Nikdy nezestárneme!

Opět se vykradla z domu, aby si mohla protáhnout křídla.
Moje malá rozpustilá sestřička.
Nikdy mě neomrzí sledovat, jakou radost jí létání po tolika letech přináší.
Starý nepoučitelný blázen.
Sleduji, jak stočí své mohutné tělo dolů.
Obrovská křídla přitiskne k bokům.
Zlehka se nohama dotkne země.
Proměna trvá jen pár vteřin.
"Nemyslíš, že jsme na tohle už moc staří?"
"Staří, bratře? O čem to mluvíš?"
"Pět staletí, drahá sestro, ti nepřijde jako dostatečné...?"
"My ale přeci nikdy nezestárneme!"
Nevinný smích.
Má pravdu.
Tak dlouhá doba na nás nezanechala jedinou stopu.
Tak proč mám ten nepříjemný pocit, že smrt vrásky nepočítá?