Některé dny nejsou předurčeny k hrdinství

Tolik jsem se snažila. Jenže slash není můj žánr, gleti. Jako poezie – umím napsat veršovánku, která bude mít rytmus a bude jazykově poměrně vyleštěná, ale dobrá poezie to nebude. No a stejně tak byť jsem četla a viděla mnoho zásadních a stěžejních slashových počinů, pravověrný slasher se ve mně nikde neskrývá. Slash, stejně jako lásku, nevyhrozíš ani nevyprosíš! A tak jsem aspoň hledala, kde najít bod setkání – to už je snazší. Myslím, že je místo a čas, kde a kdy láska nezná mužů a žen, starých a mladých, přátel a nepřátel - je prostě jen láska, ať už ji chceš nebo nechceš.
A tak ti předkládám svůj skromný dáreček ovázaný drobet umolousanou mašlí, co tu někde zbyla od loňska. Přijmi velikou omluvu, že se mi to nepodařilo dříve, rozepsáno jsem měla už od října, jen ta múza nikde.
Severus seděl v prázdném kupé vlaku z Bradavic. Bylo ten den velice chladno a na cestu domů nebyl v nejlepší náladě. Normálně by tu s ním byla Lily, úžasná Lily, v jejíž společnosti se nikdo nemohl cítit zle, ale Lily letos odjela domů o něco dříve, aby oslavili nějaké výročí kohosi z rodiny. Nepamatoval se už, koho, stejně to byl kdovíjaký mudlovský strýček, Severus se snažil mudlovské strýčky ignorovat, ať byli číkoliv.
Vlaky před Vánoci byly skoro vždycky mnohem prázdnější. Sám by byl zůstal raději ve škole, ale matka ho v dopise tolik prosila, aby přijel – a matka, ta byla koneckonců slabá a křehká, i když byla kouzelnice. Severus ji potřeboval vidět, už jen aby se ujistil, že je v pořádku. Mohl jít do kupé s někým ze Zmijozelu, ale neměl chuť. Nikdo z jeho spolužáků, koho nečekaly opulentní oslavy plné darů a významných osobností, se cestou domů na Vánoce moc nechlubil. Přiznat, že se těšíte na rodiče, znamená vlastně, že přiznáváte svou slabost, a to nechtěl. Přiznat, že se těšíte jen na jednoho z nich, a proč ne na toho druhého, nemohl už vůbec - znamenalo by to odkopat se víc, než ho kdy dokázal ponížit Potter.
Mohl jít jen tak nenápadně kolem kupé, kde Potter, Black, Petigrew a Lupin trávili veselé chvilky, a provést jim něco, ale ani na to neměl chuť. Vidět Pottera by mu připomnělo, že Lily o něm poslední dobou mluví víc, než je nutné. Mluvila o něm už skoro stejně často, jak často o něm Severus přemýšlel, a to bylo rozhodně příliš mnoho. Lily byla skvělé děvče. Asi jediný opravdový přítel. A Potter byl… byl. Byl odporný, chlubivý fracek, ale zároveň BYL. Všichni si všimli, když někde byl, a všimli si i, když chyběl. Aspoň Severus jeho přítomnost či nepřítomnost vždycky palčivě zaznamenal, i když se snažil tvářit, že jsou mu všichni Nebelvířani ukradení. Tedy kromě Lily.
Vlastně by nebylo špatné, kdyby teď někdo otevřel dveře, rozhlédl se přes své silné brýle… ne, asi ne. Těžko by udělal cokoliv z toho, co kdy Severuse v jeho snech napadlo. Spíš by utrousil nějakou urážku. A pak by se s vítězným úsměškem na rtech otočil, zableskly by se mu brýle a byl by pryč. Severus nenáviděl tyhle chvilky oněmění. ve kterých nedovedl patřičně odseknout. Kdyby jednou řekl to pravé, a ta neposedná čupřina by se sklonila v zamyšlení, a pak by se oči za skly brýlí zavřely zahanbením, že Severus, jen Severus má dnes pravdu, a oni všichni mu křivdili… A vrátil by se zpět a chvíli napjatě čekal, a pak by Severus…
Což se nikdy nestane. Plané snění je příjemné, ale nikam nevede. Severus znal své meze. Jediný, kdo za ním doopravdy stojí navzdory tomu, že by mohla sdílet většinový názor své koleje, je Lily. Severus doufal, že aspoň Lily… aspoň ta mu zůstane, ať se stane cokoliv. Ona je skutečný přítel.
xxxx
V takovýhle večer by byl měl spíše brouzdat chodbami Bradavic a načapávat studenty, kteří nejsou tam, kde by správně měli být. Někdy ale cítil tlak každodenní učitelské rutiny až příliš, a pak si vymyslel důvod, proč se na noc musí zdržet mimo školu.
Severus Snape si nechal znovu nalít. Byla zamračená prosincová středa. Domácí skřítek okamžitě zmizel. Severus si z knihovny přitáhl album fotografií. Nebylo jich moc, jen tolik, co jeho matka nebo on dokázali uchránit před otcovými nápady. Konec konců kouzelnické fotky byly pro otce dalším důkazem, že kouzelnický svět je podivný, zvrhlý a hodný opovržení. Někdy ho Severus litoval. Nikdy nepoznal sílu, kromě té, kterou neměl a kterou pohrdal. Jeho otec byl bloud a ubožák. Choval se zle, i když vlastně zlo páchat nechtěl. I to po něm nejspíš Severus měl.
Věděl samozřejmě, že to je jenom nesmyslná bezdůvodná zášť. Jeho matka se s tím snažila bojovat, snažila se otci vyhovět, a Severus zpočátku nechápal, proč se tak zbytečně namáhá. Kdyby nebyl kouzelníkem, asi by to nesl mnohem hůř, a asi do jeho deseti let to tak bylo. Jenže pak si našel přítele, totiž přítelkyni. Byla to milá, hezká dívenka, kterou oba její rodiče podporovali, a přitom spolu měli něco velmi důležitého společné. A když ona byla v pořádku a přátelila se s ním, nemohl být on úplně špatný. O to víc trpěl tím, jak jeho otec matku zavrhl a ničil sám sebe. Těsně před tím, než Severus odešel do školy, to máma dokázala. Zakázala otci návrat domů. Po čase zase povolila, což Severus tehdy nedokázal pochopit. Dnes chápal. Ona otce prostě milovala. Byla slabá a nedokázala prosadit své názory, kromě dvou. Za prvé, že se Severus bude učit v Bradavicích. A za druhé, milovala Tobiase Snapea. Ať byl jakýkoliv.
Když byl Severus malý, podobal se docela dost matce, ale jak dospíval, každým dnem víc a víc viděl v zrcadle obraz svého otce. Ten nos, ten tvar očí, ta zahořklá vráska kolem úst. Naštěstí už nějakou dobu věděl, že vzhled je pouze vzhled, a člověk vypadá stejně, ať je zrádce, nebo věrný bojovník. Nebo obojí. Naštěstí. Jeho tvář byla stále zamračená a nečitelná. Ten výraz se snažil pěstovat. Poslední dobou to bylo nejen proto, že v zrcadle čím dál tím víc viděl otce, ale taky proto, že denně, u každé snídaně, na hodinách lektvarů a při dozorech na chodbách, se mu před očima mihotal obraz Jamese Pottera, jeho čupřina, brýle, drzost a na místě vymyšlené dokonalé výmluvy, a zároveň oči, laskavá povaha a vlohy Lily Evansové. Jak nemožné a nemyslitelné je, aby člověk o generaci později našel spojení všeho úžasného, co dosud v životě potkal?
A to vše musí zemřít. Nevyhnutelně. On je odsouzen k smrti.
Severus taky, i když na tom asi nikdy nikomu nezáleželo. Jsou na tom stejně, ten druhý to jen ještě neví a všichni si myslí, že hrdinně přežije. Jen Severus ví, že oba brzy zemřou. Co víc, budou potupně zabiti.
Bídně, bolestivě, osaměle, kvůli nesmyslným a nedosažitelným cílům, říkal si. James i Lily za tyhle cíle zemřeli také, a s nimi jediné opravdové přátelství, láska i nenávist. Já za ně právě proto nedokážu nezemřít. Věděl to Brumbál? Počítal s tím? Mohl to poznat. Ve skrytu duše ale doufám, že nepoznal, a že aspoň ta poslední tajemství mé duše zůstala jen má.
Nikdo se konec konců nikdy nezeptal… proč můj Patron není jelen, ale laň.