víš to?”
A kolik ještě zim? Pět? Ne! Alespoň třicet…
Elrohir se najednou cítil hrozně osaměle, sám na začátku věčnosti, která nepromíjí.

Svou chůvu konečně objevili večer v kuchyni, ve společnosti strážného Ceirdila, zaprášeného soudku a dvou poloprázdných korbelů.
“Jen se posaď, pane Elladane,” pravila medově.
Elrohir po hraničářsku, rádoby nenápadně, čichal nahořklou vůni.
“Dar od trpasličích spolubojovníků,” poplácal Ceirdil soudek.
“Milá Celeamin,” začal nedočkavý Elladan, “toužím znát pravdu o největší zradě v historii Eregionu!”
“Už jsem se bála, že se nezeptáš.”
Ta odpověď Elladana rozhodila, protože čekal tradiční dospělácké zděšení a výmluvy.
“Opravdu - Sauron - nevypadal - podezřele?” vykoktal ze sebe setrvačností.
“Zadrž, sestro,” zvedl Ceirdil dlaň, ačkoli mlčela. “Pravdu? Hm. Nikdy si s námi v Hadhodrondu nedal pivo. To nás mělo varovat.”

“Třeba nás dva.”
Tak to řekla, Ceirdilova mladší sestra. Zdráhal se myslet na ně dva před dvěma tisíci lety. Ale teď spolu seděli nad pastvinou, voňavou ve vlahém večeru, v nejbezpečnějším útočišti. A tak to zkusil.
“Co bys dvojčatům řekla? O nás dvou?”
Celeamin se dívala do údolí. “Žes byl chytřejší než já.”
“A kdyby se zeptali proč?”
“Protože ses nikdy nespálil,” zvedla zjizvenou ruku, ale určitě to myslela úplně jinak.
“A kdyby se zeptali, jak jsme bojovali?”
“Odhodlaně.” Přisedla si blíž. “Žít, Ceirdile, nejen přežít. Válku, všední den. Netrap se tím pořád, nevyčítej nám minulost… Tak se žít nedá.”

Votázka první: Vodkud pochází Vrchní nazgûl?
Vodněkaď z Jihu,
vod řezníků z Moře, ale nesmí se to říkat,
nebo, nepochází, jen tak vznik, protože Velký Voko chtělo?

Votázka druhá: Velká louže na Jihu se menuje:
Černý jezero,
Odporný jezero,
nebo, Pochmurný jezero?

Votázka třetí: Když ti teče krev, namažeš to:
Blátem, mazlavým,
Černou mastí, kterou máš mít, zatraceně, furt u sebe,
nebo, pálenkou?

Votázka poslední: V Lugbúrzu úplně nahoře se nalejzá:
Mocný vidoucí kouzlo,
půda,
nebo, skutečný vohnivý Voko?

Votázka navíc: Gil Galad, to byl elfů král. Harfeník co?
Na něj nadával,
pod nim vytíral,
nebo, se mu blbě smál?

Galadriel se hrozně vážně podívala na Elronda a řekla vážným smutným hlasem: “Tys neviděl to, co já!”
Elladan se frustrovaně zakousl do násady a zíral do prázdna. Tak úděsně vážný příběh! Věděl, že musí popsat pozadí a představit hrdiny, než se dostane k pořádné akci, ale… Cítil, že jeho kreativní duch trpí. Zatoužil psát o někom, kdo se tak jako on chce svobodně toulat divokým světem a potkávat dobrodružství…
Najednou jako by se knihovnou prohnal vítr s vůní louky.
Elladan mu nastavil tvář, zaslechl smích, ucítil oheň a zem.
Jeho ruka sama napsala: “Nori Brandynožková hrozně chtěla zažít nějaké dobrodružství.”