2. Dvakrát měř...

Vran sebou freneticky zazmítal.
Ne, on nepanikařil. Jen zkoušel, jak daleko je schopný dosáhnout stále v poutech.
Na Kobu dosáhl nohou. Bohužel však jen na dotek. To nebylo k ničemu.
Takže musím rukou.
Ruce měl stále v řetězech a ty držely pevně. Bude je nějak muset protáhnout ven.
Jeho žaludek stále kručel.
Zvíře v pasti si někdy odkouše nohu. To věděl. Taky věděl, že oproti zvířeti má jako démon podstatnou výhodu – jemu končetiny dorostou.
Stejně se mu ten nápad nelíbil. Ale není žádná máčenka....
Pozvedl zápěstí k ústům, ale pak se zarazil.
Když si ukousnu ruku, jak pak otočím klíči v zámku?
Zalil ho teplý pocit hrdosti. Přemýšlel!
Vykloubení se spraví mnohem rychleji!
Následovalo pět minut kroucení a škubání, kdy systémem pokus-omyl zjišťoval nejjednodušší způsob, jak se vykroutit z pout.
Plop!
To byl palec.
Ale pak už to šlo dobře.
Když osvobodil pravou ruku, vrátil palec zpátky na to správné místo a olízal si krev ze hřbetu ruky. Klouby se hojily takřka před očima.
Potom se natáhl po klíčích. Bohužel ale zjistil, že si moc nepomohl.
Proto zopakoval postup i s levou rukou. S tou to šlo podstatně rychleji, protože už věděl, jak na to.
A pak už mu nestálo v cestě nic. Cucaje střídavě klouby levé a pravé ruky, přešel dva metry k mrtvole, odepnul jí klíče od pasu a uvědomil si, že pouta už odemykat nepotřebuje.
Klíče si ale nechal i tak. Třeba se budou hodit.
Chodba byla dlouhá, studená, kamenná, vlhká a stoupající. Tiše proklouzl na nádvoří a zastavil se, stále ve stínu dveří. Co teď? Vrátit se zpátky na sever, nebo se porozhlédnout kolem? Nebylo vlastně co řešit, kdyby se teď vrátil zpátky, tak se na cestu vydal zbytečně. Porozhlédne se kolem. Ale nejdřív – to nejdůležitější.
Vrátil se do sklepení a po krátké prohlídce podzemí uspěl. Našel sklípek s jablky a mrkvemi. A potom, chroupaje mrkve, i další poklady.
Kobovu zásobu cigaret.
Vran nekouřil. Vždycky mu kuřáci přišli šílení tím, jak pálili peníze. Ale jejich šílenství je jeho plus. Dvě krabičky si strčil do kapes, zbytek ukryl nahoru na skříň, kdyby měl náhodou zase cestu kolem.
Čas zmizet.
Vyklouzl zpátky na nádvoří a prosmekl se kolem zdi až ke stájím. Tam byli koně a teplo. Pod střechou bylo napěchováno seno.
Krátký šlofíček mi neuškodí.
Do sena se zavrtal opravdu hluboko.

Smrtonoš spát nepotřeboval.
Spánek je pro slabochy.
Bohužel mohl pracovat jen s tím, co měl. Slabochy. Démoni, Vyvolení, pánové nad životem a smrtí? Ta část jeho užších společníku, která nepodřimovala, stejně nevypadala dvakrát čerstvě. Pořád ve stínu své lidské přirozenosti!
Hodiny relativního klidu využíval jak jen mohl, k plánování svého dalšího postupu. Systém pevnůstek v bezpečné vzdálenosti od hranic Zóny už byl takřka hotový. Budou sloužit jako zázemí k přeshraničním výpadům. A stabilizovat zdejší hranici Zóny, zatímco tu druhou se sám pokusí zatlačit víc na sever. Válka se zpomalila, v blízkosti Zóny nebylo žádné strategicky významnější území, které by stálo za přímý útok.
Ale to nevadilo. Skoro každým dnem se jeho armáda rozrůstala. Přicházeli. Ať už zdejší démoni z Nížin, nebo ti z druhé strany. Proč být služebníkem, když můžeš být pánem? Jeho verbíři pracovali dobře.
Zadrnčel zvonek na holubníku.
Ani na holuby se nedá spolehnout. Hlášení mělo přijít večer.
Jedna, dva.... když napočítal patnáct, vběhla do jeho pracovny služba nesoucí vzkaz na stříbrném podnose.
Tvářil se, že má času dost, když rozbaloval ruličku.
Přicházejí každým dnem.
V Tarbetu mají v pevnůstce zavřeného dalšího přivandrovalce ze severu.
„Beru oddíl Bravo. Deset minut!“ rozkázal.
Stihli to, kupodivu.
Nocí se ozvalo túrování motorů, zvuk v této době nepříliš obvyklý. Silnice na sever byly v dobrém stavu. Třinácti motorkám to do Tarbetu trvalo jen půl hodiny.
Tam je však čekalo překvapení.
Vězeň nikde, žalářník mrtvý a nikdo o tom neměl ani tušení.
Tohle není dobře vedená pevnost a bude zapotřebí nějakých změn.
Řev, jekot, hukot a túrování motorek na nádvoří by vzbudily i mrtvého.
Smrtonoš jen seděl a užíval si pobíhání a strach lidí. Veškeré pokřikování zařizoval Vlk, velitel oddílu Bravo. Hrozby, co udělá, když se vězeň nenajde. Sliby, co vojákům provede stejně. Opájení se mocí a lidským strachem.
Smrtonoš to měl, kdy chtěl. Nepotřeboval to teď. Radši zkoumal širší obraz.
Tichý, takřka neslyšitelný zvuk za jeho zády. Smrtonoš byl vmžiku připravený na přicházející útok. Ten ale nepřišel.
„Taky bych chtěl motorku,“ ozvalo se místo toho zamyšlené prohlášení.
„Ty jsi ten, co utekl?“ zeptal se Smrtonoš klidně, aniž by se otočil.
„Ne, já jsem ten, co se sem přišel podívat, jak to tu vypadá. A nějaký hovada ke mně nebyly milý, teda fakt nebyly.“
„Zabils stráž?“
„No jo, no. Sorry jako.“
Smrtonoš se usmál.
„Možná máš u nás budoucnost, chlapče.“
„Jsem Vran.“
Smrtonoš se otočil a jeho oči se zabodly do Vranových, připravené odhalit i jeho nejtajnější myšlenky.
Žádné nejtajnější myšlenky nebyly.
„Možná máš u nás budoucnost, Vrane.“