Toníček

Milý Owesi
Dnes je kouzelný den. Den na který se těšíme jako děti, na který se těšíme i jako dospělí. Přeji Ti i všem Tvým blízkým krásné Vánoce a celý příští rok.
Tvé povídky Linkového stykače mě přivedly na námět pro Tvou vánoční nadílku. Přenesme se mezi šoféry z Ostravy. Doufám, že se bude líbit.
Večer pomalu rozvíral svou náruč a po okolí se začala rozsvěcet na stromcích, na dvorcích i v oknech vánoční světýlka.
V domě na kopci panovala sváteční nálada. Celý byl nádherně vyzdobený a provoněný směsí vůní jehličí a cukroví. Maminka v kuchyni leštila příbory a tatínek s dědečkem připravovali stůl.
„Kolik těch židlí, Maruško?“
„Osm Jozífku, osm.“
Děti pobíhaly mezi jídelnou a kuchyní, všem se pletly pod nohy.
„Maminko, proč osm? Vždyť nás je s babičkou a dědou šest. Já už umím počítat!“ ptal se Filípek.
„Osm, protože přijde i teta Andulka se strýčkem Toníčkem.“ odvětila maminka. „A vůbec. Co tady lítáte a všem se pod nohama motáte. Běžte za babičkou, pomůžete jí připravit jablíčka a oříšky pro zvířátka.“
„Babí, babí.“
Malá Andulka vběhla k babičce do pokoje. „Babí a já vím, kdo přijede. Teta Andulka a s ní strejček. To já se jmenuji po ní, viď.“ Babička se usmála na Andulku i Filípka, který doběhl za nimi.
„Babí. A kdo je Toníček? Proč je strejček? Však k nám nechodí každý den?“ ptal se zvědavě Filípek.
„Toníček je strýček Tonda, jak o něm vždycky vypráví náš dědeček, a patří k tetě Andulce, co se po ní jmenuje tady naše sluníčko. Andulka je moje sestra, takže k vám je vlastně pra-te-ta. To bylo tak…“
Babička se i s dětmi posadila na pohovku a začala vyprávět.
„To k nám na Vřesinu ještě jezdila stará pětka. Taková bedna, kde byly nástupní plošiny a mohlo se nastupovat z obou stran…“
„Já vím, já vím,“ vykřiknul Filípek, „tatínek říkal, že se do ní dalo naskakovat ještě když se rozjela. A děsně se kolíbala a drncala a…“
„Mlč a nepřerušuj!“ plácla ho Andulka.
„No a v té době trávila teta Andulka několikeré Vánoce u nás.“ pokračovala babička. „Ne, že by neměla kde bydlet. Ona měla krásný byt. Ale před léty, při nehodě, přišla o manžela i o syna, a tak jezdila na svátky k nám, aby nebyla úplně sama. Stejně jako ten rok…“
…
„Ahoj Toníčku, zase jezdíš? Zase svátky?“
Garážmistr vyprovázel každého svého řidiče pozdravením. O každém ví, co ho trápí, co mu udělá radost. Který z nich má zrovna mrně a který se dloubnul se ženou. To je důležitý. Chlapi vozí lidi a tam se všechno projeví. Nesmí si nosit problémy do práce. To ať je raději hned vysypou na něj. Však to jsou jeho kluci.
I Toníček. Hodný, tichý, milý chlapík. Dlouho se staral o svou nemocnou maminku, že se ani neoženil. Lidi na lince jej mají rádi. Počká, když někomu chybí vteřinka, pomůže mamince s kočárkem nebo babičce s těžkou taškou. Chlapi z šachty po noční jsou rádi, když je včas vysadí a nenechá je kroužit z konečné na konečnou. Srdce ze zlata. I za ty naše z garáže bere svátky, jen aby mohli být s rodinami. Vánoční směnu jezdí už sedmým rokem po sobě.
„Tak dobrou šichtu a opatrně, prej klouže Ludgeřovický. V pět tě vystřídá starej Háta.“ vyprovodil Toníčka s jeho 56 na trasu Alšovo náměstí – Hlučín.
…
„Zdař Toníku!“ Na Svinovských mostech nastupuje do autobusu předníma dveřmi starej Háta. Starej mu všichni říkají, protože prý jezdil snad i s koňkou. „Jak to šlapalo? No však už ti ji nahoře vezmu. My už si dnes se starou kapra snědli a děcka přijdou až zítra na oběd.“ Tonda se usmíval a pokyvoval, že to šlo.
„Lidí už moc není, co?“ pokračovat Háta. „Ale koukám, Toníku, koho to tam vezeš? Vzádu na čtyřce. Nějaká zapomenutá?“
Byla tam úplně sama. V rohu u okýnka, nikdo si ji nevšímal. Tiše jezdila tam a zpátky, z konečné na konečnou. Nenápadná, lehce odřená, zapomenutá mezi všemi.
„Všiml jsem si jí už cestou z Hlučína. Ale myslím, že jede už nejmíň jednu celou točku se mnou. Však já ji na konečné vezmu a dám garážmistru do ztracených.“
Na konečné předal starému Hátovi volant a vzal zapomenutou kabelku ze sedačky. „Tak pojď holka, něco s tebou uděláme. Zanesu tě do garáže.“ Přece jen mu to ale nedalo a nakoukl dovnitř…
Večer byl vskutku sváteční. Pomalu se začal snášet sníh a cukroval koruny stromů, aby se nedal zahanbit nazdobenými smrčky v oknech příbytků.
Tak tak jí stihl. Už se rozjížděla, ale ještě naskočil na plato bedny. Pozdravil se s řidičem.
„Ty a tady? Kam to jedeš Tondo?“ houkl řidič směrem k Toníčkovi. „Ále, mám tady jednu malou věc k vyřízení. Tak ať to jede.“ rozloučil se Toníček a už seskakoval na zastávce.
cink, cink, cink
Zvonek zazněl do ticha večera. Pootevřely se dveře.
„Dobrý večer. Já…“ omluvně začal Toníček.
„Dobrý večer. Potřeboval jste něco?“ Muž podezřívavě koukl na cizího člověka ve dveřích. Sice jsou Vánoce a říká se o pocestných, ale v dnešní době?
„Moc se omlouvám. Víte…,“ pokračoval Toníček, „já jezdím s autobusem. A dnes jsem také jezdil. No a na sedadle vzadu zůstala kabelka…“
„Ježíš, to jste měl hned říct! Pojďte dál! Jaruško! Pojď sem honem! No tak, pojďte dál, ať nezmrznete! Jaruško!“ vykřikoval muž jedno přes druhé.
V síni se objevila udivená žena. „Co tak hulákáš Vašíku. Víš, že je Andulka úplně mimo. A kdo to je?“
„No to je maminko Ježíšek!“ jásal muž.
„Ach promiňte. Já nejsem Ježíšek, jmenuji se Antonín, Antonín Navrátil. Jezdím s autobusem a dnes jsem našel vzadu zapomenutou kabelku. Chtěl jsem ji dát do ztrát a nálezů, ale…“ nadechl se a znovu pokračoval. „ale jsem se podíval dovnitř a našel tam na lístku tuto adresu. A když jsou ty Vánoce, tak jsem si řekl, že Vám ji donesu.“
„Božínku, vy jste zlatý!“ radostně vykřikla žena. „Pojďte dál, jen pojďte, když jsou ty Vánoce. Nestůjte jak zařezaný.“ Pokračovala žena a vedla Toníčka do pokoje. „To bude mít Andulka radost. Ona je už celá ubrečená, že mi málem přesolila polévku.“
Vstoupili společně do pokoje. „Andulko, neplakej. Podívej, koho ti vedu!“
Andulka nechápavě zvedla své uslzené oči. Koho jí vedou, dnes, v takový den. A ještě ke všemu někde ztratila kabelku se všemi doklady a penězi a vůbec.
„Dobrý den. Omlouvám se, já jsem nechtěl. Teda, chtěl…“ Toníček se úplně ztrácel v těch nádherných hnědých očích. „Pardon, omlouvám se. Já jsem Antonín, ehm, Navrátil tedy, ehm, já… jsem… ehm…“
„Tady pan Navrátil ti donesl tvoji kabelku. Zapomněla jsi ji v autobuse. Andulko, neplakej, no tak.“ švitořila žena.
Ale to už ti dva nevnímali nic okolo sebe. Jen hleděli jeden na druhého a ve vzduchu se vznášelo kouzlo lásky.
…
„A tak Toníček našel Andulce ztracenou kabelku a Andulka našla Toníčka a Toníček Andulku a jsou spolu šťastní až do dnes. A protože jsou dnes Vánoce a je to dnes dvacet let, co se našli, tak přijdou k nám, oslavit s námi tak krásný den.“ zakončila babička vyprávění.
„Babí, ale to on je strejček Svatý Toníček. Já to vím!“ hopsal po pokoji Filípek. „My jsme se to učili teď ve škole. Svatý Antonín je patronem všech ztracených věcí. Aby se navrátily, komu patří, říkala paní učitelka.“ důležitě opakoval.
cink, cink, cink
Zvonek u dveří oznamoval příchod hostů.
„Hurá, hurá!“ děti radostně běžely otevřít. „Svatý Toníček i s Andulkou jsou tady!“ výskaly na celý dům. Usměvavý starší pán se svou milovanou ženou stáli ve dveřích.