Lhostejnost či strach za tím?

Kráčí po ulicích,
svěšené hlavy,
svět kolem míjejíc,
jsou jich davy.

Násilí, zranění,
ztracené děti,
míjejí nevnímajíc,
jako by to bylo smetí.

Lhostejní ke skutečnosti,
k situaci ostatních,
oči radši klopí k zemi,
možná je to strach, kdo ví.

A když už si světa všimnou,
jak opaření zůstávají stát,
zamíří na něj kamerou,
čekajíc co bude dál.

Pomocnou ruku nevztáhnou,
radši za display se schovají,
když vzácně procitnou,
záchranku volají.

Málokdo pomůže přímo,
většinou jsou stejně mimo,
první pomoc neznají,
za hlavu se chytají.

Je zbytečné ptát se,
kdo má zde vinu,
není to vina jednotlivce,
je to vina kolektivu.